Pražské orgie: afektované postavy v nezáživném příběhu

V roce 2013 dostala česká režisérka Irena Pavlásková (Fotograf) od spisovatele Philipa Rotha práva na zfilmování jeho knihy, o šest let později se Pražské orgie objevují na plátnech kin.

Slavný americký spisovatel Nathan Zuckerman (Jonas Chernick) přijíždí v polovině 70. let do totalitní Prahy, kde se má pohybovat v kruhu odevzdaných, dekadentních umělců, kterým komunistický režim ukončil kariéru. Jeho cílem je získat rukopis nevydaných povídek o židovských obětech.

Dvoudenní pobyt v české metropoli je napěchovaný spoustou postav, které jsou z většiny zapšklé a neustále ukazují svou rezignovanost a porážku od režimu. Jejich jediným radostným odreagováním je luxusní dům syna slavného malíře, kde se všichni oddávají alkoholu a orgiím.

O orgiích ale hovořit moc nemůžeme. Ano, když Zuckerman za doprovodu bývalého divadelního režiséra a nyní údržbáře (Pavel Kříž) vstoupí do dekadentního doupěte poprvé, dostane se nám pár letmých záběrů odpovídajících filmovému pojmenování. Jedná se však o ojedinělou ukázku, která působí skoro až nuceně, jen aby se divák necítil obelhán.

Bizarněji než prostředí nespoutaného domu pak působí minutová, možná dvouminutová sekvence, v níž se slovo fu*k řekne na deset různých způsobů a působí to jako marný pokus napodobit sofistikovanost třeba takového Tarantina. Film jsme viděli v originále, v kinech ale bude promítána rovněž dabovaná verze.

Většinu filmu jinak tvoří Zuckermanovy procházky Prahou a především neustálé nahánění Olgy (Ksenia Rappaportová), jež má v držení rukopisy, po nichž tak prahne. Kdyby Olga byla alespoň trochu zajímavou postavou, dalo by se s tím pracovat. Jenomže ona je jen hysterická, protivná žena, která se chová strašně afektovaně. Divákovi se nikdy nepodaří zjistit, co je vlastně zač. Její psychologie prostě neexistuje.

Pavlásková tak po celé dvě hodiny vypráví příběh nepříběh s naprosto nezáživnými (ne doslova) ubrečenými postavami. Přehnaná afektovanost se totiž netýká jen Olgy, ale také třeba herečky Kalinové (Klára Issová). Jedna postava ale přeci jen trochu pobaví, a sice Jan Hrušínský, který je ztělesním typického, přihlouplého, avšak prospěchářského člověka. Celkově vtipy, jež si dávají za cíl zesměšnit komunistický režim, povětšinou pobaví, nejde však o nic převratného.

S přehnaností ve zmatečném chování té kupy postav koresponduje hudba, která je místy laděna šíleně dramaticky a až "hitchcockovsky" mysteriózně, jako kdyby mělo přijít nějaké grandiózní odhalení nebo se mělo jednat o záchranu lidstva. Film zkrátka nemá žádný zajímavý směr, jimž by se ubíral. Celá návštěva jen spočívá v tom, jak přesvědčit jednu dekadentní ženu, aby odevzdala cenné rukopisy. Tahle mise se odehrává v možná zajímavém prostředí, ne však se zajímavými postavami, a to je hlavní kámen úrazu. Když se totiž nemůžete opřít o silný příběh, musí prostě zaujmout postavy.