George Clooney: Nemohu nic riskovat

Herec George Clooney se narodil v témž roce, kdy spisovatel Joseph Heller vydal svou nejslavnější knihu, absurdní, tragikomickou Hlavu 22.

Bylo mu devět roků, když v roce 1970 režisér Mike Nichols jeden z nejpůsobivějších protiválečných románů 20. století zfilmoval. Clooney už možná v té době tušil, že se jednou stane hercem. Ale o tom, že se po bezmála padesáti letech románu chopí kreativně a natočí podle něj seriál, nemohl mít ani zdání.

Patříte ke generaci, kterou kniha Hlava 22 za dozvuků vietnamské války na prahu dospělosti silně zasáhla. Byl to i váš případ nebo vás obešla?

Jak by mě mohla obejít? Za mých mladých let to byl tak zásadní literární počin, že ji některé školy, mou nevyjímaje, zařadily mezi povinnou četbu. Pustil jsem se do ní srdnatě, ale záhy jsem zjistil, že to není jednoduché čtení. Je to hutná kniha, nečte se snadno. A i když jsem byl nezkušený cucák, cítil jsem, že je něčím zcela ojedinělá, způsobem, jak je napsaná, stylem, s jakým se často nesetkáváme.

Jaké poselství jste si z knihy tehdy odnesl?

Zůstal mi po ní dodnes vágní dojem, že reagovala na řadu citlivých témat šedesátých let. Ale teprve až teď, po tolika letech, a přiznám se, že hlavně po shlédnutí našeho seriálu, mi v plném rozsahu došlo, že kniha pojednává o duševním zdraví, o psychické normálnosti.

Je vcelku pochopitelné, že tuto notu jste v ní původně nezaslechl. Tehdy na ni upozorňovali jen vizionáři typu Hellera nebo dalšího amerického spisovatele Kena Keseyho, ale ve většinové společnosti začala rezonovat až o mnoho později, vlastně nedávno. Společenské prisma se mění…

Ano, naprosto souhlasím. Platí to pro většinu uměleckých děl. Některá vyčpí na hranici nepochopitelnosti, protože problémy, kterými se zabývají, se vytratily nebo se k nepoznání proměnily. Jiná se naopak ukáží jako prorocká a vyhoupnou se mezi klasiku. Mezi ně lze bez váhání zařadit i Hlavu 22. Otázky, jež nastoluje, jsou živé i dnes: rozbujelá byrokracie se svými nesmyslnými předpisy, princip padajícího lejna a až škodolibé radosti, s jakou mu úřady umožňují fungovat, nesmyslnost válek… To jsou témata, která byla živá ve starověkém Římě, stejně jako budou živá v naší civilizaci i za padesát let.

Povinná četba může mladého čtenáře navždy zatvrdit vůči knihám, i když v případě tak dobrého výběru by se mohl čekat právě opačný efekt. Uvažoval jste už tehdy o tom, že i vy budete v nějaké podobě předkládat publiku příběhy?

Tehdy ještě ne, to jsem měl v úmyslu jít ve stopách svého otce. Ale vlastně jsem se od stromu moc daleko neodkoulel. Otec byl zkušený rozhlasák, novinář v rádiu a já si vybral právě tu profesi. Začal jsem obor studovat a věnoval jsem mu veškerou energii. Jenže mi k tomu scházel talent, proto jsem toho nechal. Ale jak otec, tak vlastně celá moje rodina byli a jsou rození vypravěči. Patřili k posledním generacím odkojeným rádiem, kde se v té době provozovalo vypravěčství na špičkové úrovni. Pamětníci si možná ještě vzpomenou třeba na rozhlasového hrdinu jménem Stín, předchůdce dnešních akčních superhrdinů, který ovládal éter přes dvacet let. Za mého dětství už sice ne, ale táta mi v tomhle směru dal dobrý vklad do života.

Jak se stalo, že jste téměř šedesát let od vzniku Hlavy 22 po knize znovu sáhl - a to nejen jako čtenář, ale dokonce s postranními úmysly producenta a režiséra?

Současná doba se sice zdánlivě vyznačuje ohromným nástupem kvalitní televizní tvorby, ale narazit na vděčnou a spolehlivou látku není o nic snadnější než dříve. Kdybych vám měl vykládat, jakými nesmysly mě zaplavují, mizernými scénáři, které šmahem odmítám, nevěřil byste. Pokaždé, když takový scénář vrátím, říkám si: Proboha, tohle přece nemůžou natočit. A zjistím pak pokaždé, že můžou, že se vždycky najde někdo ochotný. A tak jsem považoval skoro za osvícení, když jsem si vzpomněl na knihu, jejíž znalost patřila v mém mládí téměř k bontonu, a chopil jsem se jí nejprve jako čtenář. Dal jsem si ji zkrátka znovu a s vědomím, že jsem od té doby leccos prožil, a zvědavý, jak na mě bude po těch více než čtyřiceti letech působit. Nezklamala. Četl jsem ji se stejným zaujetím jako zamlada a bavila mě stejně tak. To se často nestává.

Myslíte, že pořád ještě patří k povinné četbě dozrávajících intelektuálů?

Tím si nejsem tak jistý, nevím, jak moc se s ní současná generace ztotožňuje, ale mně osobně stačí, že jsem při ní nezažil to, co se mi stává třeba u některých filmů, které jsem kdysi považoval za nepřekonatelné. Manželku, která je o sedmnáct roků mladší než já, občas přinutím, ať se se mnou na některý z mých tehdy zbožňovaných filmů podívá, a pak se stydím a neodvažuju se jí podívat do očí, protože bych tam našel oprávněnou výčitku, jak se mi něco tak příšerného mohlo někdy líbit. Jmenovat raději nebudu. Tak tomu jsem se v případě Hlavy 22 vyhnul. Ona je totiž nejen výtečná, ale i nadčasová. Kdyby ničím jiným, tak postojem k válce. Nikdy, v žádné době, neuškodí poukázat na absurdity války. Teď už jsem poučený, a když se ženou sedíme před televizorem a projíždíme programy, přestaneme přepínat, kdykoli narazíme na nějaký starší dokumentární film. Třeba právě o válce.

Nechci šířit nepodloženou skepsi, myslím ale, že současná internetově-televizní generace nečte už téměř nic, natožpak román s puncem klasiky, a ztotožňuje se spíš se Spidermanem než s Yossarianem z Hlavy 22. Chopil jste se příležitosti zavléct Hlavu 22 do 21. století zčásti i z hlediska osvěty?

Nevyužiju možnost vypadat před světem hezčí, i když mi ji nabízíte. Ne, nekladli jsme si za cíl přiblížit novým generacím klasický román. Chtěli jsme divákům dát jen pět hodin dobré zábavy.

Scénář, který odevzdali tvůrci seriálu, vás v tom směru nezklamal?

Dodali šest úžasných scénářů, u kterých jsem měl po dlouhé době zase dobrý pocit. Až tahle fáze definitivně rozhodla, že se toho projektu chci zúčastnit v jakékoli roli, která na mě zbude. Protože to, co napsali, slibovalo únik od reality do absurdity, který už na papíře vypadal slibně. Šel jsem do toho.

Nakonec hned ve třech rolích: herecké, jako producent a také jeden z režisérů. Je tohle mnohočetné angažmá důkazem, že vás látka opravdu vzala? A co je vlastně po tolika letech před kamerou a už také dost rocích za ní vaší metou?

To je tak jednoduché, až to vyzní banálně. Prostě točit dobré věci. Nic víc, nic míň. Víte, když se uvážete k něčemu, co vám zabere půldruhého roku života - tady z toho nakonec byly dva roky, protože jsem nechtěl úplně odstavit svoje děti na vedlejší kolej - v mém věku už si nemůžete dovolit riskovat, musíte prostě dvakrát měřit a jednou říznout, aby byla jistota, že toho pak nebudete litovat.

Vy ale za svou kariéru moc důvodů k lítosti nemáte.

Měl jsem v tomhle směru docela kliku. Natočil jsem poměrně dost vydařených, zábavných filmů, které měly švih. Jenže to vás staví před otázku: kam se posunout dál? Chcete překonat sám sebe a hledáte něco ještě vydařenějšího. Je to nekončící boj, který můžete vyhrát jen s přispěním velké dávky štěstí.

Tentokrát vám štěstí kynulo z televize. Lze ve vašem příklonu k tomuto médiu spatřovat něco signifikantního?

Nikdy jsem se moc nestaral, pro jaké médium pracuji, pokud se mi nabídka zamlouvala. Tentokrát prostě přišla zajímavá příležitost z televize. I když musím dodat, že od televize jsem se nikdy úplně neodtáhl. Byly to ale spíše nenápadnější počiny, televizní film Neodvolatelná mise, sem tam nějaký seriál. Už jsem mluvil o tom, že televize dnes zažívá neuvěřitelnou renesanci. Představte si, že velcí hráči v branži letos vypustí na televizní obrazovky čtyři sta třicet hraných televizních pořadů. Tolik příležitostí jako v současnosti herci a filmoví tvůrci ještě neměli a oprávněně můžeme mluvit o novém zlatém věku televize. Jistěže není všechno špičková kvalita, ale kdo hledá, nakonec najde. Mně osobně tahle situace přináší tu výhodu, že televize mi dnes nabízí zajímavé příležitosti, jaké jsem kdysi míval v nízkorozpočtových, nezávislých filmech, které jsou dnes naopak stále vzácnější.

Jak se vám zamlouvá takový Netflix, který nejen že kvalitou tvorby zahanbuje standardní filmová studia, ale budí pozdvižení i mezi distributory a majiteli kin, protože je svým systémem ohrožuje?

Podle mého názoru je Netflix učiněné požehnání pro tvůrce, kteří nechtějí točit bombastické velkofilmy. Podívejte se na loňskou Cuarónovu Romu, zářný příklad. Přemluvit klasické studio, aby se pustilo do nízkorozpočtového, nezávislého filmu je komplikované. Dobře tu situaci znám z doby, kdy jsem chystal Dobrou noc a hodně štěstí. To byl snímek, který se natočil za pakatel, za šest milionů dolarů. Jenže dalších třicet milionů spolkla reklama a výroba kopií pro kina. A studio nedokázalo pochopit, proč tyhle věci kolem jsou šestkrát dražší než samotný film, a takové filmy se dnes prostě skoro netočí. Netflix tenhle problém nemá, jde do toho. Podobně například Hulu. Ani tohle ale není tak úplně snadné, protože i tihle internetoví streamoví producenti občas pustí něco, co považují za obzvlášť podařené dílo, i do kin. To byl zrovna případ Romy, Alfonso Cuarón ji chtěl dostat i na plátno. Myslím si, že studia, televize i internet vedle sebe můžou koexistovat a navzájem se doplňovat s tím, že doménou streamu budou méně nákladné, zato často zajímavější projekty, přinejmenším pro mě.

Hlava 22 je sice protiválečný film, ale tohle úzké vymezení přesahuje: vysmívá se absurditám života, vysmívá se systému, který je vytváří…

No právě! Copak to není trvale - a dnes zejména - platné téma? A není snad skoro povinnost vyprávět o tom, jak se dá systém porazit? Vždyť on v mnoha případech vítězí, a to lidem bere chuť mu vzdorovat. Kniha skýtá právě tuhle naději, která je teď, kdy čelíme absurdní době - u nás v Americe stejně jako kdekoli ve světě - důležitá. Je třeba si neustále připomínat, že je to všechno dočasné, a umět se tomu zasmát. Protože pokud bychom ztratili smysl pro humor, pokud by nás přešel smích, onemocněli bychom. Smích je totiž zdravý.

V anglosaském povědomí se pojem Hlava 22 dokonce ujal v obecném smyslu jako termín pro situaci, kdy se jedinec ocitne zacyklený v pasti protichůdných nařízení, z níž není úniku. Dostal jste se vy osobně někdy do obdobné situace?

Právě teď. Teď jste mě svou otázkou dostal do pozice, ze které nemám úniku, leda přiznáním nevědomosti. Je to dobrá otázka, ale já opravdu nevím, musel bych dlouho přemýšlet a vzpomínat. Abych to napravil, k něčemu se vám přiznám: já donedávna neměl zdání, že si Heller ten pojem úplně vymyslel. Žil jsem v přesvědčení, že někde v houštinách byrokracie je opravdu vepsaná nějaká Hlava 22, nějaké nařízení, ať už se týká čehokoli, a že Heller téhle skutečnosti jen využil pro svůj účel. K mému údivu to tak není. On chtěl knihu původně pojmenovat Hlava 18, jenže jako naschvál chvíli předtím napsal Leon Uris román Milá č. 18. Heller tedy slevil a přejmenoval román na Hlavu 17, jenže to se zase tlouklo s filmem Stalag 17, který byl sice pár let starý, ale pořád populární. Tak ještě ubral a udělal z toho Hlavu 11 - a narazil na prapůvodní verzi filmu Dannyho parťáci, který se v přesném překladu jmenuje Dannyho jedenáctka a byl v té době čerstvě na světě. Heller tedy navrhl Hlavu 14, ale to zase nakladateli nepřipadalo směšné. A tak až na pátý pokus uspěl s číslem 22. Ale to všechno nejspíš víte a já právě předvedl parádní úhybný manévr před otázkou, na kterou nemám odpověď. Teď mě ovšem přece jen napadla situace, kdy člověku hrozí pád do pasti Hlavy 22, ale to bych snad radši ani neměl říkat.

Ale no tak…! Řekněte.

V manželství.

Vida! Tak pozdravujte doma a já se raději zeptám…

Anebo i při natáčení, svým způsobem. Nemám v seriálu velkou roli, ale pořád někoho dávám do latě, neustále na někoho řvu, ale pak přijde na scénu nadřízený generál a já to od něj slíznu i s úroky. A máme to tu zase, systém padajícího lejna… Jenže! Jen co se vypnula kamera, odcházel jsem do svého přívěsu, který byl větší než přívěsy kolegů a stál blíž k placu, a to proto, že já tam nebyl jen jako herec, nýbrž i jako producent. Nebo jsem se šel najíst do cateringu, kdežto ostatním hercům jsme dávali jíst, jen když byli hodní. A pojďme už k něčemu jinému, začínám být podezřele vtipný.

Jistě znáte Nicholsovu adaptaci knihy. Není tak kultovní jako román, ani tak podařená - natočit tak složitou knihu není snadné, to vám nemusím vykládat - nicméně je to Nichols a je to Heller. Bylo snadné rozhodnutí pokusit se s ním soupeřit?

Bylo to snadné v tom, že formát televizního seriálu nám dal více než dvojnásobný rozsah k tomu, abychom příběh řádně rozvinuli. V Nicholsově filmu i v seriálu se hodně střílí a hlavní postavy umírají, jenže při stopáži dvou hodin se s nimi rozloučíte dřív, než je pořádně poznáte. Při pěti hodinách máte možnost předložit divákovi i pozadí a jejich smrt je sice i pak patřičně absurdní, ale dostane hloubku, už není jen čistě směšná. Máte možnost se s nimi ztotožnit. A i když se předtím s nimi třeba i dost nasmějete, když jednomu z nich vrtule usekne nohy, hrkne ve vás, protože jste toho chlápka docela dobře poznali, víte o něm, že má rodinu, víte, co chtěl od života a možná vám byl sympatický. Zároveň jsme ale určitě nechtěli točit hluboce jímavý, cituplný film typu Zachraňte vojína Ryana, to v žádném případě. Mám-li to shrnout, kdyby nabídka zněla na natočení filmového remaku, hodně bych váhal. Ale tady zvítězilo lákadlo velkorysého seriálového rozsahu.

Napadá mě teď, že to není poprvé, co jste se pustil do projektu zasazeného do druhé světové války. Máte k tomu období speciální vztah?

Téma druhé světové války je výkladem tak jasné, že mu každý rozumí. Pravda, možná s výjimkou Italů. Ne, ale vážně, v takové látce se nenajde snad nic, co by se dalo zpochybnit. Takže si z bohatosti témat, jež ta doba nabízí, můžete vybrat kterékoli v podstatě s jistotou, že nepřeberete, a máte volnou ruku pojmout ho vážně nebo komediálně. Jednou z největších absurdit naší Hlavy 22 je například to, že Yossarian má menší obavy z nepřítele než z vlastních lidí, z velitelů a byrokratů, kteří ho ohrožují na životě bezprostředněji než Němci. To je podle mého názoru velice zábavný úhel pohledu.

Narazil jste při natáčení na něco, co vás vyvedlo z míry, s čím jste se i při svých bohatých zkušenostech ještě nesetkal?

Ano. Zapojení tří režisérů, kteří si různě předávali štafetu, někdy i ze dne na den. Poukazuju na to proto, že jsem byl jeden z nich, a upřímně přiznávám, že jsem se v tom místy ztrácel. Ještě že jsme měli kolem sebe výtečné, zodpovědné a pozorné herce, kteří to občas zachraňovali za nás. Orientovali se v návaznosti obrazů a záběrů a věděli leckdy lépe než my, že například v tomto místě děje by měli být oholení, i když den předtím točili s jiným režisérem jinou scénu zarostlí. Nakonec všechno dobře dopadlo.

Je pravda, že jste si původně myslel na roli plukovníka Cathcarta - a věřím, že nejen k uctění památky Martina Balsama, který ji hrál v původním filmu a po letech se shodou okolností stal vaším prvním tchánem. Proč roli nakonec dostal Kyle Chandler?

Protože se jí zhostil mnohem lépe, než bych ji zahrál já. Bylo nám to jasné od prvního dne natáčení, když jsme navečer seděli s Grantem Heslovem, jedním z režisérů, a sledovali denní práce. Kyle promluvil - a nebyl to Kyle, byl to Cathcart.  Podívali jsme se s Grantem na sebe a plácli si dlaněmi, protože jsme věděli, že máme vyhráno. Kyle vystihl postavu dokonale, plukovníkovy brutální monology, při kterých neudrží myšlenku a skáče z jednoho na druhé, mění rytmus řeči jako šílenec… nikdo jiný by to takhle nezahrál. S chutí jsem se spokojil s uřvaným Scheisskopfem. Doufám, že víte, co to znamená v překladu z němčiny.

Vím, i když česky to doslovně tak nevyzní. Pytel sraček, možná… Hezkou roli jste si přisoudil. Ale pěkně to mezi vámi a Kylem Chandlerem v dialozích jiskří. A jsou historicky věrné, to je nutné ocenit.

Díky. Točíte-li dobovku, nemůžete se úplně odstřihnout od daných reálií. Viděl jsem před časem válečný film, kde nikdo nekouřil, protože dnes je to nekorektní. Jenže nekorektní je především takhle točit dobový film, protože v té době kouřili pomalu všichni. Totéž platí o způsobu vyjadřování. To by si měli uvědomovat i tvůrci remaků některých dávných televizních show, které teď vznikají, ale u některých mi připadá, že se snaží o zbytečnou a neadekvátní modernizaci. Samozřejmě některé postavy si už svým způsobem mluvy nezískají sympatie a nikdo je nepošle do soutěže o nejvyšší IQ, ale tak to prostě je. Takto jsme uvažovali, vyjadřovali se, tak proč to dnes lakovat narůžovo?

Z toho, jak lidé přistupují ke streamovaným seriálům, lze soudit, že leckdo si Hlavu 22 sjede na jeden zátah. Doporučoval byste to?

To je každého věc. Povím vám, že za dlouhého mezikontinetálního letu si dokážu šlehnout jednu komplet sezonu Narcos a nenudím se.

Práce na seriálu vás odvedla na rok z domova, a i když do velmi příjemné lokace, do Itálie, přece jen to znamená vytržení od rodiny, pobyt v cizím prostředí, nečekané zkušenosti. Jak takové situace nesete? Poznamenalo vás to nějak, ať v dobrém nebo ve zlém?

Nebyl to rok, na místě jsme byli jen sedm měsíců. A za takovou dobu se vám Itálie neomrzí. Stala se z nás za ten čas parta báječných kamarádů. S kolegy režiséry Grantem a Ellen se mi spolupracovalo moc dobře. Jednu z rolí hrála Tessa Ferrerová, což je moje vzdálená sestřenice, a díky natáčení jsme se konečně trochu lépe poznali. Samé pozitivní faktory. Zjistíte, že je vám dobře s lidmi, s nimiž jste naladěni na jednu notu, kterým jde stejně jako vám o to, aby odvedli co nejlepší práci. Shodnete se s nimi, že to vám přináší největší uspokojení a štěstí. V zásadě vám takové pocity nabídne každé vydařené natáčení, jen tady jsme je mohli vnímat a užívat si jich delší dobu než obvykle.

A na závěr už jen informativně: na co máte spadeno v nejbližší době?

S Netflixem se rýsuje projekt o aféře Watergate a příští rok bych měl v New Orleansu točit film o stárnutí a ztrátě blízkých. Takže žádná legrace na obzoru. Hlavně mě ale plně absorbuje role otce dvojčat. Jak jste to říkal, že se do vaší řeči překládá Scheisskopf? Tak přesně toho si užívám, a dokonce tuplovanou měrou.