Krejčovina byla hozená rukavice, kterou jsem musela zvednout, říká Jiřina Švancarová, která šila pro nejvýznamnější české divadelní scény a později i pro světové filmové produkce. Oblékala Orlanda Blooma, Keiru Knightley nebo Angelinu Jolie.
Pětačtyřicet let šijete pro divadla, filmy a různé umělce. Z toho přes dvacet let pro velké filmové produkce. Pořád vás ta práce baví?
Baví a moc! Základem je udělat si to pracovní prostředí hezké. Takže ráno přijdu, uvařím holkám kafe a pustím muziku. Teď mám období, kdy ráda poslouchám Jamese Browna. Člověk si to musí dělat hezké, protože tam tráví víc času než doma.
V oboru už jste si zkusila všechno. Existuje ještě vůbec něco, z čeho máte v práci vyloženě radost?
Určitě ano. Občas mi nějaký výtvarník řekne, ať si do filmu vymyslím něco vlastního. A to mě baví hodně. Úplně nejradši šiju ze zbytků. Radost mi taky dělá jakýkoliv dobře udělaný kostým. Fascinuje mě, že tady s námi může být ještě dalších padesát, ale klidně i sto let, když se o něj bude dobře pečovat.
Používají se některé kostýmy ve filmech znovu?
Ano, některé se můžou objevit i v dalších filmech. Nikdy se z nich ale nesmí nic ustřihnout. Na herce se upravují tak, aby se mohly vrátit do původního stavu.
Na jaký kousek oděvu, který prošel vašima rukama, jste nejvíc pyšná?
Nesnáším slovo pyšná, protože je to jenom práce. Na konci každého pracovního dne holkám poděkuju, ony mi ale většinou řeknou, ať jim ještě neděkuju, že si to řekneme, až bude film hotový.
Dobře, tak si vzpomeňte na jedny šaty, které vám daly největší práci.
To je těžké. Někdy se zaseknete na naprosté banalitě. Třeba teď jsme několik měsíců dělali seriál Carnival Row, ve kterém hraje například Orlando Bloom. Šilo se do něj velké množství kožených šatů, kalhot, kožešinových límců, přičemž každá kožešina musela být precizně zastřižená. Celé nám to ztěžoval fakt, že jsme pracovali v místnosti bez okna.
Takže nevzpomínáte na to, že jste museli hodiny a hodiny s přesností stříhat a šít, ale že jste neviděli slunce?
Naše tvorba často souvisí s prostorem. Člověk může dělat na něčem banálním, ale pokud nemá přísun denního světla nebo kyslíku, pracuje se hůř. Důležitý je ale bezesporu i genius loci místa, kde stříháme a šijeme. Barrandov je inspirativní, tvoříme v místech, kde se odehrávaly zásadní okamžiky českého filmu.
Ještě nějaké místo vás fascinuje podobně jako Barrandov?
Zajímavé byly přípravy tureckého filmu Hora. Tvořili jsme někde uprostřed Turecka v horách. Obtížné to bylo v tom, že jsme si všechny látky museli dovézt z Česka, protože tam nebylo nic podobného k zakoupení. Pracovní prostředí ale bylo úžasné, výhled z okna mi tam pokaždé vzal dech.
V seriálu Borgiové na sobě herci mají velmi propracované šaty. Byla příprava roucha pro herce, který ztvárňoval papeže složitá?
A víte, že ani ne? Jsou těžší zadání.
Ve filmu Vetřelec vs. Predátor pobíhali herci například v zimních bundách. Kupují se podobné kousky v konfekcích nebo je taky šijete?
I takové věci se šijí a většinou se po nás chce, aby vypadaly jako z konfekce. Je pravda, že bývají rychleji hotové než ty z historických filmů. Člověk si ten tvůrčí proces skoro ani neužije.
Přípravu jakého snímku jste si užila se vším všudy?
Jednoznačně třeba Doktora Živaga s Kierou Knightlyovou. Nádherná ruská lidovka, jak my říkáme. Obzvlášť jsme se těšili z přípravy velkolepých rób do scény na plese.
Šila jste pro seriál Cirkus Humberto nebo Olivera Twista od Romana Polanského. Jak moc jste musela studovat historii, tehdejší zvyky a odívání? Knihovnu máte plnou knih, od thráckého umění, přes baroko až po modernu.
Učit se musím pořád. Studuji umění, ale sleduji také jiné historické filmy. Inspirace je spousta, čerpám i z přírody. Vždycky ale člověk musí mít pokoru a myslet na to, že výsledek může být lepší.
Chtěla po vás některá z produkcí, abyste se nedrželi přesných historických pramenů a použili jste třeba jiné materiály, než ze kterých se šilo v dané éře?
V dnešní době se vyloženě nabízí šít jinak než dřív. Použití materiálů ze současnosti je naopak fajn. Například ve filmu Příběh rytíře, kde hrál hlavní roli Heath Ledger, byly dobové středověké kostýmy šmrncnuté moderními prvky, které tehdy neexistovaly.
To je pravda, herci v tomhle snímku měli i dost netradiční účesy.
Zrovna pro tenhle film jsem šila šaty, které byly celé ze stébel. Byly tak křehké, že jsem je musela šít ve stoje. Co se výroby týče, určitě patřily k těm nejtěžším a nesložitějším, které jsem vyráběla. A ani herečka to neměla jednoduché, musela se pohybovat opatrně a nesměla si sednout, aby se nepolámaly.
Pracovala jste i na historickém snímku Báthory. Zdá se, že jste se společně s výtvarníkem snažili dané době přiblížit co nejvíc.
Kostýmy jsme tvořili podle dobových obrazů a pracovali jsme s nejrůznějšími drahými materiály, například s pravým bílým hedvábím. Znamenalo to, že nepřichází v úvahu, abychom se při střihu a šití spletli. Museli jsme se maximálně soustředit. Právě s Báthory mám spojený jeden z modelů, který byl na výrobu nejpracnější. Měla ho na sobě představitelka hlavní role, herečka Anna Friel. Každá část oděvu byla zvlášť vrapovaná, což znamená, že se kus látky musel vždycky namočit a poté pečlivě naskládat.
Ve filmu Oliver Twist na sobě mají herci zase dost omšelé oděvy. To je také vaše práce?
Na půl. Poté, co je došijeme, je oblečení na oko dokonalé. Pak se ale dostanou do rukou patinérům. Ti mají za úkol vytvořit dojem, že košile, kalhoty a čepice ty postavy nosí měsíce, možná i roky. Je to úkol plný záludností. Musí myslet na to, kde si asi tak daná postava mohla utírat špinavé ruce, a tak kalhoty zašpiní u kapes, vytvoří otrhané límce a tak. Podle mnohých tvůrců není nic horšího, než když je ve filmu všechno dokonale naleštěné a čisté.
Jakým způsobem se vaše společná práce "ničí"?
Docela důmyslně! Mistři patinéři jsou vyzbrojeni nejrůznějšími škrabkami a drátěnkami, kterými je odírají do kýžené podoby. Jakmile své dílo dokonají, dostanou se kostýmy do rukou zase nám, abychom na ně mohli přišít například perličky, pokud je třeba.
Stává se, když pracujete s drahými materiály, že je během tvorby nedopatřením zničíte?
To se stávat nesmí a nestává se to. Není to tím, že bychom byli neomylní, ale než se pustíme do práce s takovým materiálem, uděláme si nejdřív vzorky z plátna, ušijeme, co potřebujeme a potom zhodnotíme, jestli je daný střih dobrý. Pak už se jen přenese na látku.
Výtvarník Theodor Pištěk vzpomínal v jednom z rozhovorů na příhodu, kdy se americký herec Fahrid Murray Abraham, který v Amadeovi ztvárnil Salieriho, podivoval nad tím, že v tom, co musel mít na sobě, nemohl pořádně máchat rukama při dirigování. Máte také nějakou takovou příhodu?
Spousty. My jsme dneska zvyklí nosit volná trička, nebýt spoutaní žádnými švy, dřív to tak ale nebylo, ty materiály byly daleko pevnější. Šilo se jinak. Není pak divu, že se herci obtížněji pohybuje. Je tam dokonale zachycená doba i co se odívání týče.
Spolupracujete s výtvarníky, kteří by měli mít jasnou vizi. Jak taková součinnost vypadá?
Výtvarník přijede a ukáže mi kresby, u kterých jsou přišpendlené látky, jež jsou dané, protože už je prodiskutoval s režisérem i kameramanem. Ale většinou toho spolu moc neřešíme, už mě znají a ví, jak pracuji. Ti otevřenější si často nechávají radit, protože jsou způsoby, jak se dá určitá věc udělat jinak nebo i líp. Když potřebuji něco vědět, jdu za výtvarníkem a zeptám se.
Jsou světy vás praktiků a výtvarníků hodně odlišné? Jednou jste vyprávěla historku, že si jistá výtvarnice nechala během vymýšlení kostýmů namalovat celý pokoj na černo, aby mohla tvořit. Jsou podobné výstřelky časté?
Jsou to umělci a sem tam mají určité libůstky. Někteří třeba tráví hodně času vybíráním toho správného bytu, když musí na přechodnou dobu žít v Praze. Bydlí často ve fascinujících lokalitách v centru. Aby žili v inspirativním prostředí, nechávají si vyrábět na míru nejrůznější kusy nábytku, byť vědí, že jsou v Praze jen na chvíli. Barevnosti stěn meze nekladou. Většinou jsou ale úplně normální.
Sledujete filmy a seriály, na kterých jste dělala?
Když náhodou zapnu televizi a některý z těch filmů dávají, tak se podívám, ale sama je nevyhledávám. Většinou hledám chyby, kterých bych se příště mohla vyvarovat. Většinou je ale vidím jen já. Podivuji se třeba nad proporcemi rukávů. Je to i tím, že většinou přijede herec den před natáčením.
Vy nedostáváte jejich přesné míry?
Většinou dostanu tři míry: obvod hlavy, velikost bot a taky konfekční velikost. Z toho se na míru šije dost obtížně, naštěstí si ale dnes už člověk může "vygooglovat", jak daný člověk asi vypadá. Největší odměnou pak pro mě je, když mi herec řekne nebo napíše, že mu kostým pomohl dostat se do role. Krejčovina je jedna velká detektivka. Člověk na začátku nikdy neví, jak to dopadne, vždycky má na všechno strašně málo času, zároveň ale musí všechno ušít nejlíp, jak to jde.
Co je málo času? Stalo se někdy, že jste museli mít hotové kostýmy pro film za pár týdnů?
To ne, většinou se na tom dělá několik měsíců. Olivera Twista jsme připravovali tři čtvrtě roku, seriál Borgiové čtyři roky. Film od filmu se liší. Vždycky se kostýmům snažím dát něco víc, než je ode mě očekáváno, což je velký adrenalin. Když pak ale slyším výtvarníka hýkat nadšením, že je výsledek lepší, než si původně myslel, mám z toho dobrý pocit.
Říkáte, že není čas se s každým kusem látky mazlit. Proč?
Do každého filmu je většinou potřeba ušít několik set šatů. Jeden kostým se často šije hned několikrát. Jeden pro hlavního herce, druhý je pro kaskadéra, třetí pro doubléra, který jede na koni, další pro toho, kdo předvádí, že se topí.
Těšíte se z toho, když snímek, na kterém jste se podílela, získá nějakou cenu?
A víte, že já tohle vůbec nesleduji? (smích) Maximálně se soustředím na práci a není moc čas se věnovat věcem okolo. Ale vím, že třeba film Hitler: Vzestup zla, nějakou cenu získal.
Jak velký je tým krejčových, který s vámi na jednom bijáku pracuje?
Já a čtyři holky. Je to málo, ale jsou šikovné, nejraději bych je platila zlatem. Dobrých krejčových je dneska málo, a tak se začínají nabírat lidi z ulice, kteří tomu ani pořádně nerozumějí. Já se se svým týmem dělám dvacet let, trávíme spolu dvanáct hodin denně a většinou si i po takové době každé ráno dáme pusu.
Máte návrhářské cítění, zároveň ale musíte být i praktičtí. Cítíte se spíš jako umělec nebo jako řemeslník?
Rozhodně řemeslník. Byla bych ráda, kdyby se lidé o řemesla zajímali víc. Otevírají totiž neuvěřitelné možnosti sebevyjádření. Dobrých krejčových stále ubývá, spočítala bych je na prstech jedné ruky a ty nejlepší u nás dělají se mnou.