O tom, že velrybí výkaly jsou pro mořský život prospěšné, víme už více než deset let. V roce 2010 německý vědec Victor Smetacek zjistil, že velrybí trus je podobně jako zemědělská mrva hnojivem. Velrybí trus je plný železa - živiny, která je nezbytná pro růst rostlin, napsal zpravodajský server Deutsche Welle.
Před Smetackovým objevem si vědci mysleli, že velryby jsou pouhými predátory; denně sežerou deset až 20 tun ryb, a pak už jen vyměšují. Ale něco jim v této rovnici tak docela nesedělo. Kvůli komerčnímu lovu byly v průběhu staletí vyhubeny desetitisíce velryb. A přesto úbytek velryb neznamenal automaticky zvýšení počtu ryb. Ba právě naopak.
Smetackův výzkum ukázal, že velryby sice sežerou tuny ryb, ale jejich výkaly plné železa podporují další oceánské organismy, a přispívají tak ke koloběhu života. Velryby se živí rybami, krilem nebo olihněmi. A ve svých výkalech uvolňují živiny, které fungují jako hnojivo. Živiny podporují růst a poskytují potravu dalším organismům na mořském dně.
Mezi tyto organismy patří někteří z nejmenších živých tvorů, známí jako fytoplankton. A pokud je v dané oblasti obzvlášť vysoké množství živin, může tato forma života explodovat do takzvaného vodního květu.
Vodní květ pohlcuje oxid uhličitý - jeden ze čtyř hlavních skleníkových plynů přispívajících ke změně klimatu. Poté, co se fytoplankton nakrmí oxidem uhličitým, uvolňuje na oplátku kyslík. Naše oceány absorbují neuvěřitelných 30 procent oxidu uhličitého, který se uvolňuje do atmosféry při spalování fosilních paliv.
Nyní by ale chtěl mezinárodní výzkumný tým zjistit, jestli by bylo možné zmíněných 30 procent ještě zvýšit. Za tímto účelem chtějí vědci uměle podpořit růst fytoplanktonu pomocí falešných velrybích výkalů a zvýšit schopnost oceánů absorbovat uhlík na 50 procent.
Tým vede profesor David King, předseda Střediska pro nápravu klimatu na Cambridgeské univerzitě. King tvrdí, že s pomocí umělého velrybího trusu by oceány mohly zachytit až 20 miliard tun skleníkových plynů ročně.
V roce 2020 lidská činnost vypustila více než 34 miliard tun oxidu uhličitého - pokud jsou tedy Kingovy prognózy správné, oceány by mohly zachytit více než polovinu našich ročních globálních emisí skleníkových plynů.
King a jeho tým chtějí letos v dubnu zahájit výzkum u jihozápadního pobřeží Indie. Jejich falešný velrybí trus bude obsahovat dusičnany, fosforečnany, křemičitany a železo - podobně jako pravé velrybí výkaly. K jeho výrobě vědci použijí přírodní materiály, jako je sopečný popel nebo pouštní písek; u obou bylo zjištěno, že pomáhají k růstu fytoplanktonu.
Umělý trus chtějí vědci na mořské dno posílat s pomocí jakýchsi vorů z rýžových slupek, které jsou odpadním produktem a vědci je mohou získat z továrny v indickém státě Góa. V počáteční fázi experimentu budou vědci zjišťovat, zda jejich nápad s využitím rýžových slupek coby nosiče výkalu funguje.
Jakmile budou tyto testy ukončeny, chtěli by provést další experimenty v mnoha světových oceánech. David King však říká, že nemají v úmyslu vypustit do oceánu hromadu chemikálií. Jako poučení jim slouží výzkum umělého hnojení v zemědělství.
"Většina naší zemědělské půdy je bez žížal, což je směšné," uvedl King. "Žížaly dělají veškerou orbu za nás, a to velmi šetrným způsobem." Experimenty ukazují, jak žížaly pomáhají vsakovat vodu do půdy způsobem, který je prospěšný pro růst rostlin. Na půdě hnojené umělými látkami, které žížaly hubí, ale studie prokázaly, že se voda v půdě nezadržuje a plodiny mají tendenci odumírat. "Nechceme, aby podobné problémy vznikly v oceánech," dodal King.
Někteří vědci jsou ovšem vůči tomuto nápadu skeptičtí. Argumentují tím, že i když byl Smetackův objev z roku 2010 důležitý, stále není jasné, jak velkou roli hrají velrybí výkaly při hnojení oceánů a zachycování uhlíku. Další si pak nejsou jistí, jaký efekt bude mít krátkodobé zachycení oxidu uhličitého ve fytoplanktonu, když cílem by mělo být spíše dlouhodobé ukládání tohoto skleníkového plynu.
