Pobyt v Osvětimi: jak přežil továrnu na smrt

Je to osmdesát let od zahájení druhé světové války, jejímž nejděsivějším symbolem se stal nacistický vyhlazovací tábor Osvětim. Jiřího Fišera tam přivezli jako osmiletého spolu s dalšími členy jeho židovské rodiny. Válku přežil jen on a jeho dvojče Josef. Pětasedmdesát let od transportu teď lágr znovu navštívil.

Třiaosmdesátiletý Jiří Fišer u hlavní brány vyhlazovacího tábora u Osvětimi postupně zapaluje dvě svíčky a pokládá je na koleje, po nichž v květnu 1944 přijel se svými nejbližšími transportem DZ 410-413 z Terezína. Jedna svíčka je za jeho maminku, druhá za sestru Věru. Neměly takové štěstí jako on a jeho bratr Josef, kteří se dožili osvobození. Obě skončily v plynové komoře.

Pan Fišer se opírá o hůl, pozoruje svíčky a na chvilku se ponoří do sebe a svých vzpomínek. "Přijeli jsme v noci, byl tady hrozný zmatek, křik," vybavuje si i po pětasedmdesáti letech. Všechno muselo z narvaných dobytčáků rychle ven. Lidé i zavazadla. Mimochodem, jeden z vagonů na kolejích v Birkenau stojí dodnes jako ukázka, jak se Židé a další lidé z téměř celé Evropy do továrny na smrt v Osvětimi dopravovali.

Když sem před 75 lety dorazil osmiletý Jirka, zapomněl si v nastalém spěchu ve vagoně kabát a batoh, kde měl trochu jídla. "Pamatuju se, jako by to bylo včera, jak mi maminka kvůli tomu vynadala," líčí. "Ale stejně by mi to k ničemu nebylo." Všechny kufry a další věci se musely odevzdat a vězni je na dvoukolácích odváželi do skladu, kde se přebíraly a posléze dále využívaly - například německými vojáky na frontě.

Jiří se svými nejbližšími nevěděli, kde jsou, co je čeká, že se dostali do skutečného pekla. Jediné, co jim okamžitě došlo, bylo, že tady to bude mnohem horší než v Terezíně, kde předtím strávili dva roky. Už cesta narvaným vlakem byla utrpením. Trvala tři dny a dvě noci. Nedostali nic k jídlu ani k pití, pouze se jim okénkem v dobytčáku stříkala voda z pumpy, kterou jinak používaly parní lokomotivy. Několik lidí zemřelo už během cesty.

Po příjezdu do Birkenau vyfasovali Jirka, jeho bratr, sestra a matka typický pruhovaný mundúr a na předloktí jim vytetovali číslo - tím vlastně Jiří Fišer přišel o své jméno, už byl jen A782. A poslali je do takzvaného rodinného tábora, který měl označení Bllb. Tehdy také Jirka poprvé spatřil Josefa Mengeleho, který rozděloval vězně na "zatím potřebné" a "už nepotřebné". Ti druzí zamířili rovnou do plynové komory.

Himmlerův rozkaz

Koncentrační tábory vznikaly v Německu už od roku 1933, kdy se Adolf Hitler dostal k moci. Sloužily k internaci osob, jež nacisté pokládali za nežádoucí - politických odpůrců, Židů, ale též kriminálních zločinců. O zřízení tábora u Osvětimi v okupovaném Polsku rozhodl v dubnu 1940 ministr vnitra, vůdce SS a jeden z hlavních organizátorů hromadného vyvražďování židovského obyvatelstva Heinrich Himmler.

Původně měl koncentrační tábor sloužit ke stejným účelům jako jiné lágry, za pár let ovšem získal klíčovou roli při "konečném řešení židovské otázky". První tábor Auschwitz I vznikl na místě bývalých polských kasáren. Ty byly postupně upravovány. Počet vězňů kolísal mezi 12 a 20 tisíci.

Se stavbou největšího komplexu Auschwitz II - Birkenau, který je vzdálen od "jedničky" asi tři kilometry, se začalo na místě vysídlené obce Březinka na podzim 1941. Nejvíce vězňů tam bylo v roce 1944 - více než 90 tisíc. Právě zde nacisté vybudovali plynové komory, největší vyhlazovací zařízení v Evropě. Další tábor Auschwitz III - Monowitz ležel asi šest kilometrů od Osvětimi a vznikl v květnu 1942 v blízkosti chemických závodů vyrábějících syntetický benzin a umělý kaučuk. V létě 1944 tam bylo více než 11 tisíc vězňů.

Matka a sestra do plynu

"Napřed nás poslali sem, do rodinného tábora," ukazuje Jiří Fišer vpravo od hlavní brány Auschwitz II - Birkenau. Původní dřevěný barák, kde před pětasedmdesáti lety bydleli, tam už sice dávno nestojí, ale zamíří do jiného. "Byly všechny skoro stejné," vysvětluje. Uvnitř jsou po obou stranách třípatrové pryčny, vzadu kamínka na vytápění. Moc dlouho tady ale nepobyli. V červenci byl tábor zlikvidován. Ti, kdo nemohli pracovat, byli posíláni do plynu. Stejný osud potkal ženy, které sice pracovat mohly, ale nechtěly se vzdát svých dětí. "Mezi nimi byla i naše maminka a sestra Věra, které bylo deset. Zemřely obě," říká Jiří Fišer.

O jejich smrti se ale dozvěděli až po válce, do té doby o nich neměli žádné zprávy. Stejně jako o svém otci, kterého za odbojovou činnost zatklo gestapo už v roce 1940. Po osvobození dorazil od Červeného kříže úmrtní list, podle něhož otec zahynul v květnu 1941 v koncentračním táboře Neuengamme u Hamburku. Jiří a jeho bratr měli větší štěstí, ač to tak na první pohled nevypadá, protože si je pro své pseudovědecké pokusy vybral Josef Mengele. A tak se stěhovali do jeho "nemocnice".

Největší masová vražda

Likvidace takzvaného rodinného tábora se zapsala do historie jako největší masová vražda československých občanů za druhé světové války. Od září 1943 do května 1944 bylo do Birkenau deportováno celkem 17,5 tisíce židovských vězňů z Terezína. Zpočátku byl tábor téměř výhradně český, a tak se mu dokonce říkalo Český rodinný tábor, následně spíše Terezínský. Později však do lágru přijíždělo více rodin z dalších zemí. Část vězňů pak byla přesunuta jinam.

První hromadné vraždy v plynových komorách se odehrály v noci ze 7. na 8. března 1944, kdy byly podle odhadů zabity téměř čtyři tisíce vězňů. Další hromadná poprava plynem následovala o pár měsíců později. Začátkem července bylo rozhodnuto o likvidaci rodinného tábora, během dvou nocí mezi 10. až 12. červencem bylo zabito asi 6,5 tisíce židovských mužů, žen a dětí.

Mengeleho pseudopokusy

Baráky, kde přebývali Mengeleho "pacienti", už v Birkenau nestojí. Jiří Fišer ale vzpomíná, že skutečně připomínaly nemocnici. Jednotlivé postele byly například oddělené plentou. "Bylo to jako na ošetřovně," vzpomíná. Ležel vedle bratra Josefa, ale povídat si nemohli, pořád je někdo hlídal. Byla tam rovněž dvojčata z jiných států, například z Maďarska nebo Itálie. To, že slouží šíleným pokusům, Jiří ani jeho bratr nevěděli. "Byli jsme děti a zejména na začátku jsme se domnívali, že jsme opravdu nemocní a že nás doktor léčí, abychom se co nejdříve uzdravili. "Dával nám třeba injekce, po kterých jsme měli vysoké horečky. Nevím, jestli to byla malárie nebo něco jiného. Nebylo nám nic - a druhý den najednou vysoká horečka, zimnice, byl jsem úplně vyřízený."

Mengele mezitím zkoumal, jestli se choroba projevuje u obou dvojčat stejně. Někdy byl Jiří zase několik dní zcela mimo sebe, bolela ho hlava, nevnímal okolí, neuvědomoval si, že už je další ráno. Mengele je pravidelně měřil, jak jsou vysocí, jak dlouhé ruce a nohy mají. Byl na ně sice přísný, ale nestalo se, že by třeba dal Jiřímu facku. "I tak z něho šla hrůza," vzpomíná. "Já německy neuměl, když na mě mluvil, jen jsem kýval hlavou. Snažil jsem se pokaždé tvářit, že jsem v pořádku, aby mě neposlal jinam."

Pravidelně dvojčatům Fišerovým také odebíral krev a dělal vzájemnou transfuzi. "Za odběr krve jsme dostávali několik kostek cukru a přilepšení ke stravě," vzpomíná Jiří, který dnes žije se svojí manželkou v Mohelnici nedaleko Olomouce. "Myslím, že se nám podařilo přežít také díky tomu, že jsme byli děti a brali jsme všechno jako nutné zlo, ze kterého jsme ještě pořádně neměli rozum. Proto jsme prožité hrůzy snášeli jinak a s větší lhostejností a nadějí než dospělí. Zděšení se dostavilo až později po válce, když jsme se dozvídali, co se dělo v jiných odděleních. Uvědomili jsme si, jak snadno jsme mohli být přeřazeni ze skupiny, kterou bylo zapotřebí zachovat pro pokusy naživu, do jiné skupiny, kde se výsledky experimentů ověřovaly pitvami."

Nepolapený Anděl smrti

Nacistický zločinec Josef Mengele, kterému se také přezdívalo Anděl smrti, se stal symbolem krutého zacházení s vězni v Osvětimi. Už při příjezdu k pověstné rampě jich statisíce okamžitě poslal do plynových komor. Na dalších dělal zvrácené sadistické experimenty, které vězňům způsobovaly nesmírné utrpení. Do vyhlazovacího tábora Auschwitz nastoupil v roce 1943. Mimo jiné se snažil zjistit, jak by se mohla zvýšit pravděpodobnost, aby německé ženy měly častěji dvojčata a případně vícerčata - Hitler potřeboval pro ovládnutí celého světa co nejpočetnější národ.

Mengele se v rámci svých experimentů pokoušel dvojčatům třeba sešít tepny, aby je spojil dohromady. Ale také nechával vyhladovět novorozence, aby zjistil, jak dlouho vydrží bez jídla. Operoval vězně bez uspání a zkoumal jejich orgány. Nebo potápěl lidi do vroucí vody a zjišťoval, jakou teplotu ještě vydrží.

Z Birkenau uprchl až krátce před příchodem Rudé armády. Po konci války se mu dokonce podařilo odjet do Jižní Ameriky, kde několikrát změnil působiště. Izraelskému Mosadu se ho na rozdíl od Adolfa Eichmanna nikdy nepodařilo dopadnout. Mengele zemřel v Brazílii roku 1979 při plavání v moři. Údajně dostal křeč nebo infarkt a utopil se. Jeho tělo bylo identifikováno až po několika letech díky DNA.

Chodící mrtvoly

Jiří Fišer prochází branou s pověstným nápisem Arbeit macht frei. Tudy se vstupuje do prvního tábora Auschwitz I. V řadách tu jsou stejné nízké domy, jeden vedle druhého. A mezi nimi pravidelný systém cest. "Tady třeba byl appelplatz, tady vězni nastupovali," ukazuje Jiří Fišer mezi zděné baráky. Do Auschwitzu I se dostal až těsně před osvobozením Osvětimi na konci ledna 1945. Z Auschwitzu II - Birkenau šel pěšky několik kilometrů v dlouhém zástupu s bratrem Josefem a dalšími vězni. V mrazu. Kdo už nemohl a upadl, toho nacističtí dozorci zastřelili.

"Bylo tam více mrtvých," vzpomíná. A nikdy nezapomene na chvíli, kdy dorazili první vojáci Rudé armády. "Panovalo ohromné nadšení, úleva, radost, kdo mohl, šel ven, i vážně nemocní se cítili lépe." Vzpomíná si, že vojáci byli také unavení a vyčerpaní. "Prý spěchali a jejich zásobování zůstalo daleko vzadu. Měli toho hodně za sebou, každý den se dívali smrti do očí, ale co spatřili v Osvětimi, to jim očividně vyrazilo dech," říká pan Fišer. Vězni připomínali spíše chodící mrtvoly, kostry potažené kůží, než lidské bytosti. Konečně se jim začalo dostávat lékařské péče, mohli se najíst, už se nemuseli klepat strachy z dozorců.

Návrat Jiřího s Josefem domů byl poměrně komplikovaný. Sovětští vojáci je krátce po osvobození Osvětimi naložili na korbu nákladního auta a odvezli do dětského domova v Košicích, které už byly rovněž svobodné. "Tam nás po čtyřměsíčním pátrání našel náš strýc Emil z Moravy," říká Fišer. Ještě než odejde branou Auschwitzu I ven, ukazuje na místo mezi dvěma domy, kde byli u zdi popravováni vězni. A jen kousek odtud stojí barák číslo 11, v jehož sklepení nacisté v září 1941 poprvé vyzkoušeli cyklon B.

Středisko pro vyhlazování

Od roku 1942 plnil Auschwitz také svou druhou funkci - stal se střediskem vyhlazování evropských Židů. Plynové komory a pece na spalování mrtvých těl nechali nacisté vybudovat v táboře Auschwitz II - Birkenau. Pokaždé když do lágru dorazil vlak, lékaři SS včetně Josefa Mengeleho prováděli takzvanou selekci. Práce neschopní - nemocní, staří či těhotné ženy - obvykle mířili okamžitě do plynu. Ani jim na ruku nebylo vytetováno číslo a nebyli zaevidováni. Do Auschwitzu bylo deportováno více než 1,3 milionu lidí. Do táborové evidence se jich dostalo jen okolo 400 tisíc. Další zahynuli hlady, kvůli vysilující práci, katastrofálním hygienickým podmínkám, epidemiím, mučení, byli popraveni nebo zemřeli při pseudovědeckých pokusech.

Na jaře 1944 dorazilo do Auschwitzu téměř 440 tisíc Židů, v té době vznikla série bezmála dvou set fotografií zachycujících vystupování vězňů z vlaku, selekci nebo třídění ukořistěného majetku - šatů, bot a dalších osobních věcí. "S výjimkou tří ilegálních fotek, které pořídili vězni, to jsou jediné snímky zevnitř tábora," řekl před časem TÝDNU Martin Jelínek z Židovského muzea v Praze. Osvětimské album, jak se snímkům říká, po válce našla Lili Jacobová. Pocházela z Podkarpatské Rusi, byla také zařazena do transportu do Osvětimi, ale přežila.

Fotografie však objevila o stovky kilometrů dál na západ, v koncentračním táboře Mittelbau-Dora ve středním Německu, kam byla krátce před koncem války přemístěna. Po osvobození náhodou našla album v nočním stolku v domě pro příslušníky SS. Na snímcích poznala i své příbuzné. Originál alba, které údajně posloužilo jako jeden z důkazů při procesu s Adolfem Eichmannem, je nyní uložen v Muzeu holocaustu Jad vašem v Jeruzalémě.

Izraelské objetí

Jiří Fišer má dodnes na levém předloktí patrné číslo, které mu vytetovali v květnu 1944. Přistupuje k němu skupinka izraelských studentů. Chtějí znát jeho životní příběh. Fotografují se s ním. Vypráví, že holocaust nepřežilo okolo šedesáti jeho příbuzných. On a bratr měli štěstí (Josef zemřel až v roce 2011). V reakcích mladých studentů se střídají zděšení, obdiv, uznání, úcta. Jejich izraelská průvodkyně pak třiaosmdesátiletého bývalého osvětimského vězně upřímně obejme. Přejí mu hodně zdraví. Jiří Fišer pomalu prochází hlavní branou a odchází k parkovišti. Opírá se o hůl, jde podél kolejí, na kterých před pětasedmdesáti lety do Auschwitzu dorazil.