Jak bylo na vojně? Šikana i kamarádství na celý život

Bude tomu patnáct let, kdy se před branami českých kasáren naposledy bujaře ozvalo: "Civil!" Armádu opustili poslední branci, kteří museli na vojnu povinně, od té doby v ní slouží výhradně profesionálové. Ten stav přitom nelze vnímat jako znak moderní doby, nýbrž jako návrat ke starému řádu.

Kasárna? Nikoli, kavárna. Rohovou budovu na českobudějovickém Mariánském náměstí, jež jí sloužila od roku 1844, opustila armáda krátce po sametové revoluci, dnes se tam podává káva, v provozu je hotel či galerie. Pryč jsou doby, kdy odtud prchal na pivo autor Švejka Jaroslav Hašek, pryč jsou i časy, kdy tam povinně dva roky "švejkoval" budoucí prezident Václav Havel.

Nejen z rozlehlého domu v jihočeské metropoli, ale z mnoha dalších vojenských objektů se staly objekty civilní, z nucené vojenské služby se vyvinulo zaměstnání pro profesionály. Z hlediska dlouhodobé historie to není vůbec neobvyklé.

Na jatka, pokrokem vpřed…

Že se vojna týkala převážně mužů? Jak se to vezme. Marie Růžičková zesnula v prosinci 1970 ve věku osmdesáti let a leží na hřbitově ve Václavicích u Konopiště, nedaleko pomníku padlým v první světové válce. Na pomníku je vyryto i jméno jejího prvního manžela Bedřicha Hrušky, ale klidně by tam mohla být jména všech Mariiných mužů, neboť válka, respektive její důsledky, je všechny postupně zabily: brzy po konfliktu zemřel na španělskou chřipku - nemoci, jež byla hromem válečných blesků - druhý choť, po letech skonal v jednapadesáti vinnou průstřelu z války i třetí manžel.

Jako mladá možná Marie spatřila, jak se arcivévoda Ferdinand veze v kočáře na Konopiště. Dívka ze sedláckého rodu to musela považovat za výjev z jiného světa, který se jí nemůže nikterak dotknout; se zavražděním následníka trůnu - onoho pána z honosného kočáru - vstoupila politika a válka fatálně do Mariina života.

Rovněž do něj vstoupila moderní éra. Prostí lidé byli zakotveni v neměnných tradicích, ve staletém uspořádání předků, válka jim ale poskytla kruté prozření: svět se nadobro změnil.

"Do vypuknutí války žila Evropa více než čtyřicet let nevídaně v míru a za tu dobu proběhla průmyslové revoluce. Vývoje ocelářství, zbrojařství, ale i třeba konzervárenství, jež zásadně ovlivnilo zásobování na bojištích, nastavily pro válku zcela jiné podmínky," líčí historik Jaroslav Láník z Vojenského historického ústavu. "Rukující si v létě 1914 mysleli, že do švestek budou doma, i proto, že bývalé konflikty řešila jedna vyčerpávající bitva, po níž si diplomaté sedli ke stolu. Pokrok umožnil protáhnout ničivou válku přes čtyři roky."

Tohle je tedy pokrok? Průvodce monumentální a dodnes mrazivě působící dělostřeleckou pevností Belvedere na hřebenu italského Trentina, jež za války patřila Rakousku, tudíž v ní umírali i Češi, výmluvně poznamenává: "Ve středověku stál muž proti muži, bylo to nelítostné, ale tak nějak fér. V Belvedere zabila anonymní bomba klidně několik vojáků najednou. Ve středověku jste znal tvář toho, kdo vás šel zabít, a mohl v ní hledat slitování, soucit. Zato tady, pane, tady zabíjel moderní člověk. Žádné zvíře není schopno něčeho takového…"

Součástí pokroku byla i jatka povinná pro všechny. Oběti války už nebyli žoldnéři, válečníci z povolání, nýbrž civilové, kteří se v rámci společenské evoluce domohli občanských práv. Avšak i občanských povinností, mezi nimiž se vyjímala povinnost bránit vydobytá privilegia. Pokrokem, pochodem vpřed, zpátky ni krok!

Máte svobodu - palte!

Zrod občana - tvora, který jako by poprvé od doby, kdy přestal být opicí, našel sílu zvednout hlavu a mluvit do věcí veřejných - se uskutečnil daleko před první světovou válkou. "Ve chvíli, kdy Francouzská revoluce odstranila stavovskou společnost, se stala obrana vlasti právem i povinností, to jsou kořeny všeobecné branné povinnosti," tvrdí Jaroslav Láník.

Čtrnáctého července 1789 se po pádu pařížské tvrze Bastila, symbolu královského útlaku, ocitla nastolená mladá republika v ohrožení a východiskem byla vojenská služba pro každého Francouze určitého věku; svým způsobem šlo o lekci, že svoboda není zadarmo, že je za ni nutno nést odpovědnost. 

Napoleon následně přinesl propracovanější taktiku, větší palebnou sílu a také zvýšený počet padlých a raněných. Ty už nebylo možné nahradit klasickým způsobem čili verbováním, kdy se mladí víceméně dobrovolně upisovali armádě. Potřeba rekrutů dále stoupala od třicetileté války (1618-1648), kdy si progres techniky i strategií vyžádal náročný výcvik, a to i po ekonomické stránce. Sehnat dostatečný počet vytrénovaných mužů bylo především ve válečných letech problematické, a vojenská povinnost proto přišla velmi vhod. Tedy jak kde a jak komu. V zemích habsburské koruny byla branná povinnost zavedena až v roce 1868: díky dokonalejší evidenci obyvatelstva do zbraně svolával dekret samotného mocnáře. Tím byl už dvě desetiletí František Josef I., jehož synovce Ferdinanda později zabili v Sarajevu. Marie Růžičková z Václavic by dosvědčila, že poté již nic nebylo jako dřív… 

Strašlipkovy strašné anekdoty

Za císaře pána čekaly odvedence tři roky služby, u námořnictva čtyři, pak sedm let zálohy. Někdejší žoldáci se zprvu upisovali doživotně, tedy buď padli v bitvě, nebo je z uniformy vysvlékly choroby a stáří. "Vzhledem k délce života byl vysloužilcem bez větší perspektivy klidně i čtyřicetiletý muž," upozorňuje historik. Později se verbovalo na deset až čtrnáct let; i tak šlo o drakonickou dobu v nejproduktivnějším věku, o čemž vypovídají mimo jiné srdceryvné scény v lidových románech vycházející z věrných reálií.

V roce 1912 byla branná povinnost zkrácena na dva roky, záhy však byli povoláváni záložáci: přišla válka, nejtvrdší test výcviku. V létě 1915 vypochodovali ve vyrovnané formaci z českobudějovických kasáren na Mariánském náměstí příslušníci 91. pěšího pluku - došli na nádraží, odkud jeli na frontu. V pluku byl i Jaroslav Hašek, který posléze přeběhl do tábora Rusů a v jehož zápiscích je i zrýmovaná vzpomínka na druha ve zbrani Františka Strašlipku, patrně jednoho z předobrazů Švejka: "Nejstrašnější však z válečné té sloty/jsou Strašlipkovy staré anekdoty."

Byla to bohužel velká nadsázka: ve zdánlivě nekonečném konfliktu ubývalo děsivým tempem těch, kteří mohli vtipy poslouchat. "Jak padlo jádro armády, bylo třeba poslat do zákopů další a pak zase další," potvrzuje Láník praktičnost tehdejší základní vojenské služby.

Po válce a vzniku Československa byl zprvu ponechán vojenský systém z Rakouska-Uherska. Od roku 1924 se sloužilo 18 měsíců, avšak s nástupem Hitlera (1933) byla vojna opět dvouletá. V protektorátu přestala československá armáda existovat; na rozdíl od anekdot, přestože lidem do smíchu nebylo. A žerty o vojně za socialismu, který přišel v únoru 1948, měly tragikomický tón…

Krajina s bažanty, bez chlapů

Třeba tenhle: důstojník si vyskakuje na vojína, že má jistě bratra, protože není možné, aby byl v rodině jediným blbcem. "Mám bratra," souhlasí osočený. "Je nadporučíkem Československé lidové armády…"

Vojenská povinnost v dobách před rudým režimem měla obsah; pro mnohé nepřijatelný, takže se vůči němu - viz Jaroslav Hašek - vymezovali. Ani odpůrci však nemohli úplně popřít smysl služby spočívající ve snaze bránit dosažený status quo, bránit hodnoty (Boha, panovníka, národ, vlast…), na nichž byl systém postaven. Socialistická armáda byla hyperbolou společnosti, která víru v dané hodnoty předstírala. Zejména v normalizační fázi státu se z armády stala vyprázdněná instituce, což se nesnažili maskovat ani vojáci z povolání, natož "záklaďáci".

Ternem mladých mužů bylo získání takzvané modré knížky, jež ze zdravotních důvodů zprostila jedince povolávacího rozkazu. Ti, kteří takové štěstí neměli, sice slavnostně přísahali věrnost socialistické vlasti, ve skutečnosti měli jediné přání: ztracené a proflákané dva roky co nejpohodlněji a co nejdůstojněji přežít.

Nebylo to snadné. Armáda nebyla jen vyprázdněnou institucí; byla institucí nezřídka zlou. Plnily ji nesmyslné rozkazy a nicky dokazující a užívající si moc, panovala v ní zvrácená hierarchie a krutá šikana vedoucí v jistých - nikoli zcela ojedinělých - případech až k sebevraždám. Zvrhlost celého systému ilustrovaly v nelítostné zkratce právě poměry za vraty kasáren.

Karel Strachota, nynější ředitel programu Jeden svět na školách při společnosti Člověk v tísni, vykreslil vlastní tíseň ve vzpomínkách na vojenskou službu v roce 1986 v Mariánských Lázních. V rozsáhlém textu pro publikaci Naše normalizace jde nalézt i citaci: "Bigoši byli příslušníci pozemních motostřeleckých vojsk. Jejich kasárna se nacházela ve stejném objektu jako naše a vládla v nich brutální šikana nejprimitivnějšího ražení. Bažanti, tedy nováčci lidové armády, byli vystaveni neustálému ponižování a fyzickému násilí. Jeden z nich se po týdnech každodenních útrap pokusil o sebevraždu skokem z okna. Rvačky na nože nebyly výjimečné."

Socialistické klišé, že vojna dělá z chlapců chlapy, je pravdivé za předpokladu, že chlap má být bezcitný hrubián a nemyslící pitomec. Jistě… na léta vojny mnozí muži vzpomínají s nostalgií a i tyto vzpomínky mohou být pěkné. Ale glorifikovat proto komplet socialistickou vojnu mohou pouze jurodiví členové klubů bývalých pohraničníků, kteří se zhůvěřilou hrdostí přetřásají, jak stříleli po lidech…

Když se mýlí většina

Brzy po roce 1989 přišla alternativa povinné vojny: v rámci civilní služby si muž s nechutí k zelenému suknu vše odbyl v nearmádním sektoru, kupříkladu coby pomocný personál v nemocnici. Civilní služba byla "polnicí" přinášející předzvěst konce vojny z donucení: poslední odvedenci opustili kasárna před Vánoci 2004, od nového roku byla efektivnější a lacinější armáda složena pouze z profesionálů.

V různých anketách je přitom patrné volání po obnovení základní vojenské služby. Zde však podle všeho platí, co v mnoha jiných případech: většina se mýlí. Za výsledky anket ve prospěch povinné vojny může směsice neinformovanosti a nízkého povědomí o věci, střelby od boku a v neposlední řadě i reakce na - jak mnozí míní - rozmazlené a ničeho si nevážící teenagery. "Mám někdy pocit, že řada mladých by bez moderních technologií nedokázala v lese přežít ani den," dala těmto názorům v podstatě za pravdu i šéfka sněmovního výboru pro obranu Jana Černochová (ODS). Zároveň však dodala: "Armáda by neměla sloužit k převýchově kohokoliv. Od toho je rodina."