Příběh z americké nemocnice: Lékařka denně čelí rasismu

Doktorka Khama Ennisová je šéfkou pohotovosti nemocnice v Northamptonu v americkém státě Massachusetts. Narodila se na Jamajce, ale vyrůstala v USA, kde také vystudovala medicínu.

V době nynějších protestů proti zacházení s černochy v USA napsala v listu The Washington Post o své každodenní zkušenosti z nemocnice i bizarní stránce rasismu, s nímž se tam denně setkává.

Že se stane lékařkou, se rozhodla jako dítě krátce po přestěhování rodiny do USA. V rodině žádný lékař nebyl, ona sama chodila za doktorem jednou za rok na prohlídky a očkování. O tom, že jenom dvě procenta lékařů v USA jsou ženy černé pleti, neměla potuchy.

Prošla všemi stupni vzdělání, aby se dostala k diplomu a ujistila se, že jejímu dětskému snu odpovídá pohotovostní medicína. Jejím oddělením projdou všichni, kdo vstupují do nemocnice a potřebují pomoc. Viděla miminka stará jednu minutu i stoleté lidi. Khama si je nevybírá a oni si nevybírají ji, prostě je tam, když dorazí. Třeba v noci, kdy jeden pacient potřeboval ošetřit vykloubené rameno a ukázala se vytetovaná svastika mezi lopatkami.

Khama má modrou uniformu a přes ni bílý plášť s vyšitým jménem, na krku jí visí cedulka s fotografií a titulem. Než se pacientů dotkne, umývá si ruce dezinfekcí, aby viděli, že nešíří bacily. U pasu má stetoskop.

"Dobrý den, jsem doktorka Ennisová, jsem pohotovostní lékař, co vás sem přivádí?" řekne pro začátek a záměrně ponechává pauzu, aby si to dotyčný mohl přebrat. Většině lidí chvilka stačí, někdo potřebuje víc. Nejčastější z otázek, kterým Ennisová čelí, je: "Odkud pocházíte?" Dává standardní odpověď: "Narodila jsem se na Jamajce, vyrostla u Filadelfie a chodila do školy na severovýchodě USA." Některým to není dost a ptají, kde přesně studovala. Vyjmenuje tedy Newyorskou univerzitu, Harvardovu univerzitu, praxi v massachusettské nemocnici a v Bostonu.

To většinou stačí. Někdo ale neposlouchá a věnuje se vnitřnímu dialogu. Lidé si často půjčují od sester nemocniční telefony, a když jednou přišla vyšetřit nového pacienta, uslyšela: "Á, tady je ta dívka s telefonem!" Nedávno ji jeden z pacientů nechal odříkat úvodní seznámení a pak odvětil: "Nevypadáte jako doktor." "A jak vypadá doktor?" zeptala se Ennisová. "No, je vyšší," zněla odpověď. "Pane, měřím metr sedmdesát, nevím, oč vyšší bych měla být. Můžeme tedy pokračovat?" zeptala se.

Rakovina rasismu

Nejraději má výhradu, že vypadá na doktorku moc mladá. V duchu si při tom vždy řekne 'černá (kůže) odolává vráskám', navenek se usměje a poděkuje. Melanin a genetické předpoklady ji chrání před viditelnými známkami stáří, ale za těmito otázkami je podle ní něco jiného, co zůstává nevyřčeno.

Jednou šla kolem pokoje, kde si příbuzní stěžovali sestře a žádali, aby konečně přišel doktor. Sama byla v místnosti několikrát a pacientovi dělala vyšetření konečníku. Proč to pacient dovolil, když si nemyslel, že je lékařka?

Už asi rok se o tyto zkušenosti dělí s kolegy. Většina z nich jsou běloši-muži a s něčím podobným se nikdy nesetkali. Pro Ennisovou je zásadní poskytnout úlevu lidem, kteří přijdou s potížemi, i když to znamená nebrat ohled na nepohodu vlastní.

Před několika měsíci přišla pacientka i s příbuznými. Byli milí, žádný problém s tím, kdo ošetřuje. Ennisová se na konci rutinně zeptala, zda mají ještě nějakou otázku, a pacientka na ni vypálila: "Jste občankou USA?" To byla novinka. "Ano, a vy?" zeptala se a odpověď zněla: "Samozřejmě že ano." "No tak výborně, přeji hezký den," odtušila doktorka.

Ennisová už podobné momenty nepřechází bez pozastavení. Kolegové netuší, jaký je dopad takových stále opakovaných "incidentů". Ten den to byl už třetí v řadě. Medicína je těžká práce, zejména v době covidu-19, a člověku nepřidá, když navíc čelí předsudkům.

V době protestů vyvolaných smrtí George Floyda bylo nedávno asi 100 lidí před nemocnicí a pokleklo na osm minut a 46 vteřin, tedy na čas, po nějž Floydovi klečel na krku policista.

Ennisová ošetřovala pacienta a oba plakali. Nemocný byl běloch, a když ho ošetřila, řekl, že lituje toho, co se nyní v USA děje, i toho, kam Ameriku zavedla rakovina rasismu. "Byl to pro nás pro oba úžasný moment a doufám, že první krok z mnoha, jež budou následovat," ukončila svou zpověď Ennisová.