Kornelie Němečková. Folklor mám v krvi

Autorka papírových vystřihovánek s folklorními motivy, které vyšly na poštovních známkách i coby znělka televizního pořadu Zpívánky, loni oslavila devadesátiny. Kornelie Němečková vzpomíná na společné chvíle se svým mužem, sochařem Zdeňkem Němečkem, na začátky vlastní výtvarné dráhy i na poslední roky života své dcery Zuzany. Popisuje také rozjezd kariéry svého syna Jana Němečka - profesora VŠUP, designéra a zakladatele ateliéru Olgoj Chorchoj.

Pocházíte z Valašska a celý život se zabýváte folklorem. Proč jste se rozhodla přestěhovat se do Prahy a prožít většinu života v hlavním městě? 

Do Prahy jsme se s mužem přestěhovali v roce 1954, Zdeněk šel na Akademii výtvarných umění a já na UMPRUM. Seznámili jsme se ve Zlíně, kde jsme spolu chodili do jedné třídy na uměleckou průmyslovku. Byla to původně Baťova škola, ale když se všechno zestátňovalo, udělali z ní ve třetím ročníku střední, i když měla typický průběh vysoké školy a jezdili tam přednášet profesoři z Prahy. Můj muž byl Východočech, já jsem z Valašska a folklor mám v krvi, a když jsem ho poprvé přivedla domů, bylo pro mou rodinu zklamáním, že jsem si namluvila "Číška". Pak ho ale milovali. Už ve druhém ročníku jsme se vzali. Oba jsme na škole chodili do slováckého souboru a to nás spojilo.

 

Studovala jste původně navrhování oděvů a obuvi, ale v oboru jste nezůstala. Proč?

Když jsem nastoupila do Zlína, měla jsem už za sebou dva roky sociálně-zdravotní školy, což vůbec nebyla moje parketa. Návrhářství mě ale vždy velice bavilo a ve Zlíně jsem měla výborné profesorky, kterým vděčím za to, že mě neustále postrkovaly dále. I v Praze jsem šla na návrhářství oděvů, ale byla jsem velmi zklamaná. Navrhovalo se pro státní podniky, všechno bylo zatěžko, nebyly dostupné materiály. Po roce jsem to vzdala a šla do zaměstnání, ale tam to bylo ještě horší. Byli tam samí staří chlapi, jimž móda nic neříkala. Přišla jsem tam plná elánu a chtěla všechno měnit. Zjistila jsem však, že ředitel moje návrhy strkal rovnou do šuplíku. Při dnešních možnostech by mě ale návrhářství asi bavilo.

 

Váš muž už se v té době věnoval volné tvorbě?

Když Zdeněk dostudoval, musel jít ještě na rok a půl na vojnu do Velimi. To už jsme měli dceru Zuzku. Když zjistili, že je sochař, naléhali na něj, aby udělal něco pro vlast. Chtěli busty Koněva nebo nějakých osvoboditelů, ale to zrovna nebyla jeho parketa. Byl u pluku, který měl družbu s učilištěm Julia Fučíka v Moskvě. Mezi návrhy, jež po něm chtěli, byl i Fučík. Ten pro nás tenkrát býval někdo, četli jsme ho, a tak se pro něj Zdeněk rozhodl. Díky tomu pak mohl pracovat v ateliéru. Uvažovali jsme, že bychom si postavili ateliér ve Vsetíně. Dělal nám na něj plány Jan Kaplický, ale nakonec k tomu nedošlo. Bydleli jsme tehdy v Holešovicích v Jankovcově a Zdeněk musel přespávat na Žižkově v kasárnách. Přes den dělal velkou figuru Fučíka v ateliéru na Libeňském ostrově, který jsme měli od roku 1959, a večer se domů chodil navečeřet. Měli jsme okna na Kobylisy a viděli, když nahoře jede tramvaj. Doběhl na ni, jel do kasáren a ráno jen zase jel na ostrov.

 

Co se s tím Fučíkem pak stalo?

Naši ho chtěli dát jako dar do Moskvy při té družbě, ale Zdeňkovi to rozmluvila nějaká Drahomíra Marečková, když tehdy byla na návštěvě u naší tety ve Vsetíně. Říkala, že Fučík nemá s Moskvou nic společného a že bychom ho měli dát kyrgyzskému lidu, kam tenkrát ono družstvo odveleli. Fučík Kirgizii dvakrát navštívil a psal o tom reportáže, tak si ho tam přisvojili. Manžel byl v Moskvě na zájezdu s akademií a byl zklamaný z toho, jak to tam vypadá. Nakonec tedy Fučíkovu bustu věnoval do Kirgizie, ale dal si podmínku, že ji tam sám usadí. Jeli jsme tam spolu a pořád tam za námi chodilo vojenské očko, jež nás sledovalo dnem i nocí. Jestli tu bustu neshodili, pořád tam někde je.

 

Vy jste se sochařství nikdy nevěno­vala?

Zkoušela jsem to, ale nešlo mi to. Baví mě pracovat s materiálem, ale patlání v hlíně není pro mě, nemám k tomu vlohy.

Jak jste se dostala od navrhování oděvů pro státní podnik k volné výtvarné tvorbě?

Ze začátku jsem byla v Praze hrozně nešťastná. Jsem velmi společenský člověk, chyběli mi sousedé, všechny ty tetičky z Valašska… Pracovala jsem od sedmi do tří, můj muž byl ve škole a já jsem si chodila prohlížet město. Lidé kolem sebe chodili, ani se na sebe nepodívali, natož nějaký úsměv. Pamatuji si na situaci, kdy mi tekly po tvářích slzy a u "koně" na Václaváku jsem potkala spolužačku ze Zlína. Vrhla jsem se jí kolem krku a plakala, že tu nikoho neznám. Vedla kroužky v Ústředním pionýrském domě na Grébovce, která tehdy byla čerstvě zrenovovaná po válce. Začala jsem tam docházet vést kroužky umělecké výroby. S dětmi jsme prošly celým zvykoslovným rokem. Na Velikonoce jsme dělaly kraslice, na Vánoce ozdoby a o prázdninách jsem pořádala národopisné expedice - vzala jsem pětadvacet dětí a jela s nimi na Slovácko nebo do Polska. Nejdříve jsem to dělala jako dobrovolnice, ale protože chyběli vedoucí, dala jsem výpověď v práci a strávila tam pak devět let naplno.

 

Tam jste se začala věnovat vystřihování folklorních motivů?

Měla jsem jednu z nejhezčích místností v celém domě, v podkroví, s velkými šikmými okny. Na trámech visely výrobky ze slámy a nejrůznější obrázky od dětí. Chodila tam spousta pedagogických delegací z celého světa a u nás vždycky vydechli úžasem. Pořád po mně chtěli, abych jim dala něco na památku, ale výrobky dětí jsem jim dát nemohla, to by jim bylo líto. Pak jsem od kamaráda ze školy, který se oženil na Slovensko, dostala vánoční přáníčko s bílou vystřihovanou dečkou na modrém poli. Byla krásná, velmi jemná. Napadlo mě, že je začnu dělat také, abych těmto delegacím měla co dát. A tak jsme s dětmi začaly vystřihovat dečky nebo skládané panenky inspirované těmi z Luhačovského Zálesí. Když jsem byla na mateřské, trávila jsem léto u maminky ve Vsetíně a četla si tam na zahradě Zbojnickou baladu od Vladimíra Vondry. Strašně se mi zalíbila, byla psaná krásnou češtinou, připadala mi jako od Vančury. A tak jsem si tam v tom lehátku zkusila ty zbojníky vystřihnout, ale pořád ještě zrcadlově, složené na půlku. Poté mi došlo, že je nemusím stříhat na půlku, ale mohu i z volné ruky. A to byl začátek.

 

Používáte k tomu nějaké speciální nůžky a papíry?

Stříhám ze čtyř papírů najednou. Zjistila jsem, že jeden se snadno protrhne. Používám nůžky na oční operace, jež jsou delší od rukojeti ke špičce. Jenže jsem zjistila, že papíry časem vyšisují. Místo červené je za pár let taková cihlová. Dlouho jsem po celém světě sháněla papír, který by nevybledl. Měla jsem papíry z Číny, Japonska i Švýcarska, ale stejně všechny vybledly. Potom jsem narazila na aranžérské tapety - červenou, hnědou, zlatou a modrou - a ty jediné neblednou. Jenže vystřihovánky z nich jsou zase takové zvláštně tupé, a tak jsem je začala stříkat barvou a tónovat, abych je něčím ozvláštnila.

 

Vy prý vystřihovánky z různých koutů světa i sbíráte. Máte nějaké raritní?

Mám japonské, vietnamské i čínské. Byla jsem v Číně měsíc, ale vystřihovánku jsem tam neviděla, i když tam mají velkou tradici. Při kulturní revoluci tam všechno vyrabovali a pak s tím kšeftovali, proto se daly sehnat u nás. I Poláci jich mají hodně, učily jsme se je tam s dětmi přímo od těch tetiček. Když jsem měla výstavu v Poznani, uspořádali tam sraz vystřihovaček a vystřihovačů, bylo jich tam asi padesát, a to nejrůznějšího věku. Zajímavé bylo, že všechny jejich věci vypadaly úplně stejně.

 

Bylo k poznání, že jsou z Poznaně!

Ano, ale to je dobře. Vždycky jsem šťastná, když vidím, že věci patří na svoje místo. To už ale dneska neplatí.

 

Jak probíhala vaše první výstava?

Byla jsem vystřihováním tak posedlá, že jsem musela vystřihovat všude, třeba i během školení. Dodneška, když musím poslouchat mluvené slovo, musím u toho zaměstnat ruce. Vystřihovala jsem i při přednáškách v pionýrském domě, ale když přišel nový ředitel, zakázal mi to. Já jsem mu vysvětlovala, že se jinak nesoustředím, ale marně. Až jednou v Květech vyšel článek o tom, jak Karel IV. trpěl tou samou poruchou. Když měl nějakou důležitou audienci, prý vyřezával ze dřeva. Tak jsem ten článek vzala, přinesla ho řediteli a řekla mu, že přesně tímhle trpím i já, a bylo mi povoleno. Stříhala jsem i na školení na Štiříně, kde jsme se učili malbu na sklo nebo vizovické pečivo. Byla tam jedna doktorka z ministerstva kultury, známá jako milovnice koček. Holky mě navedly, abych vystřihla nějakou kočku a dala jí to na postel. Poté se v noci po chodbách Štiřína ozýval řev, jaký že Číňan jí to vlezl do pokoje. Když zjistila, že jsem to dělala já, zavolala si mě a domluvila mi výstavu u E. F. Buriana. Vzápětí mě přesvědčila, abych udělala výstavu se ­sochařem Heydukem, synem básníka Heyduka, jehož potomkem je i Vojta Dyk. Dělal tenkrát samorosty. Tu jsme měli v muzeu v Brně.

Kdy přišla první výstava v zahraničí?

Dala jsem výpověď, zůstala na volné noze a přišla do jiného stavu s druhým dítětem. Trávili jsme hodně času v ateliéru a pořád tam někdo chodil. Můj muž vůbec nevěděl, co je to hospoda - všechno se odehrávalo u nás. Jednou tam někdo přivedl nějakého Fialu z ministerstva, který měl na starosti kulturní centrum v Budapešti. Dělala jsem tenkrát textilní koláže, například obrovské panely s Romeem a Julií a Maryšou a Franckem do vinohradského divadla. Ten Fiala z nich byl nadšený a hodily se mu na výstavu v Budapešti. To byla moje první výstava venku, jela jsem tam sama a byla z toho trochu rozhozená.

 

Se svým mužem jste pak ale vystavovala také…

Až později. Vystavovala jsem na nejrůznějších místech světa a zjistila, že to trpce nese. Do zahraničních středisek tenkrát vozili jen jednoduchá díla - keramiku, grafiku, obrazy a foto, ale sochy ne, to bylo příliš nákladné. A pro něj socha byla od tří metrů výš. Postupně proto začal ­dělat i menší věci a měli jsme spolu výstavu v Modeně. Vždy se musel dělat přesný soupis toho, co se tam vezlo. To samé se muselo přivézt i zpátky. Mnozí to sice uměli udělat tak, že v zahraničí něco prodali, ale my se Zdeňkem jsme to nedělali. Báli jsme se, že už by nás příště nikam nepustili. Poté jsem měla výstavu v Berlíně a Zdeněk chtěl zkusit, jestli by tam nevzali i jeho větší sochy, když se NDR tak prosazuje sportem a on dělá sportovní tematiku. A od té doby už jsme vystavovali spolu.

 

Jak jste tam ty velké sochy tenkrát dovezli?

Kvůli Zuzce jsme koupili avii. Dcera totiž onemocněla a tři roky nato zemřela. Ten poslední rok ale byla nadšená, když jí sestřenice vyprávěla, jak byla s mládencem na čundru stopem po Itálii. Chtěla se svým Otíkem, se kterým chodila šest let, zažít něco podobného. Doktoři ale říkali, že to nepřipadá v úvahu. Můj muž tedy vymyslel, že koupíme avii. Upravili jsme si ji a podnikli v ní v roce 1979 pětitýdenní cestu po Skandinávii. Měli jsme tam pět míst na spaní, toaletu, vařili si tam… A když se Zuzka cítila unavená, mohla si jít hned lehnout. Rok nato zemřela. Byla o šest let starší než Honza a měli krásný vztah, byla mu ­takovou ­matkou i kamarádkou. Když Zuzka umřela, nastupoval Honza akorát na gympl Nad Štolou. Byl introvert a hrozně to v sobě špuntoval. Třídnímu profesorovi jsme se svěřili, jaká je u nás situace, aby se na něj díval trochu jinak.

 

Váš syn je nyní profesorem a světově úspěšným designérem, založil studio Olgoj Chorchoj. Vedli jste ho k umění odmala?

Ne, naopak. Zdeňkovi v ateliéru sice pomáhal se sádrováním nebo kostrami soch, ale nikdy nechtěl být umělec, ačkoli muzikální i teatrální schopnosti také měl. Když měli na gymnáziu říct, co budou dělat dál, nevěděli jsme, co s ním. Z předmětů, které ho nebavily, měl čtyřky a s nimi na vysokou nemohl. Byl manuálně zručný a nakonec se rozhodl pro pasířinu. Brali do učení ale jen dva žáky každý druhý rok, a jeden z nich navíc musel být Slovák. Po smrti Zuzky jsme jeli na měsíc s avií do Bulharska a Rumunska, a když jsme přijeli zpátky, měli jsme ve schránce lejstro ze školy uměleckých řemesel, že ho vzít nemohou, protože tenkrát platil zákaz, že když už má někdo jednu střední školu hotovou, nemůže dělat další. Tak co teď? U nás sice býval šéfem můj muž, ale byly i okamžiky, kdy byl v koncích a tam jsem nastoupila já. Tohle byl jeden z nich. Tehdy jsem se naštvala a rozhodla se napsat ministru školství Vondruškovi, aby udělal výjimku. Pozval si mě a řekl, že je to nesmyslný zákaz, který se stejně chystají zrušit, a dal mi povolení speciálně pro Jana Němečka, že se může jít učit pasířem. To jsem mu dala k padesátinám i s jeho deníčkem, který jsem mu jako dítěti psala, a také se zprávou od horské služby, jež ho zachránila, když ve Slovenském ráji spadl volným pádem do rokliny z výšky dvanácti metrů.

Na UMPRUM ale potom stejně šel…

Nastoupil na pasíře, rovnou do druhého ročníku. Spolužáci si z něj udělali svého guru, byl o čtyři roky starší, zcestovalý, znal světová muzea a výstavy a vyprávěl jim o tom. A tak k němu vzhlíželi. Je navíc dobrý parťák, hraje na kytaru a zpívá - dodnes zpívá ve sboru U Salvátora. Ještě před maturitou se v něm ale něco zlomilo, přišel za námi a řekl: "Rodiče, sedněte si." Mně se podlomily nohy a první, co mě napadlo, bylo, že se musí ženit. My bychom si to bývali i přáli! Ale on nám řekl, že se přihlásil na UMPRUM. Viděla jsem, jak mému muži rostou křídla. Na ten jeho výraz v životě nezapomenu, jak byl šťastný. Honzu přijali na design, kde studoval u Hanáka a Appla. Pak přišel rok 1989, smrt mého muže a všechno skončilo ve zmatku. Na UMPRUM museli jít ze zásady pryč všichni profesoři, přišel Šípek a vnesl tam nové přístupy. Honzu si vybral za asistenta.

 

V té době založil s Michalem Froňkem studio Olgoj Chorchoj. Jak na to vzpomínáte?

Když můj muž umřel, začali působit v našem ateliéru. Ale tu zimu se tam netopilo a já si nechala všechnu poštu z Libně posílat domů. Jednou přišla obálka nadepsaná Olgoj Němeček Chorchoj - bylo to celé popatlané, nikdo si s tím názvem nevěděl rady. Šikmo velkým červeným písmem někdo na obálku připsal: "Pojmenujte se nějak normálně, volové!" Honza odmala miloval kdejaké slovíčkaření. Od dvou let jsme museli hlásit jména vesnic, přes které jsme jeli. Když jsme jeli třeba přes Hemži, mohl se uchechtat. Když byla výstava čínského umění v síni ÚLuV, někdo k nám přivedl komisařku, jež nám vyprávěla o bájném písečném červu jménem olgoj chorchoj. Honza měl oči navrch hlavy. Pak jsme se to ještě dozvěděli od jednoho záhadologa, který byl v Mongolsku. Tak si na to Honza vzpomněl. A kupodivu - čím bizarnější jméno, tím lepší. Když Šípek odešel z UMPRUM, aby se stal hradním architektem, vypsala škola soutěž, kdo jeho místo obsadí, a vyzvala Honzu. Domluvili se s Michalem a řekli, že jeden bez druhého nepůjdou, jen kdyby je vzali oba. A vzali je. I Zeman je pak jmenoval profesory oba. Ti kluci se nikdy nepohádali a je to už přes dvacet roků!

 

Olgoj Chorchoj v libeňském atelié­ru sídlí dodnes. Vy ale pracujete spíše doma?

Já jsem vždycky pracovala spíše doma, v ateliéru jsem dělala jen velké textilní koláže. Po mém muži jsme ateliér se synem zdědili na půl. Teď se tu svou polovičku snažím darovat prostřední vnučce, designérce Johaně, která jediná má k umění profesní vztah a je schopná se o to starat. Když byly v roce 2002 povodně, přišli jsme tam o všechno. Měla jsem tam dvanáct šuplíků plných různého textilu. Voda tam stála deset dní ve výšce přes metr a půl. Dali jsme na stoly kozy, na ně prkna a do výšky alespoň housle, kytaru a různé vzácné monografie. Byla obrovská klika, že jsem zaplatila pojistku. Těsně před povodní totiž Honza říkal, ať ji neplatím, protože se chce přehlásit k jiné pojišťovně, mně to ale nedalo. Ještěže jsem to udělala, jinak bychom nedostali nic. Je to kulturní památka, a tak jsme dostali milion na samotnou stavbu. Ze Zdeňkových věcí ale přišlo vniveč téměř všechno, z mých textilních obrazů také.

 

Máte v technice vystřihování nějaké následovníky? Pokračuje v ní třeba některé z těch dětí, které jste učila v Grébovce?

Ne. Učila jsem to spoustu dětí i dospělých, dá se to počítat na tisíce. Ale potřebujete si to umět představit, nakreslit tak, aby mělo smysl to vystřihovat, být šikovný a mít trpělivost. A vždycky to na něčem z toho ztroskotalo. Ale loni jsem něco dělala na záhonku u ateliéru a šel okolo pán, zhruba padesátník, a říkal mi, že začal vystřihovat podle mě a drží ho to dodnes. To mě potěšilo, ale byl za celou tu dobu jediný.

 

Stále ještě vystřihujete?

Poslední rok už skoro ne, jsem po operaci karpálního tunelu. Teď mám výstavu v Břeclavi. Mívala jsem většinou čtyři výstavy do roka a ráda si je instalovala sama podle svého gusta. Před šesti lety jsem měla výstavu v Litoměřicích, avšak tu už jsem neinstalovala. Kurátorka byla velmi cílevědomá, vypůjčila si z Poštovního muzea originály ke známkám a také Zpívánky, které tam pouštěli. Chtěla po mně i ty nejstarší věci. Dělala jsem dva animované filmy, ve Zlíně jsem si je vykoupila, abych to někdy mohla ukázat vnoučatům. Ale jsou už tak vyšisované, že bych se to dnes  nikomu ukázat neodvážila. Je ale obrovský rozdíl, jak jsou ty staré věci jemňounké, to už bych teď nedokázala.

Navázal na váš zájem o folklor a lidové tradice někdo z rodiny?

Byli jsme s mužem členové Slováckého krúžku v Praze, na bály s námi chodívaly i děti. Teď už tam moc nechodím, zpívat ani tancovat nemohu. Po smrti muže byla taková pauza, pak ale Olgoj Chorchoj začal spolupracovat s různými sklárnami - i se sklárnou v Květné u Uherského Brodu. Tam jsem měla kamarádku, zpěvačku Vlastu Grycovou, jež byla pro Kopanice to, co Jarmila Šuláková byla pro Valachy. Když tam jel Honza poprvé, bylo to v době masopustu a vzali mě s sebou. Tak jsme tam začali jezdit každý rok a letos pojedeme zase. Vlasta už bohužel zemřela, ale vídáme se dál s jejími dcerami. Honza se k folkloru rád vrací, má k tomu vztah a jeho dcery také. Nejvíce ta nejmladší, co chodí na UMPRUM na fotografii. Má kluka, který je také z toho kraje. Už si vypůjčila kroj po Zuzaně a je hrdá na to, že to tam trochu zná.