Kinský: Má matka byla gruzínskou princeznou i jadernou vědkyní

Narodil se ve Francii, ale žije na Vysočině. A jediné, co mu na jeho panství ve Žďáru nad Sázavou schází, je Bretaň.

Hrabě Constantin Kinský miluje turisty, kteří jsou na jeho sídle vítáni po celý rok. "Zámek je od slova zamykat a to já rozhodně nechci," říká. Zavzpomínal i na významné ženy svého starobylého aristokratického rodu.

Váš otec Radslav emigroval do Francie v roce 1958. Slýchával jste doma jako dítě stížnosti, že komunisté rodině ukradli majetek?

Tetička vždycky říkala, že rubáš nemá kapsy, že jednou peníze máme, jindy ne, ale není to ta nedůležitější věc. Takže co konkrétně nám v Čechách vzali, co by nám jednou měli vrátit a kolik je v tom peněz - v téhle rovině se doma nemluvilo. Rodiče hlavně chtěli, abych věděl, že jsem Čech. A že náš domov je ve středu Evropy.

Ale o vašich rodových zámcích jste určitě věděl?

Jako klukovi z Paříže mi to znělo více jako pohádka než realita. Když mi třeba vyprávěli, že jsme měli nějaký zámek v Chlumci nad Cidlinou nebo ve Žďáru nad Sázavou, a padala jména našich kočích, kuchařů a dalších zaměstnanců, byl to pro mě vzdálený pohádkový svět.

Navštívil jste socialistické Československo?

Vícekrát, třeba ve čtrnácti letech. Jeli jsme se tehdy podívat i na zámek v Chlumci a navštívit ve městě některé bývalé zaměstnance mého dědečka Zdenka Radslava Kinského, třeba kuchařku, která byla zároveň manželkou dědova řidiče. Všichni jsme při těch setkáních brečeli, moc dojemné. Jednou jsem byl v Praze s dětským sborem, měli jsme zpívat v kostele svatého Mikuláše na Malé Straně, StB ale vystoupení na poslední chvíli zakázala. Proti tomu nakonec přijel protestovat francouzský velvyslanec a něco málo jsme přece jen mohli zapět. Bylo to dobrodružné a všechny ty návštěvy mi daly trochu představu o tom, jak se tady žije.

Jak jste z Paříže prožíval revoluci v listopadu 1989 v Československu?

Mé první pocity byly, že se stal zázrak.

Z Francie jste si přivezl i manželku Marii, rodným jménem Marii de Crevoisier dʼHurbache. Jak se jí líbí ve Žďáru nad Sázavou?

Naučila se dobře česky, což je podle mě výkon. K jejím největším aktivitám patří podpora mladých umělců, pořádá na zámku taneční festival KoresponDance i další akce. Minulost má pro nás oba hodnotu, pokud nějak podporuje tvořivost současných mladých umělců. V tom vidíme velký smysl, zároveň jsem ale frustrován z toho, že Česká republika nemá žádnou kulturní strategii. Přitom kultura není něčím zbytným, jak si tady pořád hodně lidí myslí. Kultura každého z nás definuje, ukazuje, co jsme zač.

Netouží někdy vaše žena po návratu do Francie?

To někdy zatoužím i já, občas prostě musíme vyrazit i na naše rodinné sídlo v Bretani.

V roce 2016 byla Marie Kinská dekorována nejvyšším francouzským státním vyznamenáním v kulturní oblasti a stala se rytířkou Řádu umění a literatury. Co to pro vaši ženu znamenalo?

Je to dost prestižní potvrzení toho, že to, co dělá, je smysluplné a má význam pro naše země, Francii a Česko. Zvlášť důležité je, že jde o práci, která přes tvořivost a výměnu zkušeností směřuje k posilování lidských zdrojů v obou zemích.

A loni získala ocenění Žena regionu Vysočina. Jste na manželku hrdý?

K tomu, abych byl na manželku hrdý, nepotřebuji, aby získávala nějaké ceny. Nám stačí přesvědčení o tom, že naše práce má smysl. Ale je pravda, že mám velkou radost, když důležití lidé z regionu, počínaje vedením kraje, jsou schopni spojit síly a podpořit společný rozvoj.

Vaše nedávno zesnulá matka Thamar byla původem gruzínská princezna, jejíž rodina měla špatné zkušenosti s totalitou už po bolševické revoluci v Rusku v roce 1917. Jaké?

Když byl budoucí diktátor Stalin ještě mladý kluk, financoval mu můj pradědeček studia. A Stalin mu na revanš dal popravit celou rodinu, jen pár příbuzných uteklo do Francie. Stalin prostě nechtěl, aby bylo známo, že začátek jeho kariéry byl spjat s tím, že nějaký princ mu jako dítěti platil školu.

V profesním životě se hraběnka Thamar věnovala jaderné energetice, působila i v Mezinárodní agentuře pro atomovou energii. Váš otec Radslav byl významný imunobiolog a zakladatel reprodukční imunologie. Jak se vyrůstalo v rodině vědců?

To šlo samo. Díky oběma rodičům jsme měli úžasnou šanci potkat se s velmi zajímavými lidmi z celého světa. Nejen z Evropy včetně tehdy ještě komunistické střední Evropy a Jugoslávie, ale také z Izraele, Spojených států, Indie a mnohých jiných států. A když ty "bedny" u stolu promluvily o nejaktuálnějším vývoji jaderné energie, o geopolitických problémech Iráku nebo Íránu, spojených se skrytým vojenským použitím civilní jaderné energie, no, to bylo prostě jedno poučení za druhým. Stejně tak, jako když se mluvilo o vývoji reprodukční imunologie a jejím dopadu na boj s rakovinou. A posléze se u panáků dobrého pití začalo vyprávět o dalších zajímavých tématech, lidé porovnávali svá rodinná a osobní dobrodružství od druhé světové války až dodnes, hovořili o důležitosti evropského sjednocování, o kulturních rozdílech či o filozofii života.

Které významné ženy ze starobylého rodu Kinských byste ještě připomněl? 

Vedle mé matky a manželky ještě mnoho dalších. Například moje babička, která založila s lesním radou Bakešem dvě rezervace na Žďársku, a to samovolně se vyvíjející prales Žákovu horu a Radostínské rašeliniště. To byly první dvě přírodní rezervace v prvorepublikovém Československu na soukromém majetku. Anebo Berta Suttnerová, rozená Kinská, což byla první žena, která dostala Nobelovu cenu za mír. A nesmím zapomenout na mou další famózní tetu Latu Brandisovou, jež jako dosud jediná žena vyhrála Velkou pardubickou - a to na Normě, koni z chovu Kinských. Ale mohl bych jmenovat ještě mnoho dalších výjimečných žen z našeho rodu. 

Už od roku 1997 se každý den věnujete záchraně a rekonstrukci žďárského zámku. Jak práce postupovaly?

Nejdříve bylo třeba opravit hektary střech, kterými zatékalo, do toho se ale už před mým příchodem pustil otec. Budovy nám byly vráceny v různém stavu, něco bylo jakžtakž udržované, větší část ale byla zdevastovaná nebo přímo v ruinách. Nejstarší část starého zámku je pro nás nejtěžším oříškem. Mělo v ní být muzeum marxismu-leninismu či něco podobného a stavbaři všechno zalili betonem. I komíny - nechápu proč, takový nesmysl.

Co s tím budete dělat?

Zatím si s těmi tunami betonu opravdu neumíme poradit, rekonstrukce by stála šílené peníze. Ale máme čas, je to nejstarší část zámku, zachráníme ji.

Čím chcete na barokní zámek lákat v jedenadvacátém století?

Filozofie Kinských, která se váže k oživování kultury, je jednoduchá: Zámek je od slova zamykat a to my rozhodně nechceme. V zámku musí být život a musí být přístupný všem. To je také důvod, proč jsou tam pořád škola, hasiči, farnost, muzeum nebo kavárna a proč se tam koná mnoho kulturních akcí. Vybudovali jsme na zámku unikátní interaktivní Muzeum nové generace. To je začátek něčeho nového, co už láká mladé návštěvníky a zároveň může pomoci udržet životaschopnost celé památky.

Neměl jste strach vrátit se domů natrvalo? Nebylo lepší zůstat v Paříži, kde jste byl úspěšným investičním bankéřem?

Na to se mě v Česku pořád všichni ptáte. Proč se spíše nezajímáte o to, co mě sem lákalo? Cítil jsem, že ve vlasti předků jsou pro mě ohromné možnosti. Ano, ve Francii bych asi dnes žil komfortněji, měl bych více peněz i podřízených, dělal bych ale práci, kterou může dělat i kdokoli jiný.

A u nás jste měl možnost měnit dějiny…

Přesně tak. Ve Francii bych se asi těžko dočkal toho, že bych několika vládám radil s ochranou, restrukturalizací a pak s úspěšnou privatizací České spořitelny, jež zahájila restrukturalizaci celého bankovnictví.

Jak vidíte budoucnost Česka v rukou internetové generace?

Při setkáních se studenty se o tom často bavíme. Říkám jim: Probuďte se. Nelíbí se mi, když si stěžují na politiku, ale sami se neangažují. Ať si vyberou hnutí nebo stranu, která jim nejméně vadí, a zkusí se do její činnosti nějak zapojit. Když to neudělají, ať si na politiku nestěžují. Proč si stěžovat na něco, co je výsledkem svobodných voleb a co si zasloužíme, protože nás politika moc nezajímá? Současný pesimismus, který všude cítím, je přehnaný. Nejsme na tom coby Češi vůbec špatně, chce to jen více důvěry v sebe, národ i stát.