Blázniví císaři. Byli Caligula a Nero opravdu šílení?

Starý Řím je mnohdy zúženě vnímán jako epocha plná bláznivých a bezskrupulózních císařů.

Tato představa se odvíjí jednak od novodobých literárních děl a televizních seriálů, jejichž autoři zastřené či spekulativní momenty římských dějin vyložili podle vlastního naturelu, jednak od pověsti, kterou římským panovníkům "vylepšili" už autoři v antice. Ty nejdivočejší zkazky se vážou především ke jménům císařů Caliguly a Nerona.

Ten bizarní příběh zná snad každý: šílený Caligula jmenoval senátorem svého koně. Zdálo by se, že takové rozhodnutí je jednoznačně projevem pomatenosti a není co dodat, skutečnost však nebyla tak přímočará. Historické prameny totiž nehovoří o císařově činu, ale pouze o jeho úmyslu. Podle historika Cassia Diona vládce jmenování koně slíbil, druhý zásadní pramen, z pera historika Suetonia, uvádí pouze, že o takovém záměru kolovaly zvěsti.

"Je dost možné, že příběh vnikl na základě nějaké císařovy posměšné poznámky na adresu senátu. Bylo zvykem, že kandidáty pro konzulát vybíral císař. Roku 39 měl Caligula o senátu už tak špatné mínění, že mohl pronést cosi ve smyslu, že ze všech kandidátů se mu jeví jako nejvhodnější jeho kůň Incitatus. Jeho nepřátelé tuto ironickou poznámku s chutí využili a interpretovali ji tím nejzlomyslnějším způsobem," tvrdí americký profesor Anthony A. Barrett. K pomluvám mohl přispět i fakt, že Caligula stejně jako většina ostatních Římanů miloval dostihy a o svého koně pečoval jako o celebritu - zvíře žralo ze zlatého servisu a před závody ho hlídali vojáci, kteří zajišťovali, aby jej nikdo nerušil ze spaní.

Změnila ho nemoc

Caligula rozhodně nebyl neviňátko, pověstně krutý a nemorální ovšem nebyl vždy. Když se v roce 37 stal císařem, nic nenasvědčovalo tomu, že se později projeví jako tyran. K senátorům přistupoval s enormní úctou. Vše se změnilo, když po několika měsících vlády vážně onemocněl. "O povaze této choroby se hojně diskutovalo. Mnozí badatelé se domnívají, že šlo o jistý druh nervového zhroucení, které mohl natrvalo poznamenat jeho mentální schopnosti. Zajisté to bylo vleklé a velice závažné onemocnění. Zatímco zástupy lidu nocovaly na otevřeném prostranství před císařským palácem, znepokojeným provinciím byla posílána úřední hlášení. Jeho uzdravení bylo po celé říši přijato s všeobecným jásotem," píše Anthony Barrett.

A zatímco občané mohli jásat dál - jejich přízeň si Caligula udržel až do konce své vlády -, senátorům a dalším vlivným brzy hrozilo nebezpečí. Po císařově uzdravení začaly první popravy, přičemž o důvodech lze jen spekulovat. "Někteří obhajují poškození mozku v důsledku nemoci, jiní se domnívají, že začal podezřívat z nekalých záměrů ty, kteří během jeho indispozice dohlíželi na správu říše," uvádí Barrett.

Muž bez skrupulí

Suetonius tvrdí, že Caligula senátory ponižoval nejrůznějšími způsoby, přičemž všechny doprovázel krutými a sarkastickými žerty. Některé nejvýše postavené senátory prý nechal běhat v tóze vedle svého vozu nebo jim u oběda nedovolil sedět. Jiné dal tajně popravit a poté je v senátu nadále vyvolával jako živé; až po několika dnech přišel s vylhanou informací o jejich sebevraždě. Suetonius píše, že při jedné hostině se císař začal náhle hlasitě smát. Když se ho vedle ležící konzulové zeptali proč, odpověděl: "Čemu jinému, než že stačí jediný můj pokyn, abyste oba byli o hlavu kratší?" Často prý používal slova básníka Accia ze 2. stol. př. n. l. z jeho tragédie Atreus: "Ať si nenávidí, jen když se bojí."

Císař postupně přitvrzoval, historky z konce jeho vlády jsou otřesné: některé senátory dal bičovat k smrti, jiné popravovat za přítomnosti rodiny. "Stejně jako dříve Caligula využíval přítomnosti všeobecného strachu a podněcoval senátory proti sobě navzájem. Ti jako celek reagovali s tradiční servilností - navrhovali pro něho svátky a díkuvzdání a paradoxně mu přidělili osobního strážce, který ho měl chránit při vstupu do senátu, zřejmě právě před těmi, kteří mu tuto ochranu poskytovali," podotýká Barrett.

Když byl v roce 41 Caligula zavražděn spiklenci, začali senátoři tvrdit, že unikli smrti v hodině dvanácté. "Ve skutečnosti se řadě lidí za Caligulovy vlády dařilo výtečně a tyto zprávy působí jako narychlo vykonstruované historky, které měly vysvětlit, proč někteří přišli o život a jiní přežili a prosperovali. Senát se musel vypořádat s faktem, že mnozí jeho členové se Caligulovi přizpůsobili, většina přežila bez újmy a možná dokonce kolaborovala proti hrstce odvážných, kteří vystoupili z řady," dodává americký profesor. Caligula nepochybně byl mužem bez skrupulí, sebestředný, arogantní, bez úcty k druhým. Neznamená to automaticky, že byl šílený.

Kdo zapálil Řím?

Císař Nero s potěšením sleduje hořící Řím a přitom zpívá vlastní píseň O dobytí Tróje - zdrojem této působivé historické momentky jsou opět Suetonius a Cassius Dio. Podle Suetonia vydal císař, znechucený pohledem na staré domy, v roce 64 n. l. příkaz zapálit město, aby měl místo pro svůj nový palác. Úmyslem se podle něho nijak netajil, takže když konzulové viděli u svých domů muže s pochodněmi, neopovážili se jim v žhářském činu zabránit. Suetonius také popisuje, že zatímco vyděšený a nešťastný lid hledal útočiště před ohněm, císař s nadšením pozoroval nešťastnou událost z věže a přitom zpíval zmíněnou píseň. Rovněž Cassius Dio ujišťuje, že si Nero při pozorování hořícího města zpíval.

Většina historiků se dnes shoduje, že jde jen o nepodloženou pověst. Stejného mínění byl i jeden z největších antických historiků Tacitus, jenž v Letopisech zároveň poznamenává: "Ale ani pomocí lidskou, ani štědrým rozdáváním císařovým či usmiřováním bohů se nedala zažehnat zlá pověst: věřilo se dál, že požár byl nařízen." Dodává, že aby od sebe Nero odvrátil podezření, předhodil jako obětního beránka ty, kteří byli neoblíbení, tedy křesťany. Začalo jejich první pronásledování a v paměti křesťanů Nero zůstal jako Antikrist. I to zřejmě později přispělo k tomu, že měl nejhorší pověst ze všech císařů.

Nero se přitom po požáru choval zcela racionálně, jak ukazují jeho úvahy o obnově města: při stavbě se mělo dbát na to, aby se v případě nového požáru oheň nešířil tak rychle a nenapáchal tolik škod. Ulice proto byly podstatně širší, domy se budovaly v pravidelných řadách a od určité výšky stavitelé nesměli zakomponovávat dřevěné trámy, místo nich se používal ohnivzdorný kámen. Bylo také nařízeno, aby na každém nádvoří bylo připraveno hasicí nářadí.

Smrt "všestranného umělce"

Nic ale nezabránilo tomu, aby byl Nero později považován za šílence (stejně jako u Caliguly i u něho je - i když ne úplně podloženě - přijímána teze, že zpočátku vládl relativně klidně a dobře). K jeho pověsti do značné míry přispěli právě tehdejší historici, kteří Nerona vykreslovali jen v černých barvách. Není pochyb, že Nero stojí za smrtí své matky Agrippiny (je ovšem možné, že připravovala převrat) a první ženy. Pro další obvinění, například smrt nevlastního bratra Britannica a císařovy druhé manželky, lze ovšem najít jiná vysvětlení, než jaká prezentují antičtí historici.

Každopádně k Neronově temné reputaci přispěla skutečnost, že byl skutečně výstředním panovníkem a místo vládnutí vyhledával zábavu na hrách v Řecku. Snad by raději byl považován za vynikajícího hudebníka než za císaře. Stejně jako Caligulu ho z trůnu svrhlo spiknutí, své vraždě však předešel. Když si probodl hrdlo dýkou, údajně zvolal: "Jak všestranný umělec ve mně hyne!" Jenže i toto víme od zmíněných antických historiků, kteří byli k císaři zřejmě jen pramálo objektivní.