Poválečné Československo slavilo úspěchy na světových výstavách v Bruselu 1958 a Montrealu 1967, na které měla navázat i expozice pro EXPO 1970 v japonské Ósace. Plány čs. účasti vznikly ještě před invazí vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, podobu expozice a její atmosféru už ale ovlivnila atmosféra nastupující normalizace.
Projevilo se to třeba na podobě jednoho ze stěžejních exponátů, 22 metrů dlouhé skleněné plastiky Stanislava Libenského a Jaroslavy Brychtové nazvané Řeka života, ze které museli autoři vybrousit stopy vojenských bot. "Řekli, že buď do rána zmizí, nebo náš pavilon neotevřou a následky poneseme my," vzpomínala Brychtová.
Nepřehlédnutelných plastik československých umělců bylo na EXPO 1970 víc a ve většině mohli návštěvníci najít symbolický protest proti srpnu. Třeba skleněný mrak René Roubíčka byl považovaný za alegorii sovětské okupace - ačkoli sám autor po letech uvedl, že "to byl mrak, z něhož vzniká řeka, jako symbol života". Sousoší Hrozba války od Vladimíra Janouška pak bylo podle vzpomínek komisaře čs. účasti Miroslava Galušky umístěno tak, že "z něj byl od našeho pavilonu vidět ten sovětský". Československý pavilon ale kromě umění představil také průmyslové výrobky jako traktory nebo textilní stroje, hostům sloužila Hradní restaurace i obchod s českým sklem.
Podobu pavilonu navrhla trojice brněnských architektů Viktor Rudiš, Vladimír Palla a Aleš Jenček, prezentace byla založena na tvorbě básníků Jana Skácela a Jiřího Koláře. Od března do září 1970 ho navštívilo rekordních skoro 11 milionů lidí a stavba, vizuálně propojující vnitřní prostor s venkovním, byla spolu se švýcarským a kanadským vyhlášena za nejlepší pavilon EXPO 1970. Doma se ale o úspěchu prakticky nepsalo, řada tvůrců se ocitla po nástupu Husákova režimu v nemilosti či odešla do emigrace. Exponáty se většinou rozprodaly po Japonsku, konstrukce ale byla zbourána a nedochoval se ani model instalace.
