Ad Astra: studie bezchybného astronauta

V loňském roce nás zavedl na cestu vesmírem, byť "jen" na Měsíc, Damien Chazelle. Jeho Prvnímu člověku šlo především o to, aby ukázal psychologii ústředního hrdiny (Neila Armstronga), a na stejném principu funguje i letošní novinka Jamese Graye Ad Astra. Snímek je akčně i vizuálně bohatší, především však jde o charakterovou studii mistrného, bezchybného astronauta, který musí i přes ponurou rodinnou historii, jež ho dohání, splnit nesmírně náročnou misi.

Roy McBride (Brad Pitt) je jednou z posledních nadějí na záchranu lidstva. Ze samého konce Sluneční soustavy vycházejí silné výboje, které ohrožují nejen veškerý život na Zemi, ale v celé soustavě. Jakožto zkušeného a neomylného astronauta tak vláda vysílá právě Roye na nebezpečnou misi k Neptunu, kde se má pokusit problém záhadných výbojů vyřešit.

Je tu akorát ještě takový malý detail, na kterém je postavena významná část filmu. Royův otec (Tommy Lee Jones) byl totiž před dvaceti lety velitelem výzkumné expedice projektu Lima, jež se vypravila rovněž až k Neptunu za cílem najít tam mimozemský život. Mise ale dopadla neúspěšně a výzkumná loď záhadně zmizela. Otázkou tak zůstává: Najde Roy v hloubi vesmíru nejen odpověď na příčinu smrtelných výbojů, ale také svého pohřešovaného otce?

Plně komercializovaný Měsíc

Hned při úvodní scéně se možná pořádně zatočí hlava akrofobikům (v IMAXU zaručeně), zároveň ale dostáváme pohled na nádhernou matičku Zemi. Podobných vizuálně povedených snímků nám kamera nabídne více, a to zejména na Měsíci, který je jakousi zastávkou před odletem na další planety. Píše se 22. století a Měsíc je plnohodnotnou lidskou základnou s vlastním Subwayem nebo přepravní službou DHL. Pořádají se tam komerční lety, na jejichž palubě stojí například jen půjčení přikrývky stovky dolarů. I přes lidské osídlení tam však není bezpečno, kupříkladu projížďky po samotném povrchu se mohou nepříjemně zvrtnout, napadne-li vás skupinka "měsíčních pirátů".

Středem celého tohoto vesmírného eposu je postava Roye, kolem níž se přirozeně všechno točí. Psychologický rozbor osobnosti dostává divák jak prostřednictvím Pittových voiceoverů, kterých je požehnaně, tak i prostřednictvím technologické vymoženosti, jež Royovi kontroluje tep a formou otázek vyzvídá jeho skutečný duševní stav, přičemž nakonec usoudí, zda je astronaut schopen pokračovat v misi, či nikoliv.

Postupně se tak dozvídáme, jak je Pitt důsledným profesionálem, který staví svou práci na nejvyšší místo, i když ho to stojí spokojený osobní život, a postupně také hlouběji zaplouváme do jeho problematického vztahu s otcem. Po něm zdědil odhodlání a pracovitost, jinak ale jde o nanejvýš chladný vztah. Ve druhé polovině, kdy už nám jsou skoro všechna tajemství odkryta a tušíme, kam to všechno spěje a jak to nejspíš dopadne, tlačí Gray ještě více na pilu. Zde se publikum asi začne rozdělovat. Pro někoho to může být až přílišné patlání se v jakémsi rodinném dramatu, kde je vesmír jen pohlednou kulisou, jiní zase onu emoční hloubku ocení a zavzpomínají v tomhle ohledu třeba na Interstellar.

Samotné drama tak třeba oproti Gravitaci vychází především z psychologie a chování postav než z bouřícího se vesmíru plného nebezpečí či poruchy nějaké rakety. Zároveň však rozhodně nemůžeme říct, že bychom se akce v Ad Astra nedočkali. Ba naopak. Například honička ve vozítkách na Měsíci je bezesporu působivá.

Pittův rok?

Co se týče hereckých výkonů, většina postav je krajně vedlejších, takže všechno stojí a padá s Pittem. Ten však podává naprosto přesvědčivý výkon. Oproti pohodářskému, věčně usměvavému Cliffovi z Tenkrát v Hollywoodu je naopak hluboce ponořen do své mysli a hraje především obličejem, neboť o slova se stará voiceover. Členům Filmové akademie jistě zamotá hlavu. Proti jeho nominaci ať už za Tenkrát v Hollywoodu, nebo za Ad Astra by nikdo nemohl nic namítat. Někteří dokonce věří, že tohle bude konečně jeho rok (na nejlepšího herce byl dosud nominován třikrát), faktem nicméně zůstává, že konkurence v mužské kategorii je tento rok abnormálně obrovská.

Filmy s vesmírnou tematikou ale akademici často oceňují a Ad Astra se může pyšnit tím, že nejde o žádný typický blockbuster, ale o pomalu plynoucí psychologické drama, kde je vesmír vizuálně nádherným doplňkem. Z uměleckého pohledu včetně Pittova výkonu tak má v některých kategoriích rozhodně šanci. Dostojí tedy film svému jménu a dokráčí ke hvězdám?