Prostitutky ve službách StB. Inspirovala se u KGB?

Tajná policie už od nepaměti využívá prostitutky, aby pak vytipované politiky nebo diplomaty mohla vydíráním získat ke spolupráci. Nejinak tomu bylo u komunistické StB. Teď se navíc ukazuje, že sexuální agentky zapojovala do svých akcí už záhy po Vítězném únoru 1948.

Jedním ze zakladatelů Státní bezpečnosti byl Kamil Pixa. A byl to rovněž on, kdo počátkem padesátých let přišel s nápadem využívat prostitutky jako spolupracovnice tajné policie. Placené sexuální společnice byly nasazovány hlavně na západní diplomaty a novináře. Lovily je například v pražském hotelu Alcron. Sexuální hrátky se západními občany estébáci tajně natáčeli, aby pak záznam mohli použít například k zavázání dané osoby ke spolupráci.

"Na jedné straně se tyto provokativní metody podporovaly, ale co se týče nějakých písemných pokynů nebo příkazů, byly oficiálně zakazovány - podobné to bylo třeba s násilím na vězních. Každopádně se tolerovaly.

Kompromitace protivníka byla brána jako jeden z hlavních způsobů, jak získat tajné spolupracovníky a jak se vklínit do řad nepřátel tehdejšího režimu," řekl TÝDNU historik Milan Bárta z Ústavu pro studium totalitních režimů, který zkoumá dějiny Státní bezpečnosti a její praktiky. Podle Bárty sice v dobových dokumentech existují na využívání prostitutek v "třídním boji" různé odkazy, jenže konkrétních popsaných případů je poskrovnu. "Zachovaly se vyšetřovací spisy, ale o přesných metodách se tam nepíše," poznamenal historik.

Krycí jméno Vlaštovky

Vysoký důstojník Státní bezpečnosti Kamil Pixa, který se později stal dlouholetým ředitelem Krátkého filmu, se zkraje padesátých let při verbování prostitutek nejspíš inspiroval metodami "zkušenější" KGB. Sovětská tajná policie své sexuální agentky označovala jako Vlaštovky.

Asi nejznámějším případem sexuální špionáže z dílny KGB bylo svedení a následné vydírání francouzského velvyslance v Moskvě Maurice Dejeana v druhé polovině padesátých let.

Jeden z důkazů, že prostitutky využívala i československá StB, je přímo v kádrovém spisu nadporučíka Pixy. Z něj vyplývá, že estébáci si záznamy se sexuálními pracovnicemi a nachytanými diplomaty pouštěli pro vlastní zábavu - na bujarých večírcích, kterých se účastnili rovněž sovětští poradci.

Nebyly ovšem určeny všem, jak dokládá právě zápis v kádrovém posudku Kamila Pixy, na něhož si stěžoval kolega Oldřich Mikula: "Podařilo se nám zkompromitovat za pomoci našich spolupracovnic několik kanadských a britských diplomatů. Nám, kteří jsme celý případ dovedli až ke zdárnému zakončení, je přímo zakázáno, abychom tyto filmy zhlédli. Nic bych proti tomu nenamítal, kdyby se tento rozkaz týkal rovněž dalších nezasvěcených soudruhů, kteří prakticky s případem nemají nic společného jako s. Matoušek a jiní. Tito soudruzi mohli film zhlédnout, a my ne," píše se v protokolu.

V knize Milana Kováře Lvice: Ženy ve zvláštních službách se zase připomíná agentka s krycím jménem Venuše - barová zpěvačka a příležitostná prostitutka. Byla údajně velice atraktivní, což využila k tomu, aby pro spolupráci s StB získala egyptského obchodního radu.

Docela úsměvný příběh zaznamenal ve své knize Velké špionážní operace - studená válka Karel Pacner. Když StB ukázala francouzskému vojenskému atašé kompromitující snímky, kde je v posteli s prostitutkou, a snažila se ho tím získat ke spolupráci, plukovník se jim jen vysmál. Poprosil je, aby mu naopak fotografii darovali. Chtěl ji totiž ukázat manželce, aby viděla, jaký je ještě chlapík.

Fiasko s afrodiziakem

Státní bezpečnosti rovněž nevyšel plán, jak kompromitovat kardinála Josefa Berana, v té době ještě arcibiskupa. Akce s krycím názvem Josef měla za cíl zachytit ho na filmový pás při milostných hrátkách s mladou a pohlednou dominikánskou řeholnicí Mladou. Napomoci mělo speciální afrodiziakum. Beran, kterému už bylo přes šedesát, byl v padesátých letech internován v domě v Růžodolu, který je součástí Liberce. Pokoje byly prošpikovány odposlouchávacím zařízením. V ložnici, koupelně, pracovně, a dokonce i v kapli pak technici StB vyhloubili ve zdech několik skrytých otvorů, jimiž měli být Beran a Mlada tajně nafilmováni, až mezi nimi dojde k fyzickému sblížení.

Pokaždé před plánovaným natáčením sypali estébáci oběma do polévky nebo do čaje speciální prášek na vyvolávání sexuální touhy. Pocházel z tajné laboratoře, kde vedle afrodiziak zkoušeli vyrábět též tajný inkoust nebo takzvané sérum pravdy.

Tajné policisty ale nakonec odhalil sám Beran. V odrazu brýlí řeholnice Mlady si totiž všiml oka kamery. Vyklonil se z okna a na příslušníka StB, který ležel na plošině a pořizoval "tajnou" nahrávku, zavolal: "Ale vy máte pěkný vynález. Dejte pozor, ať nespadnete!" Po tomto nezdařeném pokusu už Státní bezpečnost od dalšího natáčení upustila. Musela konstatovat, že akce Josef, která trvala od léta 1951 do podzimu 1952, plánovaný výsledek nepřinesla. Sledování pokračovalo už jen "pouhým" odposlechem.

Nachytaný konzul

Daleko lépe dopadla pro StB jiná akce, v níž figurovala také prostitutka. Operace se odehrála o mnoho let později, v polovině osmdesátých let. Díky ní přiměla komunistická tajná policie ke spolupráci portugalského konzula Carlose Mirandu. Agenti věděli o jeho slabosti pro krásné ženy. Proto mu "předhodili" prostitutku Lindu, která s StB spolupracovala.

Jejich schůzky tajná policie natáčela na kameru a výsledné nahrávky pak posloužily k vydírání diplomata. "Existuje dokumentace vašeho intimního styku s československou občankou. A musíte si uvědomit, že získané kompromitující materiály se dostanou do rukou pracovníků zastupitelského úřadu Portugalska, a tedy i k vaší manželce. Což bude mít dopad na váš rodinný život," upozornil Mirandu důstojník StB. "Buď bude celý incident oznámen a oficiálně vyšetřován a budete vyhoštěn, nebo přijmete spolupráci a nic se hlásit nebude," uslyšel vzápětí konzul.

Podle poznatků bezpečnosti byl Miranda doma "pod pantofl em" a k podpisu ho přiměl spíš strach z vlastní manželky než obava z případné ostudy a ztráty postavení. Díky němu se StB dostala k šifrovacím tabulkám a diplomatické poště. Zprávy s tajnými informacemi ze západních ambasád v Praze nebo s instrukcemi pro NATO pak posílala do centrály KGB v Moskvě. Spolupráce s Mirandou skončila až po pádu komunismu.

Špionážní filmování v 50. letech

Dnešní člověk rozmazlený nejmodernější digitální technologií si může jen stěží představit, jak se filmovaly kompromitující materiály před 70 lety. Žádná čidla ani automatika. "V té době se miniaturizace týkala především pořizování fotografií. Záznam pohybu se natáčel ještě pořád klasicky na filmový pás," vysvětlil TÝDNU Jiří Janecký ze Střední průmyslové školy sdělovací techniky v Panské ulici v Praze. Obvykle se filmovalo ze skryté místnosti vedle hotelového pokoje skrze falešné zrcadlo. To tvořilo z druhé strany průhledné sklo, u kterého musel celou dobu někdo být a obsluhovat kameru ručně.