Před jedenapadesáti lety se na protest proti okupaci Československa vojáky Varšavské smlouvy polil hořlavinou a zapálil Jan Palach - pochodeň číslo jedna. K jeho odkazu se společnost vrátila především v roce 1989, kdy 15. ledna započal Palachův týden, který předznamenal pád komunistického režimu.
Jan Palach se narodil 11. srpna 1948 v Praze, vyrůstal v nedalekých Všetatech. Po maturitě se přihlásil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy. Přijímací zkoušky sice udělal, ale nebyl přijat. Jako náhradu si zvolil zemědělskou ekonomii na VŠE. Sen o studiu na filozofii si však splnil v roce 1968, kdy úspěšně vykonal zkoušky a byl přijat rovnou do druhého ročníku.
Blízké okolí ho popsalo jako přemýšlivého a citlivého mladíka, který se rád zajímal o politické události a debaty. "Šlo o člověka tiché povahy, racionálního založení a už tehdy se jevil jako typ filozofa, a jak jsme později zjistili, původně filozofii studovat chtěl. Byl vážnější povahy. Učil se tak, aby věci poznával do hloubky, a ne proto, aby oslnil u zkoušek," vzpomínal na Palacha jeho bývalý spolužák z VŠE Pavel Bursa.
Se svými kamarády student nejprve nadšeně prožíval převratné změny, které začaly v lednu 1968 po nástupu Alexandera Dubčeka do čela komunistické strany a následně během pražského jara. Palach se zúčastnil řady diskuzních setkání a mítinků.
Když se ve Všetatech ráno 21. srpna dozvěděl o okupaci země, odjel přes matčiny protesty autostopem do Prahy. Celý den chodil po ulicích a diskutoval s vojáky. Spolu s ostatními studenty tehdy neúspěšně požadoval, aby posrpnový režim respektoval lidská práva, svobodu slova i shromažďování. Marně. Nezbývalo než na problém upozornit důrazněji.
"Hořící mladík přeskočil zábradlí…"
Jan Palach navrhl, aby se iniciativy chopila malá skupina studentů, která strhne k odporu širší veřejnost. V dokumentu, který na začátku sedmdesátých let zabavila Veřejná bezpečnost, se také objevují teze, které Palach později použil v dopise "Pochodně č. 1". Mezi požadavky nechybí například zrušení cenzury. Na svou výzvu patrně nedostal odpověď.
Na spořilovské koleji proto 16. ledna 1969 napsal čtyři identické dopisy, které podepsal jako "Pochodeň č. 1". V dopisech uvedl, že je členem skupiny, která se rozhodla pro sebeupálení, aby probudila veřejnost z letargie. Odeslal je spolužákovi z VŠE Ladislavu Žižkovi, studentskému vůdci Lubomíru Holečkovi, Svazu československých spisovatelů a čtvrtý si odnesl na místo protestu.
Údajně svůj pokoj opustil kolem 11. hodiny, zakoupil si dvě umělohmotné nádoby a v Opletalově ulici si do nich nechal načepovat benzin. Zamířil přímo k Národnímu muzeu, kde se chystal svůj čin vykonat. Rušné místo si vybral záměrně.
"V době, kdy jsem jmenovaného viděl hořet, plameny již byly tak mohutné, že jsem viděl spoře jen jeho výraz v obličeji (...) Než jsem však mohl něco podniknout, jmenovaný hořící mladík přeběhl vzdálenost od zdi pod muzeem k zábradlí do blízkosti mého vozidla, přeskočil zábradlí od chodníku a kolem mého vozidla a vozidla MB 1000, které stálo po mé levé ruce, se přeřítil do vozovky a zaběhl za elektrickou pouliční dráhu, která v tuto dobu projížděla ve směru od spodu Václavského náměstí k Muzeu," popsal událost svědek Josef Kříž.
Probudit lidi
Palach zamířil k Domu potravin, poblíž něho padl na vozovku a přihlížející ho uhasili pomocí svých kabátů. Následně na jeho výzvu otevřeli aktovku a přečetli si jeho dopis. Sanitka ho převezla do Fakultní nemocnice Královské Vinohrady, kde sestrám opakoval, že není sebevrah, ale že se zapálil na protest.
Podle vzpomínek zdravotního personálu trval Jan Palach po celou dobu na tom, že existuje skupina jeho následovníků. Den po jeho činu nahrála psychiatrička Zdenka Kmuníčková na kazetový magnetofon krátký rozhovor. Zopakoval v něm požadavky ze svého dopisu a zdůraznil, že svým činem chtěl probudit lidi.
Dne 19. ledna 1969 Jan Palach zemřel. Večer bylo jeho tělo převezeno do budovy Soudního lékařství, kde se podařilo sochaři Olbramu Zoubkovi sejmout posmrtnou masku. Veřejnost se v několika městech vydala do ulic a na mnoha místech se uskutečnily pietní průvody. Politici sice většinou vyjadřovali lítost nad jeho činem, současně ale odmítali formu jeho protestu. Nevyburcovalo je ani, když se zapálila "druhá pochodeň" Jan Zajíc. O "třetí pochodni" Evženu Plockovi ani nemluvě.
Palachiáda
Do veřejného prostoru se památka Jana Palacha pořádně vrátila až v lednu 1989 při příležitosti dvacátého výročí jeho protestu. Vzpomínková akce na Václavském náměstí byla úřady zakázána a představitelé opozičních skupin byli zadrženi.
Demonstrace vyvrcholily 21. ledna 1989, kdy bezpečnostní složky zabránily pietní akci u Palachova hrobu. Do dějin toto období vešlo jako Palachův týden - nebo také palachiáda - a předznamenalo pád komunistického režimu, který vyvrcholil sametovou revolucí v listopadu 1989. Tehdy se na Letenské pláni sešlo až 800 tisíc lidí.
Největší polistopadová demonstrace se uskutečnila minulý rok v červnu na Letenské pláni, kterou zorganizovalo sdružení Milion chvilek pro demokracii. Podle organizátorů se jí zúčastnilo až 250 tisíc protestujících, kteří požadovali rezignaci premiéra Andreje Babiše.
V součastnosti se lidé tradičně zastavují u pražské filozofické fakulty, kde Palacha připomíná jeho posmrtná maska a památník. Zároveň lze zapálit svíčku a položit květiny u Národního muzea. V sobotu připomene Palachovu smrt pieta v muzeu ve Všetatech.
_480x270.jpg "Česká tajenka")
_480x270.jpg "Jak to dopadlo!?")
