Tomáš Magnusek - Režisér seriálu
Tomáši, kterou z dosud natočených scén jste si nejvíc užil?
Produkčně nejnáročnější byla scéna, v níž jsme nechali umřít jednu z hlavních postav. Zinscenovali jsme vážnou dopravní nehodu, kvůli které jsme zastavili dopravu na poměrně frekventované ulici v Novém Městě nad Metují.
Na kterém z příběhů jste si obzvlášť pošmáknul?
Na příběhu Poslední sbormistr s Josefem Abrhámem, Janem Přeučilem, Libuškou Šafránkovou a Evou Hruškovou. Jde o příběh ředitele umělecké školy, na jehož půdě sbormistr sexuálně zneužívá mladé chlapce. Je to velmi nepříjemný příběh pro každého, kdo má dítě.
Co Vás na Stopách života baví?
Všechno, je to skutečně zatím nejlepší natáčení, které jsem kdy zažil. Fajn kolektiv, nejlepší herci a hlavně výborná látka. Tohle je šestnáct krátkých celovečeráků, každý s nesmírně silným příběhem a herecky obsazený tak, že taková plejáda hvězd v jednom seriálu nebyla od dob 30 případů majora Zemana.
Jak jste přesvědčoval herecké špičky, aby kývly na vaši nabídku?
Nepřesvědčuju je, dám jim přečíst scénář a oni se sami rozhodnou, jestli do toho půjdou, nebo ne. A to se musíte zeptat Josefa Abrháma nebo Libuše Šafránkové, proč se mnou filmují. Nebo Jana Třísky, proč přiletěl natočit dvě scény až z Kalifornie.
Na čem coby režisér při natáčení lpíte? Je něco, co neodpouštíte?
Během natáčení jsem poznal skutečně mnoho herců různých povah a přístupů. Myslím, že už jsem se skutečně setkal prakticky se vším. Nejšťastnější jsem, když herec je i fajn člověk, parťák. Lpím na přirozenosti a uvěřitelnosti projevu.
Co mají Stopy života říct divákovi?
Mnoho věci. Je to opravdu originální projekt, ne klasicky vztahový seriál. Setkáme se v něm se všemi možnými situacemi, do kterých se člověk muže dostat zpravidla vinou někomu jiného nebo "jen" díky nepřízni osudu.
Kateřina Brožová alias primářka Lýdie Kellerová
Jaká je Vaše role v seriálu Stopy života?
Lýdie Kellerová je profesionálka, ve své profesi vyžaduje tvrdost, a tak z jistého úhlu pohledu může vystupovat nepříjemně. Ale i ona je zranitelná, zvláště v soukromí. Touží po dítěti, ale rozpadá se jí vztah.
Seriál z prostředí psychiatrie, to tu ještě nebylo…
Stopy života považuji za vskutku velmi zajímavý projekt, myslím, že mnoho diváků se v něm může najít a díky němu objevit cestu z vlastních problémů. Mám radost, že se na něm podílí tolik herců tak zvučných jmen. Stopy života vypráví příběhy inspirované skutečností a všechny jsou silné a uvěřitelné. Věřím, že diváky, kteří si najdou cestu ke Stopám života, velmi zasáhnou, protože to jsou skutečné příběhy ze života. A možná se tam někteří lidé najdou a třeba jim opravdu pomůžeme.
Zasáhl vás nějaký z příběhů silněji než ostatní?
Ano, byl to například příběh chlapce, kterého maminka celý život utiskovala, byla na něj velmi zlá od dětství až po jeho dospělost. Až se ten kluk rozhodl ukončit život. Anebo je tam silný příběh seniora, který se po smrti manželky dostane do domova důchodců a velmi těžko se sžívá s ostatními. Někteří ho doslova terorizují a byli by ho schopni zničit.
Setkala jste se někdy ve Vašem okolí s případem podobným tomu, jaký vypráví Stopy života?
V jistých obdobách ano. Není těžké si představit ženu s dítětem, kterou velmi brzy opustí muž a ona si tu nenávist vůči němu kompenzuje na synovi. Upne se na syna tak, že už si sama není schopná vytvořit jiný vztah a zničí život sobě i jemu. Vazby matek na syny mohou být velmi silné.
Jan Tříska - Bílý střelec
Už zase hrajete nerudného starce. Dělají vám to režiséři naschvál?
Nemyslím si, že mi to dělají úmyslně. Ale možná za to může Král Lear, protože ten byl věčně naštvaný a věčně v konfliktu se svým okolím. A možná i ten Igor Hnízdo, prostě jsem se tak zapsal.
Vidíte vůbec v té roli kousek sebe?
Ne. Tenhle chlapík o sobě tvrdí, že je mladý, zdravý a silný a že má železnou vůli, a přitom ani jedno z toho není pravda. On se brání, odstrkuje od sebe nemoc tím, že používá sarkasmus. A ten je ta nejnižší forma chytrosti. Sarkastický člověk je takový, který používá vtip a humor na nízké úrovni. To znamená, že ponižuje svoje okolí. Je to nerudnej chlap, ale na druhé straně herec není od toho, aby svoje postavy soudil. Je od toho, aby své postavy hrál. Já postavy nekádruju, nerozděluju je do různých škatulek. Neříkám si, který je hodný a zlý. Je takový jaký je a jak mu osud udělil jeho temperament, životní cestu a vztahy ke svému okolí.
Baví vás vůbec ještě takové role? Nechtěl byste nějakého hodného dědečka?
Mně tu roli baví hrát, mám ji rád. Na druhé straně je u toho ta nevýhoda, že to ovlivňuje váš soukromý život. Jestliže jste na placu dvanáct hodin a celou dobu se na někoho zlobíte a používáte sarkastické poznámky ke svým partnerům, ovlivňuje to vaši duševní hygienu. Já to sice hraju rád, ale jsem z toho nešťastný, že musím být ke svému okolí v podstatě nerudný.
Hrajete v reálném domově důchodců. Umíte si představit, že byste tam skutečně skončil?
Bohužel si to umím představit. Jako herec tu postavu rád hraju, ale jako na Honzu to na mě doléhá. Děsím se toho, bojím se.
Pořád chodíte ráno běhat?
Pořád. I dnes jsem samozřejmě taky běhal. V pět ráno mezi šnekama. Protože v noci pršelo a v Náchodě byla velká invaze šneků.
Jaký jste vy v soukromí jako otec?
Nevím, jaký jsem otec. V tomto směru bych se nechtěl ani moc zkoumat. Doufám, že jsem dobrý táta dvou dcer, v každém případě je mám rád a doufám, že ony mají upřímně rády mě. Jako dědeček nejsem moc k mání, protože moje dvě vnoučata žijou v úplně jiném státě, v Minnesotě a já v Kalifornii, to je strašná vzdálenost.
Uvažujete někdy o návratu do Česka?
Ne. Do Česka se už nevrátím natrvalo. Žiju v Americe už příliš dlouho a vím příliš dobře, že život není holubník. Jsem spokojen tak, jak to je.
Josef Abrhám - Poslední sbormistr
Jaká je Vaše role v seriálu Stopy života?
Moje role ředitele základní umělecké školy patří k velmi autentickému příběhu o obrovském lidském neštěstí, příběhu o člověku, který způsobí těžký zločin.
Coby ředitel odhalíte zneužívání chlapců vaším podřízeným sbormistrem…
Se ženou toto vnímáme jako tragickou situaci, která se stala a kterou je dobře na úrovni připomenout. Rádi jsme tuto nabídku přijali. Souhlasili jsme s ní spontánně hned po přečtení scénáře, který nás opravdu vzal za srdce. A rádi jsme následně tento příběh hráli. Protože je skutečně na úrovni. Kromě toho jsme si chtěli zahrát v díle pana Magnuska.
Jaké bylo natáčení s ním?
Víte, co režisér to jiný člověk. Pan Magnusek má osobitý rukopis a jeho přístup a vedení nám bylo sympatické. Podle mého názoru je na vysoké úrovni nejen odborné, ale hlavně lidské, a to je pro herce snad ještě důležitější. Vedl nás svobodně. Rád jsem s ním hrál.
Váš ředitel se po sledu tragických událostí dostává do rukou psychiatra, Kateřiny Brožové…
Ano, s Kateřinou Brožovou jsme se jako herci před kamerou potkali poprvé a byl jsem tím velice potěšený. Je velmi dobrá herecká partnerka. Protože její postava prochází celým seriálem a velkou část v seriálu již odehrála, byla suverénní ale zároveň citlivá.
Nicméně životní partnerku Vám i v seriálu sehrála Libuška Šafránková. Byla to vaše podmínka?
Ne, vůbec ne. Máme za sebou dlouhý herecký život, a pokud hrajeme společně, musí to mít vždycky smysl. Nemáme zapotřebí si takové věci podmiňovat. Tady to smysl mělo velký. Se ženou ale hraji rád, to ano. Na ni je radost se dívat.
Natáčení seriálu Stopy života je na dlouho Vaše poslední, že?
Je pravda, že do konce roku už nemám v plánu žádné další natáčení. Víte, nechci dělat kompromisy, když nemusím.
Co teď naplňuje Vaše dny, když ne herectví?
Podzim. Podzim mě teď naplňuje. Raduji se z hezkých věcí a vyhýbám se těm, ze kterých radost nemám.
Kristýna Fuitová-Nováková alias Eva Weissová
Jaká je Vaše role v seriálu Stopy života?
Je to holka, která má za manžela primáře gynekologie, uznávaného ve městě. On ji ale fyzicky týrá. Začne to pozvolna, až se to vyhrotí v útěk k rodičům.
Poznáváte v jejích reakcích samu sebe?
Je určitě jiná než já, tohle já bych netolerovala. Nenechala bych si to líbit tak dlouho. Nedoufala bych jako ona, že to bude lepší.
Ovlivňují Vás negativní scény, nebo je s poslední klapkou vypouštíte?
Dnes jsme točili velké plačtivé scény v krematoriu. Do soukromého života mi nezasahují, nepřipouštím si je. Kromě toho vyhrocené scény mám ráda, hrají se mi vlastně dobře. Jsou mnohem horší scény, do kterých se mi nechce, třeba milostné svlékací.
Už jste někdy točila v krematoriu?
V krematoriu jsem ještě nehrála. Není to moc příjemné. To prostředí na člověka dolehne, ať chcete nebo ne.
Doma máte dvě malé dcerky, kde jsou, když točíte?
Holčičky jsou zlaté. Ta mladší, osmiměsíční, je strašně hodná. Ta je za odměnu. Starší jsou 4 a půl. Často mi je hlídá sestra. Ta starší už si dokáže spoustu věcí udělat sama a s malou mi pomáhá. Bála jsem se trochu přijetí sourozence, ale proběhlo to v pohodě. Mají se hrozně rády. Ale protože mám ségru, vím, že bitky přijdou.
Jan Kačer alias Otakar Kainar
Valentina Thielová alias Jiřina Kainarová
Jaká je Vaše role v seriálu Stopy života?
Kačer: Hraju otce Ivaně Andrlové, univerzitního profesora. Mám skvělou partnerku, paní Valentinu Thielovou, kterou dlouhá léta obdivuji. Ale až nyní jsme si začali tykat. V seriálu jsme kontroverzní dvojice, nejsme rozvedení, ale žijeme odděleně a na dálku se rozčilujeme. Mnoho natáčení nemáme, a tak se musíme pořádně snažit, abychom v těch několika málo záběrech vynikli.
Thielová: Moje role je daleko složitější, než se na první pohled zdá. Myslím si, že tu svoji nabubřelost předstírá. A smrt dcery ji posune úplně jinam.
Jak zvládáte dojíždění za natáčením z Prahy do Náchoda?
Kačer: Jezdíme spolu autem právě s Valentinou Thielovou, leccos tam semeleme, leccos se o sobě dozvíme. Nikdy dříve jsme spolu nehráli, pořád jsme se míjeli. Ale o paní Valentině jsem věděl, vždycky na mě působila tak vznešeně, aristokraticky až odmítavě. Až tady jsem pochopil, že to není pravda, je hrozně fajn. A má smysl pro srandu.
Nezačne Vaše žena Nina Divíšková žárlit?
Kačer: Že by moje žena na mě začala žárlit? To by bylo velké vítězství! Ale myslím, že se mi nepodaří v ní vzbudit takové vášně. To si myslím, že opravdu nehrozí.
Jedna z natáčecích scén se odehrává v krematoriu, jak to snášíte?
Kačer: Nemám rád natáčení v krematoriu. Vím, že se to jinak udělat nedá. Lidé si to možná neuvědomují, mají pocit, že jsme jenom takoví šašci, ale na mě to tady doléhá. Není mi to příjemné. Raději bych točil v parku.
Petra Molnárová - Dívčí sen
Jaká je Vaše role v seriálu Stopy života?
Role dívky z malé vesničky ze Slovenska, kterou okolnosti dohnaly k prostituci. Toužila po práci v Praze, chvíli se jí dařilo, žila si nad poměry, pak přišel krach a ona přišla o všechno, i o důstojnost.
Musela jste skousnout velmi odvážné scény…
Mnoho lidí, režiséři a kolegové, mě vnímají za holku - pipku, která nemá problém a je takový šašek a jde do všeho. Ale nejsem taková. Ta role je mi blízká ne chováním, ale tou povahou. Jsem ráda, že jsem si mohla něco pěkného zahrát. Odhalené scény byly, ale naštěstí nebylo nic moc vidět. Problém s tím nemám, dřív jsem se svlékáním měla větší problémy a brzy mít zase budu.
Jak na vás působilo prostředí bordelu?
Nebyl to reálný bordel, ale byl to nějaký privát velmi podobný bordelu. Ta atmosféra byla autentická, takže jsem se do té role mohla lépe vcítit. Bála jsem se tam, to ano.
Máte ve svém okolí někoho, kdo řešil podobný problém, jako Vaše Andrea?
Mám pár známých, které se podobným způsobem chovají. Ale inspirací mi nebyli, to fakt ne.
Simona Postlerová - Bílý Střelec
Jaká je Vaše role v seriálu Stopy života?
Hraju dceru, která miluje svoji rodinu i svého tatínka (Jan Tříska), ale on zestárne, je nemocný až do demence. A teď co, má svoji fungující rodinu a dilema, co s tatínkem. Najednou zjistí, že nejde, aby měla tatínka doma, protože je natolik nemocný, že jí brání žít a kvůli němu se jí rozpadá rodina. Neví, komu dát přednost. Je to časté téma, co vidíme kolem sebe.
Setkala jste se ve Vašem okolí s podobným případem?
Je to časté téma, co vidíme kolem sebe. Až je mi divné, že nikoho takového ve svém nejbližším okolí nemám.
Jaký jste měla vy vztah s tatínkem?
Tak můj tatínek umřel před 18 lety, to jsem byla ještě mladá. U nás doma to také nebylo jednoduché. S bráchou jsme prožívali těžké období. Ale byl to zcela jiný případ, než jaký řeší moje role v seriálu.
Natáčela jste v domově důchodců, jak to na Vás působilo?
Natáčení v pečovatelském domě je těžké. Vidím kolem sebe tu bezmoc a bolest. Nikdy dříve jsem v takovém prostředí netočila a je to velmi bolavé. Je mi těch lidí strašně líto, když vidím jejich cestu do konce.
Jak dlouho jste kvůli natáčení v pečovatelském domě strávila.
Byly to čtyři natáčecí dny, a protože se točí v Náchodě, vstávám ve 4 hodiny ráno. Ale je to tady se štábem fajn.
Otakar Brousek - Bílý střelec
Jaká je Vaše role v seriálu Stopy života?
Hraju manžela Simony Postlerové, která má starého nemocného nevrlého tatínka (Jan Tříska). A tatínek se nastěhuje k nám do rodiny a já třísknu i s dcerou dveřmi a jdeme pryč. Nezvládnu soužití s ním.
Zažil jste něco podobného na vlastní kůži?
Nemám předlohu. Moji rodiče v tomhle jsou úžasní. Moje nevlastní matka říkala, že rodiče nemají bydlet s dětmi. Částečně jsem to ale zažil v prvním manželství, když jsem se nastěhoval do baráku, kde žili rodiče mojí ženy a nebylo to příjemné. Jednou jsem držel tchýni pod krkem a vyhazoval jsem ji a tchánovi jsem říkal, že ještě jednou do mě bude takhle rýt a rozvedu se a pak jsem to nakonec udělal. Ne tedy jenom kvůli tchánovi. Ale bylo v tom víc věcí, vždycky jsou na to dva až tři až čtyři lidi.
Jak hodnotíte natáčení?
Natáčení je výborné. Mám na to dva dny a musím říct, že jsem moc spokojený. Neznal jsem režiséra, ale přesvědčil mě Honza Tříska. Neviděli jsme se spoustu let. Šel za svědka mým rodičům. Tak jsem věděl, že to bude dobré.
Co vás čeká po natáčení?
Zcela zásadní záležitost, a sice rekonstrukce chrupu. Vyndali mi v červenci šest zubů. Teď mám vyndavací zuby. Jenom provizorní. Vždycky jsem se tomu bránil, říkal jsem si umělé zuby ani za nic. Ale nakonec musím. Je to ze zdravotních důvodů. Zubař mi zjistil permanentní zánět.
Říká se, že nové zuby stojí pomalu stejně jako nová střecha…
Vloni jsem upadl na motorce ve 20km rychlosti a zlomil jsem si dva obratle. Šest neděl jsem ležel, všechno srostlo, jak má, ale uvědomil jsem si, že už jsem starej a že už si nemůžu dovolit být pořád někde ležák. Tak jsem ty motorky prodal a teď si je dam do zubů.
To trhání muselo pěkně bolet!
Objevil jsem jednu úžasnou soukromou kliniku. Oni mají v papírech, že dělají bezbolestně. Vyndali mi 6 zubů a druhý den jsem hrál divadlo. Fakt to dělají bezbolestně. Teď mi pořád opravují ostatní zuby, které mi ještě zbyly. Já měl se zubama vždycky trable. Vím, jak to dokáže bolet. Teď to bude zásah větší, tak si mám vyčlenit 4-5 dní a možná bude modřina, ale už se nebojím, protože vím, že to bolet nebude.
Kateřina Macháčková alias Věra Tilerová
Jaká je Vaše role v seriálu Stopy života?
Natáčení všech takových seriálů je tak nahuštěné, že se snaží s jedním hercem natočit všechny obrazy. Nemám jich moc. Hraju maminku Kateřině Brožové a moje úloha spočívá v tom vyslechnout trápení své dcery, pomoct, poradit jí a být jí oporou. Mým hereckým partnerem je Láďa Frej, se kterým si dobře rozumíme, pro mě je to velmi příjemné natáčení, protože s Láďou i s Kateřinou se dobře známe a máme si pořád o čem povídat.
Kdy jste se s panem Frejem potkali před kamerou naposledy?
Jéjej, to už ani nepamatuju. Od Života na zámku je to dvacet let, tak s Láďou Frejem jsme spolu hráli možná před třiceti.
Dá se vůbec dnešní natáčení seriálů srovnat s tím, jaké jste zažívala v Životě na zámku?
Ta práce je diametrálně odlišná. Záleží hlavně na režisérech. Já jsem vlastně v žádném nekonečném seriálu nehrála. Některé seriály začnou dobře, ale pak se časem změní a nic nezmůžou ani kvalitní herci.
Co je podle vás úskalí nekonečného seriálu?
To, že se pořádně neví, kam se vrtne děj. Pokud herec má hrát dobře, měl by mít charakter postavy a ta postava by s ostatními měla vstupovat do situací. V nekonečných seriálech jsou charaktery neurčité a herci to musí hrát tak nějak obecně, aby si udržel zadní vrátka. Takže se nehrají situace, ale text.
Je to důvod, proč vy nehrajete v žádném nekonečném seriálu?
Ne, to není. Já jsem žádnou nabídku do nekonečného seriálu nedostala.
Stopy života nejsou nekonečný seriál…
…a právě možná proto nás režisér Tomáš Magnusek nechává hrát celé situace. Pro mě to je optimální, protože přesně vím, jaká mám být a hraju celou repliku. Nesednu si před kameru do polodetailu a neodehraju část textu a pak zády. Ne, tady se točí celý dialog naráz, to mi vyhovuje. A kromě toho musím říct, že se mi opravdu moc líbí scénáře. Jsou napínavé.