Roman Vávra
Moje babička mě při každé rodinné návštěvě Písku, kde bydlela, brala sebou do kostela a to nejen na nedělní mše. Chodívali jsme do stejného svatostánku, ve kterém několik let před tím prosadila i moje pokřtění. Z toho, co se kolem mě dělo jsem neměl pojem, ale "vůně" kadidla a všudypřítomné stáří, většinou ženského pohlaví, mě odpuzovalo natolik, že jsem si k občasným návštěvám kostelů daných zájmem nikoliv o víru, ale o kulturu a časy minulé pak ještě dlouho hledal cestu. Nyní vidím, že podobný prvotní kontakt mohl mít také zcela opačný efekt. Například aktérka Českého milování Markéta Jindrová si víru přes babičku a maminku zamilovala. Snad ale i proto, že tatínek byl pravověrný komunista, takže chození do kostela měla něco jako bojovku. Vůbec to, jak se kdo k víře prokousá, či k ní zůstane chladným je zajímavý úkaz a stál by za širší rozbor. Víme, že právě v Česku máme k víře většinou odstup a až po Listopadu 1989 se situace pomalu začala vracet k evropskému normálu. Zajímavé je, že dnes k víře inklinuje především mladší generace, jejichž rodiče žili, či dospívali za socialismu, takže možná i prostřednictvím víry dochází k jakési generační revoltě a paradoxně k návratu ke kořenům. To je případ i židovky Gafny, inteligentní mladé učitelky, která má před svatbou s ortodoxním vinařem. Po sametové revoluci však došlo i k invazi exotičtějších náboženství, takže v našem pořadu se setkáme například i s českou muslimkou, nebo třeba s představeným Krišnova dvora v Městečku u Benešova, žijícího zemědělstvím a návratem k přírodě i prostřednictvím náboženství.
