Zdravotnictví? To je byznys, politika a… zdraví

Co trápí české zdravotnictví a je z toho cesta ven? Na to se ptal Jaromír Soukup v pořadu Jaromír Soukup Live na TV Barrandov svých dvou hostů - ředitele Fakultní nemocnice v Motole, největší v Česku, Miloslava Ludvíka a gastroenterologa, přednosty Kliniky hepatogastroenterologie a zároveň poslance ANO profesora Julia Špičáka.

Pánové, neustále slýcháme o nedostatku lékařů - především pediatrů a stomatologů, ale i dalších zdravotníků. Je situace opravdu tak zoufalá a ohrožuje naše občany?

Miloslav Ludvík: Podívejte, v republice máme zhruba 45 tisíc lékařů. Je to na desetimilionový národ málo? Podle mě opravdu ne. Zubařů je v Česku možná 8800, přičemž chci upozornit, že v celém bývalém Československu jich bylo přibližně šest tisíc a požadavky na stomatologickou péči bez problémů pokryli. Podobné je to s pediatry a dalšími specializacemi.

Tak v čem je tedy problém?

ML: Především v jejich regionálním rozložení. Asi vás překvapím, ale nejhustší síť ambulantních specializovaných lékařů v naší zemi je kupodivu v okolí Brna. Je to dokonce unikát i na evropské poměry. Chci tím říci, že lékařů u nás je relativně dost, jsou však špatně geograficky, územně umístěni. Řešení tohoto problému je na jedné straně relativně jednoduché, ale na straně druhé politicky zcela neprůchodné.

Jak to myslíte?

ML: Ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky Ladislav Dušek ví přesně, kolik má být na deset milionů obyvatel naší země pediatrů, stomatologů a tak dále. My jsme v tuto chvíli došli k tomu, že do budoucna přežijí pouze nemocnice s urgentním příjmem. Těch je u nás zhruba stovka. Základní síť nemocnic máme tedy vyřešenu. Když k tomu Dušek řekne, že na deset milionů lidí má být - a teď s dovolením "plácnu" - tisíc gastroenterologů, lze z toho vyvodit, že pro střední Čechy a Prahu, kde žije 2,5 milionu obyvatel, musí být čtvrtina těchto lékařů tam.

Julius Špičák: Pana ředitele Ludvíka poslouchám rád, protože je to profesionál, bývalý ministr, respektuji to. Řeknu to ale trochu jinak. Nedostatek lékařů a sester je univerzální problém, potýkají se s ním všude na světě. My máme navíc ještě jedno specifikum: mám na mysli velkou návštěvnost lékařů - v tom jsme na špičce s Německem -, což si logicky vyžaduje velký počet lékařů a dalšího zdravotnického personálu.

Chcete tím naznačit potřebu zavedení regulačních poplatků?

JŠ: Ne. Toto toxické slovo nechci vůbec vyslovit. Ale zpět: druhým problémem je rostoucí nehomogenita celého prostoru. Do méně atraktivní oblasti prostě lékaře nedostanete. Já za socialismu začínal ve vyloučené lokalitě severní Čechy a toto prostředí bylo tehdy kupodivu tehdy daleko homogennější a nabídka daleko více srovnatelná s dalšími oblastmi.

Nejsme v dostupnosti lékařské péče trochu rozmazlení? Je normální, abychom měli nemocnici, pokud možno, deset minut autem od bydliště, jak si mnozí myslí?

JŠ: Pane řediteli, kdo řekne, že to normální není, tím okamžikem prohrál lokální volby, takže zrušit nemocnici prostě nelze. Uvedu jeden příklad: na Slovensku nyní ruší porodnice, jež mají pod čtyři sta porodů ročně. Další porodnice je třeba padesát kilometrů dál, ale i přesto je z toho obrovský politický problém. Ano, náš automatický požadavek mít všechno za rohem je prostě problém.

ML: Problém ale rovněž je, když si uvědomíte, že čtyři stovky porodů jsou v průměru dva porody za pracovní den a občas také žádný. Pak je také otázka, co ten který lékař umí. Problém s porodnicemi si pamatuji ještě z doby, když jsem byl ministrem. Jakmile se ruší porodnice, všichni ječí, že region nebudou mít místní rodáky. To je ten nejsilnější argument odpůrců, což mi připadá trochu… No nic.

Vláda chystá změny daně z přidané hodnoty. Ministr financí Zbyněk Stanjura navrhl u léků její zvýšení z deseti na třináct či čtrnáct procent. Léky by pak samozřejmě zdražily. Co tomu říkáte?

ML: Víte, co by mě zajímalo? Kolik lidí si vůbec žádá o vrácení přeplatků za léky. I po jejich případném zdražení by totiž dotyčný mohl být "na svém", protože pojišťovna by mu měla přeplatek vrátit, zákon o veřejném zdravotním pojištění stále platí. Druhý problém: ceny léků se v Česku tvoří tak, že jsou skoro nejnižší v Evropě. Potíž je pak v tom, když se nějaký šéf obří farmaceutické centrály ve Švýcarsku nebo Spojených státech podívá na mapu a vidí, že léky jsou u nás levné. Dá pak samozřejmě přednost ziskovějšímu trhu. Navíc dnešní doba je natolik šíleně ekologická, že jsme téměř celou farmaceutickou výrobu - uznávám, že je z ekologického hlediska až nechutná - vyštvali z Evropy do Číny, Indie a Ruska.

JŠ: Mě na celé této daňové kvazireformě fascinuje, že slevu dostane Sazka... Ale k lékům. Přiznejme si, že zde v Evropě jsme zpohodlněli. Opakovaně varuji, že se nám to velmi vymstí. Kdosi vtipně upozornil, že zdroje jsme převedli do Ruska, výrobu do Asie a armádu do Ameriky. Sami nemáme nic, a až se prezidentem Spojených států stane Donald Trump, dostaneme se do role pingpongového míčku mezi třemi velmocemi. A pokud jde o ekologii, kvůli které jsme výrobu léčiv převedli za hranice, ani to se nám nevyplatí. Vezměte si jen ekologicky náročnou dopravu vyrobených léků zpět do Evropy.

ML: Pane řediteli, víte, kde byla dříve penicilinka? 

V Roztokách u Prahy.

ML: Správně! A dnes je u nás zoufalý nedostatek penicilínu, co je základní lék.

Kdo za jeho nedostatek může?

ML: Tato situace má řadu viníků. Musím použít výraz "zelení šílenci", protože jejich počínání má jeden negativní dopad za druhým. Auta pryč, jaderné elektrárny pryč, léky pryč. Politika těchto zelených khmerů se nám vrací už nyní velmi tvrdě. Nechť si to uvědomí každý, kdo chce tyto zelené dobráky volit. Příští rok se konají volby do Evropského parlamentu. Budou klíčové, protože pokud tam bude sedět stejná parta jako nyní, zapomeňme na to, že budeme mít dost léků. Nebudeme.Československo bylo svého času obrovskou výrobnou léčiv, ale nyní jsme závislí na jejich dovozu. A to je samozřejmě nebezpečné. Byl jsem nedávno v Indii. Mají tam tvrdý zákon, který v případě epidemie v zemi nekompromisně zastavuje vývoz léků, musejí zůstat v Indii pro domácí potřebu. A uvědomme si, že v Indii žije téměř 1,5 miliardy lidí, tedy třikrát více než v Evropě. Jaké by zastavení vývozu léků z Indie mělo důsledky pro nás, je snad každému jasné.

JŠ: Běžného konzumenta nezajímá, kdo za nedostatek může. Máme tu Státní zdravotní ústav, pandemický institut. A co dělají? Konat nemá Státní ústav pro kontrolu léčiv, ale Státní zdravotní ústav, a to v oblasti epidemiologie a predikce. To je instituce s milionovým rozpočtem, stovkami zaměstnanců, přímo řízená ministerstvem. Přesto nemáme systém, který by propojil informatiku zásobování lékáren a distributorů. Podívejte se na stránky německého Kochova institutu. Tam je jasně popsaná epidemie i doporučení, co má nakažený dělat i jaké léky může lékař předepsat jako alternativu. Na místě pana ministra bych vytvořil instituci, která by se problémem nedostatku léků profesionálně zabývala, protože má několik příčin. Přesun výroby je jednou z nich - a významnou -, ale další je špatná predikce. Řadu věcí bylo možné odhadnout předem. Například to, že vzhledem k oslabené imunitě způsobené nošením roušek, respirátorů a uzávěrám se vědělo, že respirační epidemie přijde.

Smlouvy z doby covidové pandemie zavazují český stát k vyplacení dalších více než pěti miliard korun farmaceutickým firmám. Objednaných je totiž stále přes deset milionů dalších vakcín proti covidu. Jak je možné, že budeme odebírat vakcíny, když tu covid sice stále je, ale v podstatě už není nebezpečný?

ML: Smlouvy týkající se nákupu vakcín tehdy dohadovala Evropská komise, přičemž detaily smluv jsou dosud tajné, takže tato otázka by měla směřovat na Ursullu von der Leyen.

JŠ: S určitou nadsázkou se říká: zdravotnictví je nejprve byznys, pak politika a nakonec zdraví.

ML: Uvedu v této souvislosti příklad léku Regeneron. V době pandemie byl velmi žádaný, protože skutečně zachraňoval životy. Když jsme ho ale chtěli koupit, firma nám natvrdo řekla, že ho odebereme tolik a tolik, za tu a tu cenu a buď ber, nebo nech ležet. Nikdo se s námi opravdu nemazlil. Dnes tedy máme zásoby regeneronu, které také půjdou k likvidaci. Musím říci, že chování některých farmafirem v době pandemie bylo takové, že by dnes měly být hnány k odpovědnosti. Celý proces nákupu by měl být vyšetřován na úrovni Evropské unie, protože došlo k velmi "zajímavým" věcem.

Po bitvě je každý generálem, ale přesto: dá se při zpětném pohledu říci, co jsme v době pandemie udělali zásadně špatně?

ML: Dvě věci: nikdy se neměly zavírat školy a nikdy se neměly zavírat nemocnice. Leccos vytýkám i České televizi, která třeba řekne, že covid si v Česku vyžádal 42 tisíc mrtvých. Nikdo dnes přitom není schopen říci, kolik lidí zemřelo opravdu na covid a kolik třeba na infarkt, protože se báli k lékaři nebo se prostě nedostali do nemocnice. Nikdo zkrátka neví, kolik obětí z tohoto čísla jde na vrub protiepidemických opatření. Zavření škol byla strašná chyba, která se teprve neblaze projeví. To samé zavření nemocnic. Důsledky zanedbané prevence vidíme všude. Řítí se to na nás jako obrovská tsunami.