V hereckém branži se tomu říká "nazout si o pár čísel větší boty". Zkrátka přijmout roli, v níž se před vámi osvědčil už někdo jiný tak dobře, že jeho výkon je považován za nedostižný. Právě to potkalo Emily Bluntovou.
Herečka ztvárnila legendární disneyovskou postavu Mary Poppins, roli, ve které před více než půlstoletím excelovala Julie Andrewsová. Navzdory obavám se ale ukázalo, že odvážným štěstí přeje. A závažných rozhodnutí učinila úspěšná britská herečka v poslední době víc.
Nedávno jste se přestěhovala z Los Angeles do New Yorku. Proč?
Z více důvodů. Máme to teď přece jen o maličko blíž do Anglie, kde jsem pořád ještě taky doma. A New York je svým duchem víc evropský než Los Angeles. Kamkoli se dá dojít pěšky, neprosedíte celý život v autě. Brooklyn mi silně připomíná severní Londýn. Zvláštní svět, taková skoro až utopická idyla. Je tam spousta výtečných restaurací a pomalu každý druhý jede po ulici s kočárkem, takže dobře zapadneme. Lidé jsou přátelští a neobtěžují vás, protože v Brooklynu žije hodně známých tváří. Jako by vás považovali za samozřejmou součást města. To mi velice vyhovuje.
Dobře, vám. Ale co děti? Mají si kde hrát a nechybí jim kalifornské sluníčko?
To je asi nejpodstatnější, o co jsme přišli a čeho nám může být líto. Slunce. A taky báječní přátelé. Jinak mám ale dojem, že New York je i pro obě naše holky hodně zajímavější místo pro život. Los Angeles mi bylo v mnoha ohledech cizí, až mě to znervózňovalo. Naopak pocit, že jsem usadila obě děti v prostředí, které jim něco dává - už jen tím, jak je historicky zajímavé, - mi přineslo klid, jaký jsem již dlouho nepoznala.
V souvislosti s vaší vlastí mě napadá, že je pozoruhodné, kolika britským hercům nedělá sebemenší problém hrát americké postavy. Čím to je?
Možná tím, že jsme vyrůstali s americkými filmy, které vysílala naše televize. No a pak samozřejmě také proto, že jsme lepší herci. Ne, teď pochopitelně žertuju. V mém případě pomohlo i to, že mám za muže Američana a v Americe bydlím. I když bych to měla uvést na pravou míru: John je z Bostonu a Bostoňané jsou nejangličtější z Američanů.
Před časem jste získala americké občanství. Naplňuje vás to pýchou? Hlavní důvod byl asi jiný, ne?
Mám být upřímná? Udělala jsem to především kvůli daním. Šlo však o zajímavou zkušenost. Když mi dávali americké občanství, stála vedle mě manželka Matthewa McConaugheyho, která ho ten den obdržela taky. A Matthew na ni čekal venku. Docela legrace. Ale pyšná jsem na to, že jsem Britka. Akorát teď už jen z poloviny.
Smířili se už rodiče s tím, že jste jim prchla za oceán a amerikanizovala se?
Ne tak docela. Koupila jsem si před nějakým časem byt v Notting Hillu a mám dojem, že v tom viděli příslib, že budu v Londýně víc. Ale jezdím za nimi často, a když je nejhůř, mají máma s tátou pořád ještě tři mé sourozence, kteří jim nikam neutekli.
Mary Poppins se točila kompletně v Anglii, takže aspoň v tu dobu si vás rodiče užili dost, ne?
Pravda, rok jsme bydleli v Londýně. I se psem. Krátce jsme dokonce uvažovali o tom, že bychom se nastěhovali k rodičům, ale pak jsem si uvědomila, že by to na tak dlouhou dobu nedělalo dobrotu. John v té době psal scénář hororu Tiché místo, zatímco já točila tento magický snímek. Stávalo se, že jsem přišla nadšená domů a vykřikla: "Dnes jsem tančila s tučňáky!" On se na mě smutně podíval a řekl: "Já na straně čtyři zabil dítě."
Vídáte se za svých návštěv doma v Anglii i se strýčkem Crispinem?
No, občas. Když je příležitost.
Neříkáte to moc radostně.
Protože zastává názory, které jsou mi bytostně cizí.
Abychom obeznámili nezasvěcené: Crispin Blunt je britský poslanec za konzervativní stranu...
... a vášnivý zastánce brexitu, bohužel. Tohle mě vážně štve. Svět se dostal do situace, kdy zase vládne nejistota, pocit ohrožení a nebezpečí, a to je živná půda pro mentalitu "každý na svém písečku". Je to rok od roku citelnější. Lidé jsou opatrní, probouzejí se v nich ochranářské pudy. Škoda.
Nebudete i vy do budoucna trochu opatrnější? Když jste v reakci na některé Trumpovy výroky řekla, že s americkým občanstvím jste se možná unáhlila, snesla se na vás smršť vlastenecké kritiky.
Já vím, bylo to nešťastné a neuvážené. Ale reakce na má slova mě zaskočila. Nemyslela jsem je nijak zle, nikoho jsem se nechtěla dotknout, byl to nevinný vtípek. Taky jsem zhruba ve stejné době řekla, že mě mrzí, že už mám americké občanství, protože tím ztrácím právo dívat se na Američany svrchu jako doposud. Je přece snad jasné, že to nemyslím vážně. Jenže část veřejnosti si má slova vyložila tak, že jsem nevděčná a že jako novopečená Američanka nemám na něco podobného nárok. Takhle mluvit jsem ale zvyklá z Anglie, kde nám žádná politická témata ani představitelé nejsou svatí. Do budoucna si budu muset dávat na tyto věci pozor. Už proto, že nemám ráda problémy. To v sobě mám od dětství. Nerada jsem se dostávala do konfliktů.
V zatím posledním snímku vám připadl úkol ztělesnit po více než půlstoletí postavu, jež se dosud zdála pro moderní filmaře nedotknutelná: Mary Poppins. Které slovo nejlépe vystihuje pocit, jaký ve vás nabídka prvotně vyvolala: rozechvění, pieta, úcta, odpovědnost, respekt, obavy?
Snad všechna. Už způsob, jakým jsem se to dozvěděla od režiséra Roba Marshalla, v sobě měl něco obřadného. Známe se léta, je můj dobrý přítel, tentokrát mě ale napínal do poslední chvíle. V hlasové schránce jsem od něj měla vzkaz, jenž úplně vibroval energií. Neprozradil mi hned, o co jde, mluvil jen v náznacích, a tím mě dostal do stavu, kdy jsem se málem zbláznila zvědavostí.
A co pak, když to vyklopil.
On to právě hned nevyklopil. Udržoval mě v napětí. Nejdřív jsem se dozvěděla, že nedávno probíral archivy filmového studia Walta Disneyho a díky tomu se dostal k nejvzácnějšímu pokladu, který se tam nalézá. Mně v první chvíli nedošlo, co by to mohlo být, a dál jsem byla napjatá k prasknutí. A pak to vyslovil: Mary Poppins. Připadalo mi, jako by v tu chvíli v místnosti zakolísal tlak.
Takže znovu: rozechvění, pieta, úcta, odpovědnost, respekt, obavy?
Nejvíc asi úcta a odpovědnost. Shodli jsme se, že musíme za každou cenu zachovat ducha původního filmu, přistupovat k němu opatrně a pečlivě. A mám dojem, že se nám to povedlo. Moc velkou radost mi dělá jeho vyznění: nalezení světla v temnotách. Myslím, že vhodnější čas pro takové poselství jsme si nemohli vybrat. Někomu možná připadá myšlenka hledat v životě dětské radosti přihlouplá, ale mě velmi povznáší.
Zaváhala jste třeba jen na okamžik, když vám režisér roli nabídl?
Z hrdla se mi pochopitelně dralo okamžitě "Ano!", ale současně jsem váhala a nabídku důkladně promýšlela. Vždyť Mary Poppins je doslova kultovní postava. Zanechala nesmazatelnou stopu v mém vlastním životě a spoustě lidí je blízká a drahá jako málokterá jiná. Určitě nikdo netoužil po tom, abych mu nabídla laciný odvar Julie Andrews, s níž ji měli mnozí spojenou. Takže jsem přemýšlela, jak ji ztvárnit po svém. Nebylo to jednoduché.
Kopírovat jistě není nejšťastnější cesta, ale na druhou stranu, proč nevytvořit dokonalou kopii z dokonalého originálu?
Výkon Julie Andrewsové si zaslouží být pietně zachován tak, jak je. Ztvárnila Mary Poppins jedinečně a ohromně působivě. Přiměla miliony dětí, aby se s ní ztotožnily, aby chtěly být jako ona. Vždyť jako malá jsem i já toužila se do ní vtělit. Jen ji zkopírovat by tudíž nemělo smysl. Kdyby právě tohle mělo být cílem, nikdy bych roli nevzala. Navíc každý takový pokus by musel skončit fiaskem, protože Julie Andrewsová je prostě nenapodobitelná. Takže naopak - bylo mi jasné, že postavu budu muset pojmout opravdu hodně odlišně, a byla jsem vděčná za to, že režírovat má právě Bob, neboť jsem věděla, že s ním se mi to může podařit. Je to nejpečlivější a nejskvělejší režisér na světě, s nímž pracovat je nesmírné potěšení.
Jak jste na to tedy šla?
Film jsem znala z dětství, ale teď jsme se rozhodli moc důkladně ho nerozebírat. Podívala jsem se na něj i s dcerou znovu, až když jsme měli po natáčení. Potvrdilo se mi, že jsem udělala dobře, protože pustit si ho dřív, asi bych ztratila odvahu do toho jít. Julie byla úžasná! Inspirativním odrazovým můstkem se pro nás naopak stala literární předloha, těch osm knih P. L. Traversové. To se nakonec ukázalo jako dobré rozhodnutí, protože jsem nebyla bezprostředně ovlivněná Juliiným pojetím a mohla jsem z knížek vyhmátnout některé rysy postavy, na něž se původní verze tolik nesoustředila. Mary Poppins je v nich totiž vykreslená jako poměrně složitá a obtížně uchopitelná postava. Vyznívá dvojace. Na jedné straně je přísná a tvrdá, domýšlivá, ale z druhé strany nesmírně zábavná a lidská. Umí žasnout jako malé dítě. Je šlechetná. Zároveň však doslova prahne po vzrušení, jako by pro ni znamenalo určitý ventil. Je v podstatě záhadná. Tohle všechno, tyto jednotlivé vrstvy jsme s Robem probírali v diskusích, jež jsme vedli už půldruhého roku před zahájením přípravných prací k natáčení. Moje Poppins je rozkošná postava. Byla radost ji hrát.
Přidala jste jí i určitou dávku smyslnosti. To byl záměr?
Líčit její milostné eskapády jsme v úmyslu neměli, ale Mary Poppins není proti mysli flirtovat. A sní o tom, jak tančí s třicítkou lampářů. Lehká rovina flirtování a možnost rozšířit rysy oblíbené postavy o nečekaný prvek mě bavila. Navíc s Lin-Manuelem Mirandou to šlo skoro samo. Z něj i z toho, jak hraje, sálá neobyčejná živočišnost, takže potřebné jiskření jsme nemuseli ani příliš předstírat.
Tvůrci prý chvíli uvažovali o tom, že by se ve filmu mihla i Julie Andrewsová. Proč z toho nakonec sešlo?
Mluvilo se o tom, to je pravda. Domnívám se ale, že Julie nechtěla, aby při jejím vystoupení lidé zpozorněli. Hele, skutečná Mary Poppins. Myslím, že to z její strany bylo rozumné rozhodnutí. Opravdu noblesní dáma.
Písničky v muzikálu jsou vesměs veselé, ale některé i hodně tklivé. Třeba ta o tom, co všechno v životě ztrácíme. Jak se vám tahle zpívala?
Právě tu jsem vzala hodně osobně. Poprvé jsem ji zpívala na ukázku Robovi u něj doma a nemohla jsem ji dokončit, tak na mě citově zapůsobila. Vztáhla jsem ji na svoje děti a na to, jaké ztráty, drobné i zásadní, je v životě čekají.
Chápu, jste matka dvou dcer.
Ano, některé věci na vás působí mnohem silněji. Vžila jsem do pocitů dětí z filmu, jež přišly o mámu, jak moc jim asi chyběla a jak se zároveň snažily být oporou otci. Neuvěřitelně dojemný moment.
Píseň vyzní velice sugestivně i na plátně.
Je to jedna ze scén, které mám z filmu nejraději. Mary pochopí, po čem děcka v tu chvíli nejvíc touží, a aspoň dočasně jim to poskytne. Nestrká hlavu do písku, ale nabídne jim jiskřičku naděje. A dá jim ponaučení pro život: i nesmírně těžké situace se dají zvládnout s pomocí naděje. "Natrvalo nikdy nikoho neztrácíš, to jen tví milovaní odešli jinam..." Ohromně pravdivá píseň.
Vaše dcery jsou ještě hodně malé. Jak kloubíte mateřství s povoláním?
Není to vždycky snadné, ale právě proto, že jsou ještě malé, mohu je brát s sebou všude tam, kam mě zavede práce. A potkalo mě velké štěstí, že manžel se o děti opravdu stará. Je báječný táta.
Dcery jsou malé, ale už mluví. A prý mají americký přízvuk. Je to pravda?
Ano. Podepsal se na nich život v Americe a také můj americký manžel.
Když už je řeč o rodičovských povinnostech: změnilo vám mateřství hodně život?
Zcela. Úplně ho převrátilo naruby. Už neexistuje jen tak se sebrat a jít, kam se vám zachce. Brání vám v tom odpovědnost, a to ne jen tak ledasjaká, odpovědnost ze všech nejzávažnější. Ale zároveň ta nejskvělejší. To vám potvrdí každý rodič.
Práci domů si teď již taky nenosíte, viďte?
To už také nejde. Rodičovské povinnosti vám to nedovolí. Doma na mě sice taky čeká práce, ale úplně jiného druhu. Nikdy jsem však neměla problém odříznout se po skončení natáčecího dne od myšlenek na práci.
Když jsem vypočítával pocity, s jakými jste přistupovala k nabídce role Mary Poppins, záměrně jsem vynechal jeden, který jste možná taky měla: strach. Šetřil jsem si ho na poslední část rozhovoru. Máte strach z hororů?
Mohla bych odpovědět, že vlastně ani nevím, protože jsem ještě žádný horor neviděla do konce. A to právě ze strachu. Při hororech se opravdu bojím. Mám v tomhle žánru jedinou výjimku, a to jsou Čelisti, jež naopak patří mezi moje nejoblíbenější filmy. V mých očích je ten krvelačný žralok vlastně nepodstatný. Pro mě jde především o hluboké drama vztahu tří hlavních hrdinů, kteří se musejí vypořádat s nevídanou překážkou.
Stočil jsem hovor k hororům, protože ač jde ve vaší filmografii o zřídkavý žánr, loňské Tiché místo vám vyneslo velmi pochvalné ohlasy. Jak to, že jste kývla na tak drastický snímek?
Pochvalné ohlasy zněly především na adresu režiséra Johna Krasinskiho, který kromě toho, že ve filmu hraje mého manžela, je shodou okolností i můj manžel skutečný. Dál snad už nemusím odpovídat. Miluju ho a udělám, co mu na očích vidím - včetně hraní v hororu. Předem jsem ho však varovala, že mi bude muset odpustit, když se na výsledek nepodívám. A opravdu jsem ho celý neviděla a on mi odpustil. Ale hned můžu dodat, že podobně jako Čelisti nevidím ani Tiché místo primárně jako horor. I když se hemží lidožravými nestvůrami, jde podle mého názoru o hlubší metaforu rodičovství. V hyperbole zobrazuje naše obavy a nechuť vypustit děti do tvrdého, zlého a nejistého světa, v němž žijeme. Tedy i tuhle látku jsem si do určité míry převedla na osobní notu.
Takže ve svých filmových dětech jste viděla své dcery Hazel a Violet?
Až takhle osobně emocionální náboj svých rolí naštěstí neprožívám. Ale i tak pro mě znamenalo natáčení Tichého místa zatím nejniternější zkušenost ze všech. Byly chvíle, kdy mě emocionální napětí úplně smetlo. I když šlo o smyšlený příběh a mých dětí se netýkal, pojednával o nejstrašnější situaci, jaká může matku potkat.
Čelisti jste viděla poprvé jako malá?
Ano, jako malá holka. Táta nosil domů nepřístupné filmy, se ségrou jsme na ně ještě neměly věk, ale on je chtěl vidět. Nic ho nezastavilo. Přinesl třeba Přelet nad kukaččím hnízdem, Butche Cassidyho a Sundance Kida nebo Pretty Woman. Máma křičela: "Ale na Pretty Woman se přece koukat nemohou!" Marně. Z těch snímků jsem si nejvíc zamilovala Čelisti, přestože jsem z nich byla vystrašená. Když jsme se potkali s Johnem, řekli jsme si, že se spolu podíváme na naše oblíbené filmy, a Čelisti byly jedním z nich. Jsme spolu deset let a viděli je víc než dvacetkrát.
John tvrdí, že vy jste ho přiměla režírovat Tiché místo.
Spíše jsem ho povzbudila. Když mi o tom projektu prvně řekl, byla jsem šokovaná ze dvou věcí: zaprvé, jak je možné, že takový skvělý nápad ještě nikdo nepřetvořil do podoby filmu, a zadruhé, jaký má ten příběh hlubší smysl.
Většina hereckých či herecko-režisérských manželských dvojic se společné práci spíše vyhýbá. Vy jste do toho šli s kuráží. Nelitujete?
My jsme dokonce už hezkých pár let toužili po tom zahrát si spolu. Jenže dlouho se nic nenaskytlo, až přišlo Tiché místo. A litovat nemáme čeho. Sjeli jsme si naostro, co už jsme měli důkladně nazkoušené z generálek v manželství. Snímek mohl z toho, že hlavní manželskou dvojici hraje skutečná manželská dvojice, jen těžit. Nejenže oba patříme do filmového světa, ale navíc mezi námi před kamerou fungovala skrytá neverbální komunikace, kterou jsme si na plac přinesli z domova.
Asi by se ve vaší filmografii těžko našel větší protiklad - depresivní, temný horor Tiché místo a roztančená, rozezpívaná Mary Poppins. Co vám vyhovuje víc?
Herec potřebuje obojí, od každého trochu. I z takových extrémů. Krajní polohy mám ráda, není dobré být jednostranný. Baví mě pohybovat se při výběru rolí ode zdi ke zdi, asi i proto, že je to větší zatěžkávací zkouška vlastních schopností. Takže po Tichém místě a třeba taky Dívce ve vlaku jsem v Mary Poppins ráda zabrousila zase do radostnějších sfér.
Když už jste nadhodila Dívku ve vlaku - pomohla vám podobně jako v případě Mary Poppins při ztvárnění hlavní hrdinky kniha?
V době, kdy mi přišla nabídka zahrát si v její filmové adaptaci, četli knížku snad všichni. Tehdy jsem se zatvrdila a řekla si, že nepůjdu se stádem, že nemusím rozmnožovat řady fanklubu toho románu a číst ho nebudu. Jenže pak mi nabídli roli Rachel a já dospěla k názoru, že bych si původní předlohu přečíst asi měla. Udělala jsem to a přinejmenším jsem pochopila masové šílenství, jaké vzbudila. Strhla mě. Jinak, ne tak inspirativně jako Mary Poppins, ale dostala mě jako mnoho jiných.
Odkud jste čerpala hlavní inspiraci pro ztvárnění alkoholičky?
Vždyť dívka ve vlaku, to jsem já každou sobotní noc! A už zase nemístně vtipkuju a jsem zvědavá, koho se dotknu tentokrát. Ne, teď vážně. Ztvárnit alkoholika má hodně úskalí. Chtěla jsem, aby můj výkon působil co nejautentičtěji, syrově a odporně, protože závislost na alkoholu je odporná věc, odporná nemoc. Jakmile se někoho zmocní, může se rozloučit s normálním životem. A jediný vztah, jenž Rachel zůstal a který udržuje, je vztah k alkoholu. Strašná je také komunikace s alkoholikem - a tady může herec narazit na jedno ze zmíněných úskalí a ztvárnit takového člověka komicky. To jsem za žádnou cenu nechtěla. Styk s alkoholikem není vůbec žádná legrace. A tak jsem se víc než na filmy, kde různí kolegové hrají postavy závislé na alkoholu, soustředila na dokumentární snímky. Chtěla jsem se dobrat holé skutečnosti. Nejvíc mi pomohly vybrané epizody z reality show Intervention a dokument Louise Therouxe Drinking to Oblivion.
Vím, že když se vás zeptám, kterou z kolegyň máte v největší úctě, kdo vás nejvíc ovlivnil, uslyším jméno Meryl Streep. Taky vím, že rostete ve svébytnou herečku, jež se možná už brzy obejde bez vzorů. Zkusila byste přesto odpovědět?
Meryl Streep bude samozřejmě na prvním místě. Ale můžu jmenovat třeba i Julii Christie, Helen Mirren nebo Sharon Stone. Mám ráda ženy, které umí vyjádřit svůj názor, které vědí, co chtějí, a sebevědomě za tím jdou. Herečky, z nichž vyzařuje osobnost a inteligence.
