Falešný Shakespeare. Podvodníkovi to tehdy nevyšlo

Bard z Avonu, jak bývá označován autor světoznámých dramat jako Romeo a Julie či Sen noci svatojánské ze sklonku šestnáctého století, sice byl uznáván už za svého života, opravdového věhlasu ale dosáhl až o dvě stě let později.

V té době také v hlavě jednoho nedoceňovaného sběratele umění vznikl nápad, jak se svézt na vlně Shakespearovy popularity.

Když v březnu 1795 vytáhl William Henry Ireland na světlo boží rukopis ztracené hry Vortigern a Rowena od Williama Shakespeara, divadla se o ni málem poprala. Nakonec ji za tři sta liber a slib poloviny budoucích výdělků získalo londýnské divadlo Drury Lane.

Jak se ale premiéra, určená na 2. dubna 1796, blížila, narůstaly pochybnosti. Hra byla velmi jednoduchá a od ostatních Shakespearových kusů se dost lišila. Pouhé dva dny před premiérou navíc největší znalec díla slavného dramatika Edmond Malone vydal monumentální čtyřsetstránkovou knihu, v níž přesvědčivě dokazoval, že hra i dalších zhruba 170 Irelandem nalezených shakespearovských listin jsou padělky.

A pak nastal onen netrpělivě očekávaný den. Několik prvních aktů to vypadalo, že je vše v pořádku. Když ale známý herec John Philip Kemble poťouchle a s přehnaným důrazem zadeklamoval Vortigernovu repliku o pompézní napodobenině, začalo se obecenstvo nahlas smát, křičet a pískat. Z premiéry se stala zároveň derniéra a na další uvedení si musel mýty opředený britský hrdina Vortigern počkat dvě století.

Jeden z nejproslulejších literárních podvodů praskl a Ireland se krátce poté přiznal, že hru i všechny ostatní shakespearovské listiny sepsal on sám ve svých devatenácti až jedenadvaceti letech. Žil poté ještě skoro další čtyři desítky let, s obtížemi se živil psaním, ale ničím jiným se už nikdy neproslavil.

Mladý podvodník

Spolehlivé údaje o Irelandově dětství a mládí neexistují. Jeho otec či otčím se jmenoval Samuel Ireland, matkou byla patrně Anna Maria Freemanová, která zřejmě opustila svého prvního rabiátského muže a žila s Irelandem.

William Henry celý život tvrdil, že se narodil roku 1777, ale ve skutečnosti se tak stalo už o dva roky dříve (sedmnáctiletý podvodník zkrátka vypadá talentovaněji a nevinněji než devatenáctiletý). S otcem - rytcem, úspěšným vydavatelem cestopisů, sběratelem starožitností a nadšeným obdivovatelem Shakespeara - si zjevně moc nerozuměl. Otec si ho nevážil a Ireland později vzpomínal na zahanbení, které rodině jednoho dne způsobil dopis ze školy. Stálo v něm, že syn je "tak hloupý, až působí škole ostudu".

Na konci roku 1794 mladý Ireland u otce konečně zabodoval, když mu důvěrně sdělil, že se seznámil s jistým "nazanedbatelně zámožným gentlemanem", který vlastní plnou truhlu starých dokumentů, z nichž některé jsou podepsány Shakespearem. Onen tajemný muž, pan H., si sice údajně přál zůstat v utajení, ale Ireland od něho brzy na ukázku přinesl směnku slavného dramatika. Ve skutečnosti ji chvíli předtím sám vytvořil. Dobový papír a pečetě získal ze starých smluv v advokátní kanceláři, ve které zastával místo pomocníka, text opsal z jedné starší shakespearovské edice a speciální inkoust nahřál nad svíčkou, aby - jakoby stářím - ztmavl.

Další rukopisy následovaly v rychlém sledu. Poděkování hraběti ze Southamptonu za patronaci, odpověď hraběte (tu Ireland napsal levou rukou), vyznání víry, jež prokazovalo, že Shakespeare byl protestant, dopis od královny Alžběty I., knihy se spisovatelovými vlastnoručními poznámkami na okrajích, dopis a milostná báseň s přiloženým pramínkem vlasů, určená Shakespearově nastávající ženě Anne Hathawayové a na závěr to nejcennější: rukopis Krále Leara, několik stránek z Hamleta a dvě ztracené a "znovunalezené" hry Jindřich II. a Vortigern a Rowena.

Na kolena a líbat

Samuel Ireland a jeho literární přátelé byli nadšeni a nepochybovali, že jde o originální mistrovy rukopisy. Proslulý autor životopisů James Boswell dokonce podle Irelanda (ten v roce 1805 shrnul svou padělatelskou kariéru ve spisku nazvaném Přiznání) padl před falzy na kolena a pateticky prohlásil: "Líbám tyto nevyčíslitelně cenné relikvie našeho barda a děkuji Bohu za to, že mi dal život, abych je mohl spatřit."

Jenže mladý Ireland byl neopatrný, chybělo mu historické i literární vzdělání, a tak se podvod musel dříve či později provalit. Krajně podezřelý byl už dokument, v němž Shakespeare odkazoval veškeré své písemnosti sepsané v budoucnu smyšlenému Irelandovu předkovi, který spisovatele údajně zachránil před utonutím.

Nápadné byly rovněž některé historické nesrovnalosti - v jednom dokumentu byla například zmínka o dosud nestojícím shakespearovském divadle Globe a v jiném se roku 1590 psalo o hraběti z Leicesteru, byť dotyčný byl již dva roky mrtvý - a nejen skutečné znalce musely zarazit nedokonale napodobené dobové písmo a legrační pravopis.

S ním se Ireland vskutku nepáral: za většinu slov prostě přidal písmeno "e" a chaoticky zdvojoval souhlásky i samohlásky. Jeden vtipálek dokonce na to konto sepsal fiktivní Shakespearův dopis, ve kterém zval jakéhosi "Misstteerree Beenjaammiinnee Joohnnssonn" na večeři, ke které hodlal podávat skopové ("muttonne") s bramborem ("poottaattoooeesse").

Bez ohledu na tyto vcelku jasné nápovědy zuřil boj mezi zastánci i popírači pravosti "nalezených" dokumentů celých osmnáct měsíců. Po vydání Malonovy knihy a propadáku při premiéře Vortigerna a Roweny však bylo rozhodnuto.

Život po životě

Proč to všechno Ireland dělal, není uspokojivě vysvětleno. Zřejmě se chtěl zalíbit věčně nespokojenému otci, a navíc měl v povaze něco, co bychom dnes označili slovy patologické lhářství. Ireland lhal celý život, dělal to rád a týkalo se to zanedbatelných drobností i zásadních záležitostí.

Jednu takovou stěží pochopitelnou sérii lží si do svého deníku zaznamenal Irelandův otec, za kterým syn jednou na vrcholu své padělatelské aféry přišel a slavnostně a se všemi podrobnostmi mu vylíčil, že se bude brzy ženit s jakousi slečnou Shawovou, univerzální dědičkou, která vládne tehdy obrovským jměním ve výši sedmi tisíc liber.

Když ale otec odjel na udanou adresu domluvit sňatek, zjistil, že tam nikdo tohoto jména nežije. Ireland se pokoušel věc zachránit tvrzením, že se otec přeslechl a nejde o Shawovy, nýbrž Shardovy. Taková rodina v domě sice skutečně žila, jak ovšem překvapený otec zjistil, neodpovídala popisu, a nadto v celé rodině nebyla jediná dcera.

Ireland zjevně očekával, že z něho shakespearovské padělky udělají slavného muže a snadno se uživí literaturou. Ve skutečnosti o něho ale nikdo nestál a on až do smrti živořil. Sepsal sice zhruba devadesát nejrůznějších děl - heroických tragédií, gotických a sentimentálních románů, pamfletů proti otrokářství, dětských knih, životopisů, satirických polemik či historizujících studií - jenže je většinou nikdo nečetl.

Nakonec přišel na to, že by mohl vydělat na svých starých padělcích, které si mezitím vydobyly jistou proslulost. Začal tedy své výtvory kopírovat a znovu a znovu je nabízel - coby zaručeně originální padělky - sběratelům. Jen uvedené vyznání protestantské víry objevil americký literární historik Jack Lynch ve třiadvaceti různých verzích a milostných dopisů určených Anne Hathawayové uchovávají knihovny zhruba stejný počet. "Velkou část svého dospělého života strávil masovou produkcí padělků svých vlastních autentických podvrhů. Ireland padělal sám sebe," shrnul Lynch pozdější život proslulého shakespearovského falzifikátora.