Genderová lingvistka: I mol je v gramatice víc než žena

Žena má být strážkyní tepla domova a doktorát jí manželství nezachrání, muž musí být "chlap" a mít "koule". "Genderové stereotypy jsou zakonzervovány v jazyce, a ten proto funguje jako dokonalý nástroj diskriminace žen, ale i mužů," říká Jana Valdrová, zakladatelka genderové lingvistky u nás.

Proč česká gramatika straní mužům? A jak se vyjadřovat rodově vyváženě?

Nedávno jste vydala knihu, kde na více než čtyř stech stranách popisujete, jakými způsoby čeština diskriminuje ženy. Můžete zmínit ty nejvýraznější?

Velkým problémem je hojné využívání takzvaného generického maskulina. To znamená, že mluvíte o ženách i mužích, ale zahrnete je pod mužský název. Vzniká tak obraz vědců, politiků, učitelů, lékařů a podobně, čímž se ženská profesionalita vytěsňuje nejen z jazyka, ale i z myšlení lidí - málokdo si totiž třeba pod pojmem chirurg představí ženu. Na brzdu v podobě generického maskulina narážejí dívky už na základní škole, když si představují, čím by chtěly být. Nestanou se třeba automechaničkami, ačkoli mají vztah k autům, protože v seznamu profesí, z nichž mohou vybírat, je napsáno "automechanik". A je tak ani nenapadne, že by obor mohl být určen i ženám.

Tak málo stačí k ovlivnění budoucí kariéry?

Jistě. Pouhé doplnění ženského tvaru do seznamu profesí by přitom dívkám otevřelo cestu do mnoha zaměstnání. Když už čeština disponuje rodově specifickými koncovkami, proč je nevyužívat? Inzerce pracovních příležitostí v obou rodech - tedy přijmeme novináře/novinářku - se naštěstí uzákonila už v roce 1999. I to pomohlo zvýšit odbornou pověst žen. Nicméně generického maskulina je ve veřejném prostoru stále přemíra. Vyhnout se mu přitom mohou i texty, ve kterých byste to nečekala - třeba česká ústava. Ta v době svého vzniku s ženami vůbec nepočítala, v jediném jejím souvětí tak napočítáte i jedenáct mužských tvarů. Doplnění ženských variant by ji značně prodloužilo a znepřehlednilo, text se však dá snadno přeformulovat, aby nikomu nestranil. Nedávno jsem tyto možnosti prezentovala na Úřadu vlády České republiky.

S jakým výsledkem? Uvažuje se o vámi navrhovaných změnách?

Úprava ústavy by vyžadovala systematické opatření, k tomu ještě dlouho nedojde. V demokratických zemích jsou však dnes podobné změny běžnou náležitostí rozšiřování svobod lidí. Nejde o nějaký výmysl Evropské unie, známe to třeba i z Austrálie nebo Kanady dávno před vznikem EU. Snaha upravit jazyk, aby byl spravedlivý k ženám, zkrátka není žádným hrůzným dokladem politické korektnosti, ale vyjádřením obyčejné zdvořilosti.

Poukazujete také na to, že mužům straní i česká gramatika. Jak se to projevuje?

Například v pravidlech shody podnětu s přísudkem. Ve větě "Na obraze byli namalováni žena a mol šatní" má sloveso jen kvůli molovi na konci měkké "i". I tento motýlek tedy v gramatice znamená více než žena. Gramatický systém se zkrátka stejně jako slovní zásoba utvářely s tím, že hlavní slovo měli muži. A jelikož jazyk vždy odráží dobu, její hodnoty a kopíruje mocenské poměry v ní, maskulinum dostalo před femininem přednost.

Naše gramatická pravidla je tedy podle vás rovněž třeba revidovat?

Nebojuji za žádné radikální změny, jen poukazuji na to, že to tak v češtině je¨, a vybízím k zamyšlení. Nelámala bych to přes koleno a ponechala vše vývoji. Kdyby už ale někdo pravidla měnit chtěl, podpořila bych variantu zachovat jen jedno "i", pravděpodobně měkké, jak je tomu ve slovenštině nebo ruštině. Ani zavedení genderově neutrálního rodu podle mě zatím nepotřebujeme. Důležitější je alternovat ve veřejném projevu zmiňované generické maskulinum a hlavně se vyvarovat používání sexismů.

Myslíte zažité stereotypy jako "žena patří k plotně" a podobně?

Ano. V hlavách lidí existují normy, jak má žena vypadat, jak má být stará, jaké má mít povolání, jak má pečovat o potomky… Když média vylíčí netypický příběh ženy, která nechce mít děti nebo třeba rodinu má, a přitom je špičková vědkyně, ozvou se nenávistné hlasy o krkavčích matkách. Rigoróznost představ o tom, jaké mají ženy být, je svazuje a už odmalička jim ubírá svobodu v rozhodování o životní dráze. Z pohádek dívky vědí, že princezny piští a pláčou, zatímco chlapci jednají. Ve škole pak zaznívají mýty o tom, že holky "nemají buňky" na přírodní obory či vedoucí funkce nebo oblíbené učitelské pořekadlo - "holky se to nabiflují…

… a kluci to pochopí!"

Vidíte, jak si to pamatujete. Od rodičů zase posloucháme poučky o tom, že máme být skromné, abychom se dobře vdaly, že doktorát nám manželství nezachrání a že máme být strážkyněmi domácího krbu. Tyto sexismy se podsouvají do veřejného prostoru, což ovlivňuje celkový obraz ženy v něm. Jedna datová žurnalistka rozebírala milion příspěvků na internetu a sledovala, jaká slova se v okolí výrazu žena vyskytují. Zjistila, že média žena nejvíc zajímá, pokud je krásná, mladá, blbá, naivka nebo pipka. A takové vyjadřování ženám samozřejmě ubližuje. Genderové stereotypy jsou zkrátka zakonzervovány hluboko v jazyce, a ten proto funguje jako dokonalý nástroj diskriminace. A nutno říci, že nejen žen, ale i mužů.

Takže i pánové jsou v češtině omezováni?

Jistě, hned v úvodu své knihy o diskriminaci žen ve veřejném prostoru jsem podotkla, že podobná publikace by mohla vyjít i o mužích. Ti se prostřednictvím jazyka nejčastěji vyšachovávají navzájem. Například tvrzeními, že někdo má nebo nemá "koule", že není chlap nebo že je příliš měkký. Nazývají jeden druhého zženštilým, zbabělcem a podobně. Když se takových prostředků v jednom projevu nahromadí více, má najednou muž, o kterém je řeč, nižší status než ostatní. Pokud si tedy nějaký pán láme hlavu, proč není tak úspěšný jako jiní, měl by pozorně poslouchat, co se o něm říká. Mimochodem, muži páchají sebevraždy čtyřikrát častěji než ženy. I v tom podle mě může hrát velkou roli jazyk.

Můžete to vysvětlit?

Řeči dokážou dohnat muže do pozice, že neví, co dál. Pokud se k tomu přidají ještě finanční nebo vztahové problémy, přistoupí často k sebevraždě. Na počátku všeho ale mohl stát jazyk. Kdybych tedy měla analyzovat prvotní motivaci sebevrahů, podívám se především, kdo do nich co odmalička hustil. Pochopitelně se vyskytuje i jazyková diskriminace mužů ze strany žen. Těch, které doma zpochybňují jejich mužství řečmi typu: "To jsi chlap, že nedokážeš vydělat na pořádné auto?" a podobně. Muže tedy jazyk tlačí do toxické maskulinity, stejně jako v ženách vžité stereotypy probouzí toxickou feminitu. České vyjadřování je zkrátka znečištěné sexismy - je třeba v něm trochu uklidit a všem se nám bude lépe dýchat, budeme svobodnější.

Jak se stavíte k přechylování ženských jmen? Vnímáte i koncovku -ová jako diskriminační nástroj?

Vyvinula se jako prostředek označení příslušnosti ženy k muži, aby bylo okamžitě zřejmé, čí je tahle a čí ona. V devatenáctém století se dokonce uvažovalo o zavedení dvou koncovek: -ova a -ová. Jedna měla označovat ženu svobodnou a druhá provdanou, aby měl muž hned jasno. Osobně miluji političky Peake a Jacques, bez ohledu na jejich práci, proto, že kdykoli se o nich psalo, byl to důkaz, že se bez této koncovky obejdeme. Sama jsem ale -ová a nikomu to neberu. Každá žena by měla mít možnost si po vdavkách vybrat. Přijmout mužovo příjmení bez -ová však ženám současný zákon umožňuje pouze za podmínky, že se přihlásí k cizí národnosti. A to je nehorázná kontrola jejich loajality k českému národu.

Známá se po svatbě jmenuje Ryvola stejně jako její manžel a národnosti se vzdávat nemusela…

Tím jste narazila na další absurdní věc: pokud jméno manžela končí na samohlásku, převzít ho můžete bez jakýchkoli komplikací. Kdyby si však vaše známá nevzala Ryvolu, ale Ryvoláka a chtěla používat toto nepřechýlené příjmení, už by se musela přihlásit k cizí národnosti. To bych samozřejmě zrušila.

V češtině najdeme mnoho výrazů ženského rodu, jež označují i muže - například celebrita, hvězda, osobnost - a naopak. Lze i to vnímat jako projev genderové nevyváženosti?

Narážíte na podstatná jména vespolná, kdy jeden rod zastupuje všechny rody. To je v pořádku. Zajímavé ale je, že některá z nich je možné přechýlit. Například výraz "hostka" jsem začala používat už dávno. To bylo pro mnoho lingvistů něco nestravitelného. Ale proč ne? Jazyk je nástroj vyjadřování našich myšlenek, klidně může být kreativní.

Takže i slovo "celebrit" by podle vás bylo v pořádku?

To zatím ne, má to určité hranice. "Host" se dá na "hostku" přechýlit snadno. U výrazů typu "celebrita" to ale nejde a ani to není zapotřebí, ponechala bych je tak, jak jsou.

Jak je na tom naše mateřština z hlediska rovnosti pohlaví ve srovnání s jinými jazyky?

Čeština je na rozdíl třeba od čínštiny a dalších jazyků, které rod nemají, touto kategorií posedlá. V kontextu slovanských jazyků je specifická tím, že dokonce pět slovních druhů má rodově specifické koncovky. O autorce komiksů tak třeba můžu říct: Náš dnešní vzácný host je autorem komiksů. A někomu to ani nepřijde divné. Z hlediska úvah, jak mluvit rodově vyváženě, je na tom tedy čeština hůře než jiné jazyky, ale i tak to v ní jde. Když se tedy chce! V jazycích, jež nás zajímají nejvíce, tedy v angličtině, němčině, francouzštině, italštině a španělštině, už dávno existují doporučení, jak se vyjadřovat rodově vyváženě, i analýzy, proč je to důležité. V tuzemsku však tato problematika teprve pomalu vchází ve známost.

Obor genderová lingvistika jste přitom u nás zakládala už v devadesátých letech minulého století…

Tehdy se toto téma v Česku zcela odmítalo. Když jsem v roce 1996 napsala první článek o tom, že čeština může být sexistická, způsobilo to skandál. Ještě v roce 2010 vznikla petice proti genderově vyváženému vyjadřování, kterou podepsalo čtrnáct jazykovědců a jazykovědkyň. Dlouho jsem se setkávala s nepochopením ze strany veřejnosti i lingvistické obce. To už se ale změnilo a s potěšením sleduji, že o téma gender a jazyk začíná být zájem. Popisuje ho dokonce přes devět stovek prací v Thesis.cz (databáze vysokoškolských prací, pozn. red.). Konečně je připravena půda pro to, aby tu tento obor vzkvétal.