V přelomových událostech v Československu po 17. listopadu 1989 hrál významnou roli i premiér federální vlády Ladislav Adamec. Jako první z představitelů vládnoucí moci navázal dialog s opozicí a veřejnost do něj zpočátku vkládala značné naděje.
O to větším zklamáním pak byla Adamcova rekonstruovaná vláda z 3. prosince, v níž opět dominovali komunisté. Adamec nakonec podal demisi a jeho roli převzal další komunistický politik Marián Čalfa.
Za opravdový začátek dialogu mezi komunisty a opozicí je považován 26. listopad, kdy zástupci Občanského fóra (OF) v čele s Václavem Havlem začali jednat s delegací Národní fronty a federální vlády, kterou vedl právě Adamec. Zpočátku opozice požadovala okamžitou demisi federálního kabinetu, nakonec od požadavku ustoupila, když Adamec slíbil rychlou obměnu vlády. Nabídku na vstup do vlády OF i slovenská Veřejnost proti násilí (VPN) zatím odmítaly a nechtěly se podílet ani na obměně.
Společenská přestavba
Adamec představil svůj rekonstruovaný kabinet 3. prosince - z 21 členů vlády (včetně premiéra) bylo 16 členů KSČ, po jednom za stranu socialistickou a za lidovce a tři nestraníci. Za základní úkol vlády Adamec označil "urychlení společenské přestavby" a přípravu svobodných voleb. Vláda též zveřejnila stanovisko, v němž označila vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968 za "porušení norem vztahů mezi suverénními státy" a navrhla zahájit jednání se SSSR o odchodu jeho vojáků.
Pro veřejnost i opozici byla ovšem nová Adamcova vláda velkým rozčarováním. Nesouhlasily s ní OF ani VPN, studenti pak se rozhodli pokračovat ve své stávce. Podle politologů Adamec v této situaci ukázal, že naděje s ním spojované byly přehnané a že nedokáže překročit vlastní politický stín. Všeobecná nespokojenost byla tak silná, že se OF rozhodlo změnit taktiku a začalo žádat personální podíl na federální vládě. V čele kabinetu měl ovšem i nadále zůstat Adamec.
Na tento scénář však tehdejší federální premiér odmítl přistoupit a prohlásil, že podá demisi. Navrhovaní ministři, jako například Vladimír Dlouhý, Jiří Dienstbier či Václav Klaus, mu podle jeho slov nepřišli dostatečně odborně kvalifikovaní. Během dalšího jednání dokonce padl prostřednictvím Adamcova poradce Miroslava Pavla návrh, že by premiér za vstřícnost při výběru nového předsedy vlády mohl později s podporou opozice kandidovat na prezidenta.
Občanské fórum v dalších dnech ale náznaky Adamcových prezidentských ambicí jasně odmítlo a trvalo na doplnění vlády o své zástupce. Ladislav Adamec na konec vystoupil 6. prosince v televizi s projevem, v němž vyjádřil znepokojení z vývoje situace a obavy z neustálého stupňování požadavků opozice. V souvislosti s tím prohlásil, že je připraven požádat prezidenta Gustáva Husáka o uvolnění z funkce předsedy federální vlády, což o den později učinil.
Reformovaný kabinet
Jeho nástupcem se stal místopředseda vlády Marián Čalfa, který sice zpočátku neměl důvěru OF a VPN, postupem času si ale jako premiér "vlády národního porozumění" získal respekt veřejnosti i opozice a hrál jednu z hlavních rolí v porevolučním období. Čalfa svou vládu představil 10. prosince, zasedlo v ní devět členů KSČ (část včetně Čalfy ovšem stranu brzy opustila), po dvou socialistech a lidovcích, sedm ministrů bylo na počátku fungování rekonstruovaného kabinetu nestraníky.
Do Čalfovy vlády usedl například Jiří Dienstbier jako šéf ministerstva zahraničí, populární Petr Miller jako ministr práce, svou politickou dráhu v ní jako šéf resortu financí zahájil pozdější premiér a prezident Václav Klaus. Reformovaný kabinet fungoval do června 1990, kdy jej po prvních svobodných volbách nahradila nová vláda - první bez komunistů. V jejím čele byl opět Čalfa a stejné obsazení měla i řada klíčových resortů, například zahraničí nebo financí.
