Žvýkačka: guma, která změnila svět

Vojenští piloti ji používali pro lepší soustředění, podle vědců odbourává stres a zároveň se stala jedním z nejvýraznějších symbolů západní kultury. Před 150 lety byl patentován postup na výrobu žvýkačky. Pochutiny, která je dodnes globálním fenoménem.

Když třiadvacetiletá britská studentka archeologie Sarah Pickinová narazila při vědecké expedici v oblasti západního pobřeží Finska na podivný malý předmět, napadlo ji, že by mohlo jít o fosilizovaný zvířecí exkrement. Jedna věc jí však zaskočila: záhadná věc oválného tvaru obsahovala otisky lidských zubů. "Proč by někdo záměrně kousal do trusu?" zněla logická otázka. Nálezem se tak začali zabývat další archeologové a výsledky analýzy mnohé překvapily: podle badatelů šlo o pět tisíc let starou žvýkačku. Nejstarší dosud objevený exemplář. Neolitičtí lidé ji prý vyrobili z březové kůry a používali jako antiseptický prostředek pro ústní dutinu, konkrétně při léčbě zánětů dásní. Zároveň jim sloužila jako cenné lepidlo na opravy poničených nádob. "Žvýkačku tedy znali už v pravěku," prohlásili vědci.

Diktátorův plán

Zhruba před 3500 lety pak podle dochovaných nálezů přišli žvýkání na chuť také Egypťané, kteří si pro osvěžení dechu vyráběli malé kuličky z melounu, myrty a kadidla. Ve starověkém Řecku bylo zase v módě povalovat v ústech vonnou mastixovou pryskyřici získávanou z kůry keře Pistacia Lentiscus (řečík lentišek) a pozadu nebyli ani severoameričtí indiáni: například ti z oblasti dnešní Nové Anglie si oblíbili gumovou pryskyřici získávanou naříznutím kůry jehličnatých stromů.

Opravdová éra dnes světoznámé "chewing gum" však přišla až mnohem později. A stejně jako u řady dalších vynálezů v tom sehrála klíčovou roli armáda. Konkrétně jeden zhrzený vojevůdce. "V šedesátých letech 19. století se ve Spojených státech objevil svržený mexický diktátor Antonio López de Santa Anna se zásobami ztuhlé gumovníkové šťávy chicle. Jeho úmyslem bylo tuto surovinu zpeněžit, aby za utržené peníze mohl naverbovat armádu, která by mu opět umožnila návrat k moci," uvádějí Jiří Polák a Miroslav Nikl, autoři chystané rozsáhlé publikace Příběh žvýkací gumy, která by měla vyjít začátkem září a jež dopodrobna popisuje fenomén žvýkačky.

Levnější holínky

Polák s Niklem dodávají, že část diktátorových zásob skončila u válečného fotografa a vynálezce Thomase Adamse, v jehož hlavě se bleskově zrodil zajímavý nápad: s pomocí chicle chtěl při výrobě holínek nahradit drahý kaučuk. Zůstalo však pouze u idejí. Nová surovina totiž nedosahovala nepostradatelných vulkanizačních vlastností kaučuku a pro výrobu obuvi tak byla nevyužitelná. Adams se ale nevzdával. A když jednou zahlédl v obchodě děvčátko kupující si obyčejnou parafínovou žvýkačku, dostal geniální nápad. Využít chicle pro výrobu chutné a kvalitní žvýkací gumy. Trefil se do černého. Jeho jméno nesou obaly této pochutiny dodnes.

Adams sestrojil první stroj na žvýkací kuličky, na počátku 80. let 19. století již vyráběl okolo deseti druhů žvýkaček a na trh uvedl také první s příchutí - lékořicovou. Výrobek nesl jméno Black Jack, masový úspěch však ještě nezaznamenal. To se Adamsovi povedlo až v roce 1888 s příchutí Tutti Frutti, kterou začal prodávat v New Yorku jako první zboží jím vynalezených žvýkačkových automatů. "Žvýkací guma byla od začátku ‚zábavou’ či požitkem nejširších vrstev, i když ji zprvu konzumovali spíše mladší lidé. Těm starším trvalo déle, než opustili žvýkací tabák," vypráví Polák s tím, že gumová pochoutka patřila od počátku mezi nejlacinější cukrovinky a jeden balíček se mnohdy prodával za pouhý cent.

Významnou roli při zdokonalování výroby a hledání nových technologických postupů sehrávali drogisté a lékárníci, kteří měli přístup k dochucovacím extraktům. Jedním z nich byl i John Colgan, farmaceut z Louisville v americkém Kentucky, jenž žvýkací hmotu smíchal s aromatickou mízou stromu Tolu, v té době používánou jako základ sirupu proti kašli. Žvýkačka Colgan’s Taffy-Tolu se stala hitem a okamžitě ji začali kopírovat další výrobci.

Cesta k první bublině

Právě snaha vyrábět co nejpestřejší příchutě byla dlouho hnací silou konkurenčních závodů žvýkačkových průmyslníků. Mezi nejúspěšnější z nich se zařadil bývalý prodejce pražené kukuřice a kukuřičného sirupu William J. White. Zjistil, že když se hmota chicle smíchá se zmíněným sirupem a latexem, lze do ní bez problémů přidat jakoukoliv příchuť. Hned na začátku to zkusil s mátou, která patří dodnes mezi nejoblíbenější. Žvýkačky značky Yucatan se staly fenoménem a White si vysloužil přezdívku "první žvýkačkový král". Jeho jméno znal za oceánem každý, na rozdíl od Wiliama Finleyho Sempla. Přitom to byl právě on, kdo si v roce 1869 nechal postup na výrobu žvýkačky patentovat. Sám se však do produkce nikdy nepustil a ve světě žvýkací gumy nic zásadního nedokázal. Historici se dodnes dohadují proč. "Zřejmě sehrála roli náhoda. Když žádal o patent, měl dostatek peněz, jenže ty mu později došly, takže vlastní výrobu už zahájit nemohl," nabízí jedno z možných vysvětlení Polák.

Nesmazatelně je naopak v dějinách žvýkací gumy zapsáno jméno Franka H. Fleera. Muže, který učinil žvýkačku žvýkačkou. V roce 1906 uvedl na trh výrobek Blibber-Blubber, z něhož bylo možné vůbec poprvé vytvořit typickou bublinu. Dalo to zabrat a výsledek nebyl valný, od té chvíle se však stala kvalita a velikost bubliny jedním z klíčových parametrů nově vyráběných žvýkaček.

Magnát z mýdla zrozený

"Tvá školní léta neměla úspěch, synu," povzdechl si výrobce mýdla William Wrigley starší a pro svého chlapce vybral ve vlastní fabrice tu nejtěžší práci: desetihodinové šichty strávené mícháním mýdla v kádích za 1,5 dolaru týdně. Netušil, že svým rozhodnutím odstartoval éru největšího žvýkačkového magnáta v dějinách. Wrigley junior vzal totiž otcův verdikt jako výzvu. Tvrdé dřiny se chopil s vervou a v podniku se postupně vypracoval až na obchodníka s mýdlem a později založil vlastní továrnu. S hygienickým výrobkem objížděl Spojené státy a aby dosáhl lepších prodejů, přidával k němu jako pozornost prášek do pečiva a později i žvýkačky. Brzy si však všiml, že mnohem větší zájem než o mýdlo mají hospodyňky právě o cukrovinku. A tak se vrhl na její výrobu.

V roce 1893 představil tou dobou již protřelý byznysmen Wrigley’s Spearmint a Wrigley’s Juicy Fruit. Žvýkačky, které okamžitě ovládly trh. Expanze Wrigleyho juniora byla mohutná. Od počátku kladl obrovský důraz na reklamu, postupně se stal jejím největším zadavatelem v USA, přičemž do propagace investoval tehdy převratných více než sto milionů dolarů. V kampaních doporučovali jeho výrobky lékaři, kteří zmiňovali pozitivní přínos žvýkání na zdraví. Jednoduché až plytké slogany typu "Používejte co nejvíce žvýkaček!" vyvolávaly u konkurence posměch, jenže fungovaly dokonale.

"Inzerujeme pro široké masy, a ne pro jazykové estéty. Naší základní filozofií je myšlenka rychle a co nejvíce prodat," neskrýval svůj pragmatismus muž, jenž položil základy impéria, které dodnes s produkcí v řádu desítek milionů žvýkaček denně ovládá žvýkačkový trh. "Jeho novátorské reklamní kampaně bych označil jako klíčový důvod úspěchu. Důležitá byla také koncentrace na tři základní produkty, tedy Spearmint, Juicy Fruiut a Doublemint," říká k Wrigleyho strategii Nikl, který se dlouhodobě věnuje historii žvýkací gumy.

Válečná sláva

Čistí dutinu ústní, napomáhá lepší koncentraci, uklidňuje, tlumí stres. Pozitivní vlastnosti žvýkání potvrdila řada vědeckých studií a není tak divu, že se oblíbená guma dostala do popředí v obou světových válkách. "Žvýkačka dodává odvahu, i když šrapnely kolem vybuchují," psal americký tisk během první světové války. Nejprve byl přísun "chewing gum" zajištěn u námořnictva a letectva. U pilotů prý blahodárně působila na nervovou soustavu a při dosahování velkých výšek pomáhala s vyrovnáváním tlaku v uších. Následně se žvýkaček dostalo i dalším oddílům a "obyčejným pěšákům". V letech 1914 až 1918 objednal podle dobových záznamů proviantní sbor americké armády 2,3 milionů balení, zároveň není tajemstvím, že další miliony pochutiny šly na bojiště v rámci výpomoci amerického Červeného kříže a takzvané křesťanské pomoci.

První světová válka znamenala pro žvýkací gumu masovou reklamu a při druhém válečném konfliktu mezi roky 1939-1945 tomu nebylo jinak. Továrny v USA vyrobily během oněch šesti let pro armádní potřebu přes 15 bilionů kusů žvýkaček, roční spotřeba jednoho vojáka byla vyčíslena na 600 kusů.

Příslušníci armády si stále populárnější pochutinu nenechávali jenom pro sebe. Rozdávali ji lidem zasaženým válkou, především dětem. Žvýkačka se v těžkých dobách stala gestem dobré vůle. A zároveň neochvějným symbolem americké potažmo celé západní kultury, kterému s příchodem spojeneckých vojsk při osvobozování západní části Česka propadli také našinci.

Špion z Čech

Z historických pramenů přitom vyplývá, že "chewing gum" se v českých zemích objevila už dávno před pádem Hitlerovy říše. Když v roce 1892 koupil ve Velimi u Kolína průmyslník Adolf Glaser továrnu na cukrovinky, čokoládu a kávové náhražky, za oceánem už vládlo žvýkačkové šílenství. Glaser okamžitě vycítil příležitost. Do USA vyslal svého špiona, jenž se nechal zaměstnat u jedné ze společností vyrábějících žvýkací gumu. Začal jako nosič beden, postupně ale povýšil až do výroby, okoukal recepturu a přivezl ji domů do Velimi. V roce 1902 začala fenomenální pochutina vznikat i tady.

Historicky první tuzemská žvýkačka se jmenovala Ricy a v podobě plátků byla nabízena s různými příchutěmi, například pepermint, kola, nektar, růže, bezinky či fialky. Novinka si rychle podmanila trh a byla expedována do celého Rakouska-Uherska. "Někdo má rád jitrnici, jiný zase žvýká Ricy. Že guma moc potřebná, mnohý mi za pravdu dá," hlásal jeden z tehdejších propagačních sloganů.

Obliba Ricy ale časem začala upadat. Konzumentům údajně vadilo, že platí za něco, co se "pouze" žvýká a nelze sníst. Řadě moralistů pak přišlo nepřijatelné její vyplivování z úst, které bylo hodnoceno jako nedůstojné a neslušné. V roce 1912 byla situace tak vážná, že byla výroba Ricy ve Velimi zcela zastavena. Od třináct let později se rodina Glaserů pokusila produkci obnovit, ovšem neúspěšně. A plány dalších, mnohdy drobných výrobců ochucené gumy zastavila druhá světová válka.

Pedro se vrací

Komunistický režim viděl ve žvýkačce záludný nástroj kapitalismu. Její výrobu tak nejprve zatrhl, což však vedlo k tomu, že se do produkce s nadšením pustila celá řada domácích "kutilů". Černý trh vzkvétal a stát opět zasáhl: tentokrát tím, že výrobu žvýkačky povolilo ministerstvo zdravotnictví v roce 1956 v liberecké továrně Lipo a později také v bratislavském Figaru. Produkce z obou závodů se postupně přesunula do Velimi, kde se tak symbolicky opět probudil fenomén z časů Adolfa Glasera.

Spotřeba žvýkačky narůstala, politické uvolnění v šedesátých letech navíc umožnilo navázání technologické spolupráce s holandskou firmou Maple Leaf, na jejímž základě začala v roce 1968 výroba legendární plátkové pepermintové a ovocné žvýkací gumy Pedro. Pochoutka s chlapečkem v mexickém sombreru patřila k nejoblíbenějším socialistickým výrobkům, s pádem režimu a divokou privatizací však začala její výroba upadat, až v roce 1994 skončila úplně.

V novém tisíciletí se sice produkci podařilo obnovit, příběh Pedra však výstižně ilustruje současnou situaci na trhu, kterému vládnou globální hráči. Jediná známá "česká" žvýkačka se dnes vyrábí v Maroku. Milena Rusnoková, jednatelka společnosti Candy Plus, pod níž značka Pedro spadá, vysvětluje, že v tuzemských podmínkách by byla produkce ne specializované lince ekonomicky neúnosná. "Globalizace je i v tomto odvětví naprosto zřetelná skoro po celém světě. Ještě v šedesátých letech se ve vzdálených městech větších států daly koupit odlišné druhy žvýkaček, což už dneska možné není," potvrzuje "žvýkačkový" historik Nikl.