Pro Krpálka je kariéra pohádkou, po třicítce chce medaili z Tokia

Lukáš Krpálek budí respekt nejen svou obrovitou postavou, ale především skvělými výsledky na tatami. Díky triumfům na všech významných akcích v čele s olympijskými hrami v Riu de Janeiro je už dávno nejvýraznější osobností historie tuzemského juda, jako první na světě ovládl na mistrovství světa dvě nejtěžší váhové kategorie. Další úspěchy chce přidat po 30. narozeninách, které oslaví 15. listopadu.

Kromě olympijského zlata a dvou titulů mistra světa se Krpálek, jenž skvěle propojuje techniku s taktikou a fyzickými předpoklady, může pochlubit i třemi nejcennějšími medailemi z evropských šampionátů. V letech 2016 a loni byl vyhlášen nejlepším českým sportovcem roku, domácí judistickou anketu ovládl dvanáctkrát po sobě. Na kontě má rovněž dvě prvenství na Grand Slamu či tři vítězné turnaje Grand Prix.

"Pro mě je celá ta kariéra obrovská pohádka, i kdyby se už nemělo podařit nic vyhrát. Ale já můžu slíbit fanouškům, že rozhodně nekončím a nějakou tu medaili ještě budu chtít urvat. Rozhodně ještě minimálně tu olympijskou," řekl Krpálek v narážce na hry v Tokiu, které byly kvůli pandemii koronaviru odloženy na příští rok.

Inteligentní monstrum

Jihlavský rodák začal s judem v tamním oddílu jako šestiletý, i když původně se spolu se starším bratrem Michalem chtěli dát na karate. Zpočátku byl kvůli své vysoké postavě spíš neohrabaný, přesto sbíral úspěchy již jako dorostenec. V roce 2006 získal v této kategorii evropské stříbro, o dva roky později se stal juniorským mistrem světa i Evropy. Mezitím přešel z Brna do USK Praha.

V následující sezoně světový juniorský titul obhájil, zároveň se poprvé představil mezi dospělými. Premiérovou seniorskou medaili vybojovalo "inteligentní monstrum", jak jej kdysi nazval jeho trenér Petr Lacina, na MS 2011 v Paříži, odkud si Krpálek stejně jako z Ria 2013 odvezl bronz. V roce 2014 se v Čeljabinsku stal prvním tuzemským mistrem světa v judu, v Montpellieru navíc obhájil evropské zlato z Budapešti.

Na OH 2016 v Riu, kde byl českým vlajkonošem při slavnostním zahájení, přemohl v polotěžké váze všech pět soupeřů. Ve finále zdolal Ázerbájdžánce Gasimova na ipon a zkompletoval svou sbírku triumfů na velkých akcích. Zároveň si spravil chuť po sedmém místě z předchozích her v Londýně.

Porazit Japonce? To nejcennější

O rok později přešel do nejvyšší váhové kategorie a hned druhý turnaj v Antalyi vyhrál, stejně tak i ME 2018 v Tel Avivu. Loni se v Tokiu stal prvním judistou v historii, který na MS po kategorii do 100 kilogramů ovládl i těžkou váhu. Na konci roku se pak i tady posunul na post světové jedničky.

"To, že jsem vyhrál v jiné váhové kategorii, než jsem se prával před třemi, čtyři roky, a vyhrál jsem právě v Japonsku, kde judo vzniklo, a ve finále se mi podařilo porazit Japonce, to tomu dává další nádech. Právě proto tohle mistrovství světa považuji za to nejcennější," uvedl milovník motorek a rybaření.

Jednou z posledních výzev, kterou má vyučený truhlář a v současnosti student soukromé vysoké školy Palestra ještě před sebou, je zdolat "neporazitelného" francouzského fenoména Teddyho Rinera. Třeba se to otci syna Antonína a dcery Mariany, jež má s manželkou Evou, povede příští rok v Tokiu.