I lenoch může být úspěšný

Štěstí, úspěch, spokojenost. Touží po nich snad každý člověk, k jejich dosažení je však mnohdy třeba zásadní změny. Se správným přehozením životní výhybky radí v nové knize Stručný manuál úspěšného lenocha zkušený byznysmen a kouč Jan Hebnar.

Současná společnost klade možná až extrémní důraz na výkon, efektivitu, produktivitu. V názvu své nové knihy ale spojujete úspěch s leností. Může tedy úspěchů dosáhnout obyčejný lenoch?

Lenost rozhodně není na škodu, ale nazval bych ji jakousi inteligentní leností. Pokud se zaměříme na věci, které jsou pro nás důležité, věnujeme jim maximum své energie a v tom ostatním lenošíme a šetříme síly, nevidím na tom nic špatného. Dokonce by to tak mělo být, protože energie nemáme nekonečné zásoby. Často se ale setkávám s tím, že se lidé bezhlavě honí za vším možným, nemají jasně stanovené priority a pak jim energie chybí tam, kde by ji ve skutečnosti potřebovali nejvíce. Děláme to, co od nás očekává rodina, kolegové v práci, společnost, a na své potřeby nehledíme. To není správné. Měli bychom více myslet na sebe, na své sny a plány.

Jak toho dosáhnout, a přitom nebýt sólisty, kteří se zajímají pouze o sebe a okolní svět ignorují?

Především je nutné stanovit si jasně priority. A to v různých oblastech, jež jsou pro nás důležité - to jsou rodina, škola, zaměstnání, vztahy s ostatními… Jsem přesvědčen, že drtivá většina lidí si v tomto ohledu může vlastní život zorganizovat tak, že budou daleko spokojenější a v důsledku i úspěšnější. Jenom si člověk musí hned na začátku uvědomit, že nebude supermanem ve všem, k čemuž nás občas současná společnost tlačí.

Máte za sebou úspěšnou kariéru v diplomacii a managementu, založil jste několik prosperujících firem, složil státnice ze tří jazyků včetně náročné čínštiny. Zároveň o sobě říkáte, že jste při studiu nikdy příliš nevynikal a disponujete průměrným IQ. Neprotiřečí si to trochu?

Na první pohled možná ano, ale právě sám na sobě jsem si vyzkoušel, že pokud si člověk umí věci dobře naplánovat, určit priority a cíle a za jejich splněním disciplinovaně jít, může dosáhnout úspěchů, jež se ve spojení s nikterak oslňujícími studijními výkony či průměrným IQ mohou jevit jako nereálné. Samozřejmě že nic není zadarmo, je třeba překonat řadu překážek. Na druhou stranu určitě neplatí, že aby byl člověk úspěšný, musí být kdovíjaký lumen.

Co je na začátku cesty za nově vytčenými cíli nejdůležitější?

Velmi se mi osvědčil postup dát se dohromady s lidmi, kteří mají společné plány a již něco dokázali. Dejme tomu, že si jako prioritu, na kterou se zaměříme, zvolíme zdraví. Chcete kvůli němu pravidelně běhat? Přidejte se k lidem, kteří to už dělají a jde jim to. Buďte s nimi co nejčastěji a učte se od nich. Budete překvapeni, kolik toho pochytíte a často navíc podvědomě. Mozek je úžasný v tom, že se umí neuvěřitelně přizpůsobovat prostředí, v němž člověk působí. Od lidí, s nimiž trávíte čas, přebíráte vzorce chování, vyjadřování, nastavování priorit. Tento způsob ohromně pomáhá.

Jaké další kroky je třeba udělat?

Jsem přesvědčen, že podstatné je mít plán a tím se řídit. Měl by obsahovat jak obecné vize, říkejme jim velké cíle, třeba že chci být lepší táta, tak i ty menší, tedy záležitosti denní rutiny. Například že chci dětem každý večer před spaním přečíst pohádku. Mně osobně se tento způsob velmi osvědčil. Na první pohled se může zdát, že plán člověka dostává do určitého sevření, ve skutečnosti mu ale naopak pomáhá oprostit se od toho, co ho brzdí, třeba prokrastinace a dalších zlozvyků. Pro mě je plán osvobozující věc.

Kde nejčastěji chybujeme?

Často si stanovujeme přehnaně ambiciózní cíle. Pokud chceme začít žít zdravěji, není úplně reálné zaběhnout za dva týdny od tohoto rozhodnutí maraton. Další častý problém je, že si lidé definují své cíle velmi úzce a nepřemýšlejí o životě komplexně. Nedokážou se opřít o několik pilířů, nýbrž pošetile sázejí třeba jenom na jeden. Například se rozhodnou, že chtějí být úspěšnými podnikateli, a soustřeďují se pouze na byznys. Jenže už opomíjejí, že vedle kariéry potřebují ke spokojenému životu a úspěchu zdraví, fungující rodinné zázemí a mezilidské vztahy, koníčky, které jim dodávají energii, a také ostatní aktivity, jež jim přinášejí smysl života. Ten je asi nejpodceňovanější.

Řada lidí touží po změně, požadují ale rychlé a instantní návody s odůvodněním, že na dlouhodobější řešení nemají čas. Musejí pracovat, vydělávat, starat se o domácnost. Je tohle adekvátní argument, nebo jenom neumíme hospodařit s časem?

Když člověk říká, že na něco nemá čas, vnímám to tak, že to pro něho není priorita. Kdyby byla, čas by si našel. Co se ale hospodaření s časem týče, mnohdy si mylně myslíme, že můžeme podle svých představ zvládat kariéru, dostatečně se věnovat rodině, mít několik koníčků a ještě se naplno starat o své zdraví. To je opět přehnané. Jakmile se chceme něčemu věnovat více, musíme čas ubrat jinde. Když vaříte večeři, také nemůžete mít na sporáku zapálené všechny čtyři hořáky a obsluhovat je současně. Bude-li hořet jeden, jste schopni věnovat hrnci na něm maximální pozornost, pokud jich zapálíte více, musíte z nasazení ubrat a věnovat se i těm ostatním.

Co je ale lepší? Vsadit všechno na jeden hořák, nebo svůj život "vařit" na čtyřech plamenech, ale každý z nich svým způsobem trochu šidit?

Ze zkušeností z vlastní praxe a spolupráce s lidmi, jimž pomáhám, mám pocit, že se spíše osvědčuje zapálit těch hořáků více. Jestliže vsadíte všechno na jeden, můžete na něm časem celkem snadno vyhořet.

Mluvili jsme o hospodaření s časem. Kde jím podle vás nejvíce plýtváme?

Velkým problémem je práce, kde ve skutečnosti měníme svůj čas za peníze. Čas je přitom to nejcennější, co máme, a měli bychom velmi dobře zvážit, zda je pro nás tato směna výhodná. Myslím si totiž, že ve většině případů není. Podívejme se na to podrobněji: čas měníme za práci, práci za peníze, peníze za větší auto. A koho udělalo dlouhodobě šťastným větší auto? Takhle to nefunguje. Lidé často dělají něco, co nechtějí, jenom kvůli penězům. Když se pak o tom s nimi delší dobu bavím, většinou vždycky dojdeme k závěru, že právě v zaměstnání je možné nemálo času ušetřit a využít ho jinde. Přestože to většinou zpočátku vypadá jako neřešitelná věc.

Čemu bychom čas naopak věnovat měli?

Hodně podceňujeme mezilidské vztahy. Ze všech stran se na nás valí spousta informací, jak být zdravější, krásnější a podobně, ale vztahy s druhými se obecně moc neřeší. Proč není nikde slyšet o tom, jak trávit více času se stárnoucími rodiči či prarodiči? Nebo s vlastními dětmi? Plán na správné stravování vám sestaví kdejaký výživový poradce, ale kdo vám pomůže v případě, že chcete být lepší rodič a více se věnovat dětem? A teď si můžeme položit otázku, který z těch dvou problémů je důležitější.

V knize uvádíte, že fungující mezilidské vztahy jsou předpokladem ke spokojenému životu, potažmo úspěchu. Citujete i některé vědecké studie. Co zajímavého badatelé zjistili?

Za zmínku určitě stojí třeba rozsáhlý výzkum, který už od třicátých let minulého století provádějí vědci z Harvardovy univerzity. U nahodile vybraných mužů sledují, jak vztahy ovlivňují kvalitu jejich života. Podrobně bylo zatím analyzováno přes sedm set mužů a ze studie jasně vyplývá, že kvalita vztahů přímo koreluje s jejich štěstím a také dobou dožití. Ti, kdo byli sami, umírali dříve, byli více nemocní, méně spokojení. Jde o jednu z nejdéle trvajících studií v dějinách sociologie, takže její závěry rozhodně nelze brát na lehkou váhu.

Jakou roli hraje naše okolí v dosahování životních plánů? Jsme my Češi v tomto ohledu specifičtí?

V sociální psychologii existuje termín locus of control. Volně ho lze přeložit jako těžiště řízení. Vyjadřuje, do jaké míry jsou lidé přesvědčeni o tom, že dokážou ovlivňovat vnější prostředí, a do jaké míry toto prostředí ovlivňuje je. Američané mají locus of control nejvyšší, jsou přesvědčeni, že dokážou ovlivnit téměř všechno, co se kolem nich děje. Čím více jdete na východ, tím více locus of control klesá. Třeba Arabové ho mají velmi nízký, protože jejich život do značné míry určuje náboženství. My Češi v sobě máme rovněž hodně zakořeněno, že toho s děním okolo sebe příliš nesvedeme. Vnímám zde jasnou míru rezignace, která nám cestu za splněním osobních cílů a snů komplikuje.