Sebevraždy v ČR: nejčastějším způsobem je oběšení

Každý rok se v Česku stane v průměru čtrnáct set sebevražd. Mohlo by jich být znatelně méně, pokud by fungoval ucelený systém, jak těmto tragickým činům předcházet. "V zemích, kde se prevencí začali systematicky věnovat, jich skutečně ubylo," říká Petr Winkler z Národního ústavu duševního zdraví, jeden ze spoluautorů Národního akčního plánu prevence sebevražd, který byl právě dokončen.

Čím si vysvětlujete, že sebevraždy byly dlouho tématem, které se systematicky neřešilo? Například při dopravních nehodách zemře asi dvaapůlkrát méně lidí, přesto existují strategické plány a cíle, jak počet mrtvých razantně omezit.

Hodně sebevražd je spojeno s duševními nemocemi, které jsou v české společnosti do značné míry stále stigmatizovány. Sebevraždy jsou fenoménem, jehož se trochu bojíme, je to tabuizované téma. A také politická reprezentace po listopadu 1989 neprojevovala o problematiku duševního zdraví velký zájem. Pokrok, který jsme v této oblasti učinili v prvním čtvrtstoletí od revoluce, byl zásluhou především entuziastů v různých neziskových organizacích, které zakládaly komunitní služby. A také profesních organizací, jež obor posouvaly dopředu, zaměstnanců zdravotních psychiatrických služeb, kteří služby "měnili" zevnitř, a několika lidí s duševními onemocněními včetně jejich příbuzných. Ti se statečně zasazovali o své zájmy navzdory velké stigmatizaci. Až když v roce 2013 ministerstvo zdravotnictví přijalo strategii reformy psychiatrické péče, začal se systematicky měnit způsob péče o duševní zdraví. A až nyní přicházíme s Národním akčním plánem prevence sebevražd a s dalšími dokumenty. Na druhou stranu si myslím, že to není úplně špatně, když se o sebevraždách tolik nemluví.

Proč?

Měli bychom být obezřetní, jak o nich hovoříme a především jak se téma objevuje v médiích. Debata by se měla v první řadě vést v odborných kruzích, v rámci prevence, zdravotnického systému, vzdělávání. Medializace sebevražd může vést k tomu, že se jejich počet zvýší.

Těžko lze ale zabránit zejména bulvárním médiím, aby psala o sebevraždách herců nebo zpěváků.

Jsem opravdu spíše zastáncem toho, aby o konkrétních případech média neinformovala. A pokud už to dělají - například u slavných, známých osobností -, mělo by se mluvit spíše o tragickém úmrtí než o sebevraždě. Pokud o jejich činu referují noviny, televize a rádia příliš široce a přinášejí všelijaké detaily včetně toho, jak to dotyčný přesně udělal, nebo jeho rozhodnutí až heroizují, mnohdy pak následují sebevraždy nápodobou.

Tedy že lidé tyto slavné osobnosti napodobují a také si sáhnou na život?

Říká se tomu Wertherův efekt. Podle Goetheova románu Utrpení mladého Werthera, který končí sebevraždou hlavní postavy. Když byl v osmnáctém století publikovaný, mnoho mladých lidí v Evropě páchalo sebevraždy, přičemž se domníváme, že to bylo spojené s touto knihou. Byla například nalezena na místě, kde ti lidé zemřeli. Když si dnes vezme život slavná osobnost, o jejíž smrti se pak nevhodně informuje, víme, že sebevraždy velmi často dočasně přibydou.

Když si před několika lety vzala život zpěvačka Iveta Bartošová, také narostl počet sebevražd?

Domníváme se, že tomu tak skutečně bylo. Oproti předchozím rokům nastal v následujících týdnech patrný nárůst sebevražd, ale rigorózní studii jsme nedělali.

 Jak je možné sebevraždám předcházet, zabránit jim?

Mezi základní principy, které zmiňujeme rovněž v dokončení strategii, patří koordinace a systematický rozvoj preventivních opatření. Existují například různé linky důvěry pro děti i dospělé, funguje několik krizových center, ale vznikly také různé mechanické zábrany, například vysoký zahnutý plot na pražském Nuselském mostě. Mnohdy ale jde o jednorázové iniciativy, které je zapotřebí dělat komplexně a koordinovaně. A prosazovat jen takové akce a projekty, jež skutečně fungují.

Například?

V prevenci sebevražd nejvíce funguje omezení přístupu k prostředkům sloužícím k tomu, aby si dotyčný vzal život. Příkladem mohou být už zmiňované zábrany na Nuselském mostě v Praze. Ve Spojených státech se nejvíce sebevražd stane střelnou zbraní, takže tam se nabízí nějaké omezení přístupu k pistolím nebo puškám. V jihovýchodní Asii se zase nejvíce používají jedovaté pesticidy. Chci tím říct, že je zapotřebí vycházet i z místních specifik.

Jak je to v Česku?

Nejčastějším způsobem je oběšení. Tomu je samozřejmě těžké bránit. Velmi časté jsou ale rovněž sebevraždy skokem před pohybující se předmět - typicky vlak nebo metro. Významnou skupinu tvoří také otravy. Chystáme proto ve spolupráci s Toxikologickou informační službou a Státním úřadem pro kontrolu léčiv analýzu, jak jsou přístupné přípravky sloužící k sebevraždám. Chceme zvážit, jestli by například nestálo za to, omezit počet balení na jeden recept nebo počet léků volně dostupných v jednom balení. Teď rovněž dokončujeme analýzu míst na železnici, kde si lidé často berou život. Také tam je možné učinit určitá opatření. Samozřejmě nejlepší je v takových místech postavit plot. Ale někde to nejde, a tak se musí zvolit měkčí prostředky - třeba tabulka s telefonním číslem na krizovou linku. I to může zachránit několik životů.

Teď trochu provokativní otázka: Proč bránit lidem vzít si život, když je to jejich přání, jejich svobodná volba? Má to vůbec smysl?

Odpověď je ano i ne. Ne v případě, pokud jde o takzvanou bilanční sebevraždu. Když je například starý nemocný člověk přesvědčen, že  kvalita jeho života je horší než smrt, a současná lékařská péče a věda mu nedávají pozitivní vyhlídky na zlepšení. Jenže drtivá většina sebevražd nejsou bilanční, lidé se rozhodují v afektu, v daném okamžiku, kdy nevidí východisko ze své momentální situace a současně nemají odbornou pomoc, nemluví o svých problémech. Máme zkušenosti od lidí, kteří přežili sebevražedné pokusy, a následně se jim dostalo odborné pomoci. Jsou rádi, že přežili, byť mají třeba zdravotní následky. Určitě má tedy smysl takovým lidem pomáhat.

Může třeba i okolí takového člověka rozpoznat, že má sebevražedné sklony?

Je to určitě možné. Lidé, kteří mají sebevražedné myšlenky, se mnohdy obracejí ke svým praktickým lékařům s nějakým zástupným zdravotním problémem. Tady je samozřejmě na místě systematické vzdělávání lékařů, aby u svých pacientů dokázali rozpoznat rizikové jednání, myšlení. Je to mimochodem jedno z opatření Národního akčního plánu prevence sebevražd. Pak tady jsou samozřejmě příbuzní a známí, kteří by si měli všimnout například prudkých změn nálad u dotyčné osoby, depresivních stavů nebo třeba jen určitých náznaků.

Jakých?

Když kupříkladu říká: "Možná by to tady bylo lepší beze mě." Nebo se v rodině očekává narození miminka a dotyčný občas prohodí: "Když má někdo přijít, má taky někdo odejít." Samy o sobě to mohou být jen pokusy o žert, ale když je dotyčný dlouhodobě v depresi, uzavřený, nespokojený, může to o něčem svědčit. A je možné se ho přímo zeptat, jestli myslí na sebevraždu. Chtěli bychom veřejnost zbavit mýtů, že o sebevraždách se nemluví, protože když to uděláme, tak ji určitě spáchá. V naší strategii klademe důraz na vzdělávání - aby člověk nezavíral oči před očividnými vážnými psychickými potížemi svého blízkého, kamaráda, uměl si s ním popovídat, protože mu to může zachránit život.

Mnoho lidí, kteří se pokusí o sebevraždu, má duševní potíže. Chystá národní strategie v této oblasti nějaké změny?

Velká část chystaných opatření se týká práce s lidmi s duševními nemocemi. Jedna skupina pacientů už má za sebou pokus o sebevraždu a tam je zapotřebí kontinuální dlouhodobá specializovaná péče. A pak obecně v oblasti duševního zdraví je nutný lepší systém péče, služby například musejí být dostupné a dobře vzájemně provázané.

To bude asi zásadní problém, protože psychiatrie je dlouhodobě podhodnocený obor. Chybějí specialisté, někteří psychiatři mají tolik pacientů, že už další neberou. Léčebny jsou schované v lesích mimo civilizaci, což je důsledek přístupu z minulosti - aby pacienti někoho nepohoršovali.

Pokud porovnáte zatížení obyvatelstva všemi zdravotními potížemi, jsou onemocnění mozku na zhruba stejné úrovni jako ta onkologická. Množství veřejných peněz, které jdou do psychiatrie, tomu ovšem vůbec neodpovídá. Většina psychiatrických léčeben byla postavena před více než sty lety, a když je navštívíte, žádné významné investice v nich mnohdy neuvidíte. Pokud ale jdete do všeobecných nemocnic, vidíte poslední výstřelky techniky za stamiliony i miliardy korun. Psychiatrie potřebuje především investice do personálu, do jeho odborné přípravy. Nejde přitom jen o duševní poruchy, například pacient s depresemi má větší riziko vzniku kardiovaskulárních onemocnění, cukrovky a tak dále. A naopak. Lidé s kardiovaskulárními chorobami a cukrovkou mají větší riziko depresí. Fungování psychiky a těla je velmi těsně provázáno.

Jak tedy lidem s psychickými potížemi, kteří mohou mít sklony k sebevraždě, pomáhat?

Snažíme se, aby byla dostupná krizová centra, krizové linky, kam každý den volá tolik lidí, že odborníci nezvládávají všem odpovídat. V psychiatrii jde do značné míry o individuální záležitost. Pacient trpí svými konkrétními potížemi. Někdo potřebuje spíše pomoc a podporu v zaměstnání, někdo jiný třeba zase s bydlením.

Jakou roli pro obecnou prevenci sebevražd hrají poznatky o konkrétních pacientech a jejich pohnutkách?

Dostupnost správných údajů je velmi důležitá. Obecně jsme na tom sice velmi dobře, i tak jsou ovšem mezery. Když se třeba vyplňuje úmrtní list, jedna z kolonek má označení "nezjištěná příčina". Kolik sebevražd je v ní asi schováno? Dobře nejsou registrovány ani všechny pokusy o sebevraždu. Není zatím ani zcela přesně zaznamenáváno, kolik lidí se otráví léky, které si jednorázově nakoupí. Jak se potom má nastavit prevence, jež má pomoci ostatním pacientům?

Je skutečně možné počet sebevražd snížit?

V zemích, kde se prevencí začali systematicky věnovat, jich skutečně ubylo. Například ve Finsku, v Anglii, ale třeba také v Maďarsku, které před časem patřilo mezi státy s největším počtem sebevražd - téměř padesát na sto tisíc obyvatel. Zejména díky rozšíření kvalitnější psychiatrické péče pro lidi s depresemi tato hodnota klesla na zhruba osmnáct až dvacet lidí na sto tisíc obyvatel.