Alena Hynková
"Pro mne to byla tíživá setkání. Člověk ani neví co říct a jak povzbudit, když někomu zčistajasna zmizí blízký člověk, když je všechno tak nepochopitelné, nevysvětlitelné a přitom tragické. Když jsme natáčeli, byly ještě ty příběhy prostoupené alespoň nějakou nadějí, že jejich ztracená láska žije. Vlastně hlavně proto jsme to dělali a proto také ti lidé s natáčením souhlasili. Třeba nezvěstný student Antonín byl extrémně plachý kluk a také jeho maminka a sestra se zdráhají navazovat kontakt s lidmi. Ale nás pozvali k sobě domů! Byli jsme vůbec první návštěvou v tom bytě. Před kamerou vystoupily s největším sebezapřením a udělaly to jen z velké lásky, protože tehdy ještě doufaly... Říkali jsme si, že zázraky se dějí a někdo si možná vzpomene, když uvidí třeba jen fotografii. Teď na všechny ty lidi neustále myslím, jak bolestně se vyrovnávají s tím, co se pár dnů poté museli dozvědět, že jejich drazí už nežijí. Zvlášť na paní Janu, novomanžela Karla, na rodiče Vládi - myslím na ně moc. Tolik nadějí se umenšilo než dokument vstoupí na obrazovku..."
