Kdyby se na burze obchodovaly herecké akcie, opatrní investoři by se v posledních letech jeho cenných papírů asi zbavovali. Stačilo by jim k tomu pár kasovních propadáků, ke kterým se připletl, navíc ještě prý mlátil ženu, než se rozvedli.
Zdá se však, že nic se nejí tak horké, jak malují média. Svědčí o tom vyrovnaný a spokojený tón následujícího rozhovoru, v němž se slavný herec svěřuje, jak ho přitahují extrémy a situace, kdy hrozí, že si nabije hubu.
S kapelou The Hollywood Vampires jste se letos prohnal i Českem, za což opožděně děkujeme. Také jste se nechal slyšet, že hudba je vaše vášeň číslo jedna. Ve světle úžasných výkonů, které jste podal na filmovém plátně, to zní až neuvěřitelně. Myslel jste svá slova vážně?
Předně si těmi úžasnými výkony na plátně nejsem jistý, protože jsem moc svých filmů neviděl, takže děkuju za uznání. Ale mezi tím, co je můj denní chleba, tedy mezi natáčením snímků, a hudbou, kterou se zabývám ve volném čase, je značný rozdíl. Hudba je bezprostřední, má okamžitý dopad. Musí z nás vyjít - řečeno filmovou hantýrkou - na první klapku. Jde o bezprostřední sdílení určitých pocitů s publikem, jež se vám za to - opět bezprostředně - nějak odvděčuje. Natáčení filmu je odlišný proces. Při práci zkoušíte, hledáte různé cesty, jak vyjádřit danou situaci, daný stav mysli a jak vyhovět představám režiséra. A jakmile je snímek hotový, dostavuje se pocit, že všechno další, co se s ním bude dít, se vás už vlastně netýká.
Není to chvílemi trochu frustrující?
Jasně že je. Protože jak říkám, v hudbě posluchači sdělujete na místě určité pocity prostřednictvím tónů a textů, kdežto při filmování odvedete práci, která se od vás požaduje, ale jak a jestli vůbec se povedla, zjistíte často až za rok, když je snímek konečně se vším všudy hotový a přijde do kin. Tedy ve chvíli, kdy už ve vás všechno dávno odeznělo a zůstaly nanejvýš jen nějaké vzpomínky a dojmy z natáčení. Mně to ale stačí. Proto se na svoje filmy dívám jen zřídka. Nedělá mi to dobře. Nedívám se na sebe rád.
To je škoda, občas o dost přicházíte, některé jsou vážně dobré s úctyhodnou plejádou rozmanitých postav ve vašem podání. Podle jakých kritérií si vybíráte scénáře a role?
Něco mě musí překvapit. To je základní podmínka. Rozhlížím se vždy po něčem, co nezavání klišé a rutinou. Vítám postavy, na kterých je znát, že než vám je autor nabídl, prožil při jejich psaní určitá tvůrčí muka a chtěl jejich prostřednictvím něco říct. Práce s postavami je to, co mi při vzniku filmu přináší uspokojení. Ponořit se do nich, vymezit si je, vystavět charakter. A pokusit se také, pokud to jde, o určitý přesah. Udělat z nich něco neokoukaného, zahrát je trochu odlišně, než se nabízí.
To je z mnoha filmů patrné. Není to ale zároveň dost riskantní?
O tom není sporu. Je to riskantní, zároveň je to ale pro herce úplně nejzásadnější. Když si představím, že bych měl hrát film za filmem rutinně, v podstatě pořád totéž, jednu postavu, to by pro mě byla zhouba. V každé roli je pochopitelně nezaměnitelný kus mého já, v tom smyslu v sobě mají monotónní prvky, ale vyhledávám příležitosti - snad je dokonce i vytvářím -, kdy hrozí, že si nabiju hubu.
To je pro vás ten pravý adrenalin herectví?
Jinak by to byla přece nuda. A tu nesnáším já i diváci. Hlavně vůči nim cítím povinnost nabídnout něco odlišného, něco nečekaného. Připadá mi, že odvádím poloviční práci, když mi schází pocit, že se pohybuju na hraně. Jinak řečeno: baví mě, když můžu hlavounům studií nahnat trochu zdravé hrůzy.
O tom by jistě mohl hodně vyprávět kapitán Jack Sparrow. Není tu, povídejte tedy vy.
Původní scénář vykreslil kapitána Jacka jako víceméně standardního piráta, trochu hejska, který se vždycky někde vynoří, zašermuje si, zase se ztratí a občas k tomu unese nějakou nevinnou děvu. Já s ním ale měl jiné plány, a tak jsem pro změnu unesl já jeho, do sauny.
Do sauny?
Ano, zní to divně, ale kapitán Jack skutečně spatřil světlo světa v mojí sauně. Přemítal jsem o té postavě horem dolem, probíral různé aspekty jejího charakteru, a postupně mi docházelo, že ten chlapík se podstatnou část života plavil po mořích, převážně tropických, a permanentní vedra mu zcela jistě vlezla na mozek. A tak jsem se zavřel do sauny, nažhavil ji na maximum a seděl v ní tak dlouho, až na mě vedro začalo taky mentálně působit. Nesnesitelné horko, člověku je na chcípnutí, nemůže se ani pohnout a mozek se mu začne vařit. Následně jsem si uvědomil, že na lodi, i kdyby moře sebevíc bouřilo, je Jack jako doma, má k tomu totiž přizpůsobené nohy, ale na pevné zemi má problém s pohybem. Z takových jednotlivostí jsem si ho vymodeloval - a u Disneyho jsem narazil na odpor.
Paráda, ne? Studio mělo strach, vám se rozproudil adrenalin. Jak dlouho odpor trval?
Než přišel film do kin. Předtím se dělaly kamerové zkoušky, natočili jsme Jacka v plné parádě, jak si ho představujeme, v kostýmu, kompletně nalíčeného, učesaného, a materiál předali vedení studia. Museli mít oči navrch hlavy, když se na to dívali, protože hned přišly telefonáty: "Co mu to plandá na bradě? A proč má na obličeji ten vřed?" Pak volali zase: "Co to má znamenat, ten váš pirát? Vždyť je úplně mimo. Hrabe mu? Není opilej? Nebo teplej?" Na to jsem jim odpověděl, že snad přece vědí, že všechny postavy, které hraju, jsou gayové. Pak už se neptali na nic, ale bylo jasné, co si o tom myslí.
Nakonec jste zvítězil. Bylo to pracné?
Bylo to vleklé. Hned na začátku jsem nabídl, že mě klidně můžou vyhodit, ale že ze své koncepce postavy neustoupím, protože jsem přesvědčený, že je správná, a věřím jí. Skutečně jsem od začátku cítil, že by to mohlo zabrat. Nevyhodili mě, točili jsme tedy podle mých představ, ale oni s tím zjevně nebyli celou dobu spokojení ani smíření. Pořád měli nějaké námitky. Když se na natáčení ukázal někdo ze studia nebo přišel scenárista, koutkem oka jsem sledoval jejich reakce a bylo znát, jak moc se jim to nelíbí. "Tohle není ve scénáři," namítl několikrát autor. To všechno, jejich znechucení a ustarané výrazy, mě ale nabíjelo, čerpal jsem z toho energii hnát vše skutečně až na hranu. Dotočili jsme a ke mně se doneslo, že tehdejší ředitel studia řval na celé kolo: "Depp nám zničil film! On se úplně zbláznil! Budeme ho muset otitulkovat, vždyť mu vůbec není rozumět." Všichni byli vystresovaní a já je do určité míry chápal, protože bezprostředně před Piráty vypustil Disney do světa film o zpívajících medvědech a ten se opravdu moc nechytl. Ale v něm jsem nehrál.
Neúspěch Pirátů by asi herec s méně pevným postavením neustál a letěl by.
Nedělejte si iluze. V očích Hollywoodu, v jeho kasovních měřítcích, jsem měl za sebou dvacetiletou kariéru propadáků a neúspěchů. Pro ně jsem hrál převážně ve snímcích, které znamenaly finanční debakl. Ed Wood a další, to pro ně byly podivné filmy, se kterými si nevěděli rady. Takže mě dost překvapilo, že roli pro svůj klid nepřeobsadili.
A po patnácti letech - ejhle! Bezpočet pokračování, miliardové zisky, atrakce v Disneylandech zaměřené speciálně na kapitána Jacka Sparrowa…
Zvláštní, viďte? Té postavě se nejspíš povedlo oslovit a zaujmout diváky v tom opravdu nejširším spektru, od batolat až po osmdesátníky, podobně jako některým z nejpodařenějších kreslených snímků. Ty byly ostatně vedle sauny dalším zdrojem inspirace kapitána Jacka. Dceři Lily-Rose byly tehdy tři roky a u nás se nekoukalo na nic jiného než na animované filmy. Viděl jsem jich mraky a fascinovala mě jejich neskrývaná přemrštěnost. Kojotovi Vildovi spadne na hlavu balvan velký jako dům. Přijde střih - a on má jen takový maličký obvaz. A divák nic nenamítá. Od dětí po starce, všichni to berou, jsou ochotní potlačit nedůvěru a kreslené postavičky milují, protože jim prochází všechno, co nám ne. Právě z takového úhlu jsem k roli Jacka Sparrowa přistupoval, přesně tohle jsem se do ní snažil dostat. S naprostou samozřejmostí dělá věci, které si my v běžném životě nemůžeme dovolit. Cokoli řekne, jakýkoli nesmysl, bere jeho okolí vážně. Takhle jsem chtěl roli pojmout a myslím, že se mi to podařilo.
Určitě jste tím zabodoval hlavně u dětí. V masce a převleku Jacka Sparrowa jste za nimi dokonce chodil do nemocnic. Jaký to byl zážitek? Asi hodně hluboký.
V nemocnicích jsem se potkával i s dospělými, s rodiči těžce, mnohdy smrtelně nemocných dětí a už to byl nezapomenutelný zážitek. Viděl jsem bolest dospělých lidí, kteří čelili tomu snad nejhoršímu, co si člověk dovede představit - blížící se smrti vlastního dítěte. Jack Sparrow tedy měl za úkol nejen povzbudit všechny ty nemocné děti, ale pokusit se trochu ulevit i rodičům. Byla neobyčejná zkušenost sledovat, jak se do očí dětí vracelo odhodlání, jak se jim rozzářily tváře, a pak koutkem oka zahlédnout stranou jejich rodiče, úplně vyřízené, jako by sami umírali. Tyhle nemocniční návštěvy a vystoupení jsem považoval za svou povinnost, za to nejmenší, co pro nemocné děti můžu udělat. Byla to úžasná, i když bolestná zkušenost. A i kdybych tím jen na minutu ulevil nemocným dětem a jejich rodičům, stálo to za to a půjdu do toho kdykoli znovu.
Ed Wood a další "podivné" filmy… Hodně z nich spáchal neméně podivný režisér Tim Burton, se kterým jste nerozlučně spjat už pár desetiletí. Začalo to Střihorukým Edwardem. Šlo o souznění na první pohled?
Vlastně ani nevím. Bylo to v zásadě taky podivné. Zvláštní. Odletěl jsem do Los Angeles, kde jsem se měl s Timem poprvé setkat, ale moc se mi tam nechtělo, protože jsem si byl jistý, že roli nedostanu. Přitom by pro mě znamenala záchranu. Hrál jsem tehdy v jednom televizním seriálu, moc jsem toužil, aby mě z něj vyhodili, jenže tvůrci z jakýchsi záhadných důvodů nechtěli. A to jsem jim ke konci už dělal vyložené naschvály. Kazil jsem, co se dalo, a dělal si z nich legraci, využíval svobody, kterou mi dávala smlouva, třeba k tomu, že jsem jednu epizodu odehrál v paruce George Washingtona a s jazykem sešněrovaným páskou, takže mi nebylo skoro rozumět. Nic nepomáhalo, pořád mě tam drželi. Roli u Tima bych býval hrozně rád dostal, protože nad scénářem jsem doslova probulel pár hodin, jak mě vzal za srdce. Ale do L. A. jsem letěl přesvědčený, že jde o ztrátu času.
Znal jste se předtím s Timem Burtonem?
Právě že ne. Měli jsme domluvenou schůzku v jakési kavárně, která byla narvaná k prasknutí, a já už tušil trapas, že ho nepoznám. Jenže jak jsem se rozhlížel, zahlédl jsem takového hubeňoura, který neposeděl ani chvíli klidně, vlasy mu trčely do všech stran, a mně bylo okamžitě jasné, že to musí být on. Začali jsme si povídat, došli jsme až na dětství a zjistili, že máme hodně podobných zážitků a zkušeností. Seděli jsme asi tři a půl hodiny, vypili patnáct káv, Tim už z kofeinového šoku mával rukama jako větrný mlýn a já bezmyšlenkovitě odešel z kavárny se lžičkou v puse. "Fajn chlápek, jsem rád, že jsem ho poznal," řekl jsem si po schůzce. "No, a teď zpátky do roboty." Měsíc bylo ticho po pěšině a pak najednou telefon: "Johnny, jsi Střihoruký Edward," slyšel jsem jeho hlas. Úplně mě to uzemnilo.
A přihrálo vám to bezesporu nejnáročnější roli vaší dosavadní kariéry. Uvědomil jste si to, když jste se vzpamatoval z radostného šoku?
Uvědomil. Taky jsem ji poctivě budoval a stavěl z různých prvků. Jednoho dne jsem přišel na spojitost Edwarda s novorozenci a batolaty, které podobně jako jeho fascinují obyčejné věci, s nimiž se setkávají poprvé v životě. Další podnět jsem načerpal od svého psa. Toho láskyplného tvora jste mohl seřvat, vynadat mu, když něco provedl. Odplížil se vždycky do kouta a odtamtud na vás upíral svůj oddaný milující psí pohled. I ten jsem chtěl Edwardovi vtisknout. Myslím, že Tim a scenáristka Caroline Thompson se do té doby ještě nesetkali s hercem, který si z vlastní vůle osekal snad pětaosmdesát procent dialogů. Herci to mají právě naopak, chtějí na plátně mluvit co nejvíc, ale já cítil, že Edward by měl mít velmi omezený slovník. Ne nízkou inteligencí, ale nevinností. Když se ho Dianne Wiestová zeptá, kde má otce, podle scénáře měl odpovědět: "Zemřel." Jenže mně se zdálo, že tím bychom o Edwardovi prozradili víc, než je nutné, a tak jsem to změnil na "Neprobudil se", což mnohem víc odpovídá nevinnosti a čistotě té postavy než smrt. Tu nezná a neví tedy, proč se jeho otec neprobudil. Zpočátku se na mě za takové úpravy dost lidí zlobilo a i jinak trpělivý Tim trochu ztrácel nervy. Ale mělo to smysl.
Lze po devíti společných filmech říct, že jste s Timem přátelé?
Jasně.
Existuje mezi vámi tím pádem bezmezná vzájemná důvěra?
Jistěže. Důvěra mezi režisérem a hercem je nejdůležitější prvek spolupráce. Skýtá možnost leccos zkoušet a experimentovat. Nemusí to vždycky vyjít, ale to nevadí. I tak společně vytváříte věci, které nepůsobí předžvýkaným dojmem. Vzniká něco nového, čerstvého a rodí se to spontánně.
Máte hodně společného?
V první řadě zadrhávání. Tim se maličko zakoktává, já trochu taky, a tak jsme si vytvořili zvláštní způsob vzájemné komunikace. Vzpomínám si, že jednou se ke mně o pauze při natáčení přitočil osvětlovač a povídá: "Teď jsem vás s Timem asi čtvrt hodiny pozoroval, poslouchal jsem, jak si povídáte, ale nerozuměl jsem jedinému slovu." A stejným způsobem mě Tim dodnes režíruje. Nemusí nic říkat, stačí, když se podívá, a já hned vím, co po mně chce. Stali se z nás za léta kamarádi, možná ani jeden z nás nemáme lepšího. Jsme skoro jako bráchové.
Rýsuje se nějaká nová spolupráce?
Pořád něco plánujeme a o kdečem diskutujeme, takže se určitě zase najde něco, co společně uděláme. Byl bych moc rád. Tim je člověk, který mi může strčit do ruky jakýkoli cár popsaného papíru a já to s ním budu chtít natočit a bude mi úplně jedno, co to je.
Smrt těžce nemocných dětí a odvaha kapitána Jacka chovat se nepředvídatelně - tyhle dva motivy jako by se slily v postavě, kterou hrajete ve svém nejnovějším filmu Richard se loučí. Když se hrdina dozví, že mu zbývá jen pár měsíců života, začne dělat věci, které by od něho nikdo nečekal. Byl to tenhle prvek, který rozhodl, že jste roli přijal?
Snímek mě uchvátil už na papíře. Krásný scénář. Nebývá zvykem, aby se v prvních třiceti vteřinách na plátně hlavní hrdina dozvěděl, že nemá šanci, že je otázkou krátkého času, kdy tu už nebude. A zatímco snad každý by se začal trýznit otázkami proč, proč právě já, a propadl by sebelítosti, on ničemu takovému nepodlehne. To je podle mě velmi moudrý přístup. O tom, jak mě scénář okamžitě oslovil, svědčí i to, že jsme nad ním hned při prvním setkání s režisérem proseděli devět hodin, debatovali o něm a domýšleli ho. Podobné úvodní schůzky přitom bývají zpravidla formální, hodina na ně bohatě stačí.
Ke smrti lze mít jistě různé přístupy. Nejde jen o sebelítost. Jde i o způsob, jak se smíříte s blížícím se koncem. Co vás na způsobu, jakým se Richard postavil k vlastní smrti, zaujalo?
To, že tváří v tvář smrti začal žít. Neblahá zpráva mu k tomu dala příležitost. Dobrá, řekl si, bohužel mi nepadla zrovna šťastná karta, tak se ze své vyhlídky budu snažit vytěžit co nejvíc. A tohle rozhodnutí ho s neradostným osudem zvláštním způsobem smířilo, dokonce mu dovolilo pohlížet na všechno s určitým humorem. Začne se pouštět do věcí, které zatím z různých důvodů nezkusil, začne si skládat potrhané kousky života do úhlednějšího celku, aby snáz našel cestu, jak se pak vzdálit a odejít. Přesně tak bych se zachoval i já, kdyby mě něco podobného potkalo. Začít prostě žít, to je asi nejlepší řešení. Poznat dosud nevídané, prožít toho za ten omezený čas co nejvíc, vyhnout se zatrpklosti a užívat si.
V kontrastu ke zcela fiktivním postavám jste hrál i jedince, kteří opravdu žili nebo žijí. V takovém případě se přístup ke studiu role musí diametrálně lišit, nemám pravdu?
Liší se, samozřejmě, ale vždycky záleží na konkrétním případě, jaké možnosti se mi k přípravě naskýtají. Když jsem se například chystal na roli Joea Pistoneho ve filmu Donnie Brasco, měl jsem možnost se s ním několik měsíců před natáčením setkávat. Navíc si pak nenechal ujít jediný natáčecí den. Bylo to zajímavé - přes den jsem se stýkal s ním, se skutečným Donniem Brascem, agentem FBI, a po večerech jsem vymetal bary s mafiánskými gangstery. Zvali mě i k sobě domů, večeřeli jsme spolu. Zjistil jsem jednu zajímavou věc: moc se od sebe nelišili. Ano, obě strany měly odlišné cíle, ale jako lidé si byli hodně podobní.
Cítíte při ztvárňování skutečných lidí větší odpovědnost, než když hrajete někoho, koho si vymodelujete čistě podle vlastní představy?
Přirozeně. Postavu je nutné vystihnout co nejvěrněji, jak kvůli umělecké poctivosti, tak i kvůli člověku, kterého představujete - pokud je naživu, jeho obraz, který ve filmu vytvoříte, si s sebou ponese v zásadě až do hrobu. Před natáčením snímku Kokain jsem tedy jezdil pravidelně do věznice ve státě New York a trávil tam dost času s Georgem Jungem, předlohou pro moji postavu, abych ho co možná nejlépe poznal. Když se měla točit Black Mass: Špinavá hra, spojil jsem se prostřednictvím právníka s Jimmym Bulgerem a požádal ho, jestli bych se s ním nemohl setkat. Zjistil jsem totiž, že filmových záznamů s ním je dost, ale zvukový téměř žádný, a já si chtěl osvojit i jeho způsob mluvy. Tady jsem neuspěl, Bulger mi z vězení velice zdvořile vzkázal, že nemá zájem, protože se mu silně nelíbila kniha, podle které jsme točili.
Není to až zničující pro citlivou uměleckou duši setkat se třeba s člověkem jako Bulger, který má na svědomí pár desítek životů?
Tahle úvaha musí jít v tu chvíli stranou. Samozřejmě víte, že zabíjel. Ale zároveň vám musí být jasné, že nevstával a neuléhal denně s myšlenkou, že musí naplnit svoje poslání padoucha a za každou cenu někoho zlikvidovat. Pro něho to byl prostě byznys, a pokud se v něm chtěl udržet, musel se vypořádat s konkurencí. Jelikož si jako byznys vybral organizovaný zločin, zabíjel sobě podobné. A v tom smyslu si vedl dobře, šestnáct let žil anonymně v Los Angeles a unikal odvetě i spravedlnosti. Nejspíš se vám bude zdát, že nevhodně relativizuju, ale já jsem skutečně přesvědčený, že jedinci, které máme zažité jako arcilotry, mají i odvrácenou tvář, kde se dá najít laskavost, láska a hluboké city. Bulger, Dillinger, kterého jsem hrál ve Veřejných nepřátelích... To je pro herce zajímavé, protože mu to umožňuje pohybovat se interpretačně na hraně a různé nemilosrdné a kruté postavy polidštit a ukázat, že mají i srdce. A ve výsledku přimět diváka, aby mu byly svým způsobem i sympatické. Je to skutečně chůze po provaze, kterou se nemusí vždy povést vyvážit. Jak se to podařilo v případě filmů, o kterých mluvíme, nevím, protože jsem je neviděl.
Ocení dotyční padouši takové polidštění? Zažil jste nějakou zpětnou vazbu toho druhu?
Po Veřejných nepřátelích jsem dostal dost zajímavý dopis. Poslala mi ho nejmladší sestra Johna Dillingera, jeho poslední žijící sourozenec. Psala, že film viděla, že se jí ale ani trochu nelíbil - až na to, jak jsem pojal "Johnnyho", jak bratrovi říkala. Ukázal jsem prý, že měl smysl pro humor a byl do určité míry jakýsi novodobý Robin Hood. Jak jsem řekl, snažíte se zmíněné postavy maličko polidštit a smýt z nich trochu jedu, který na ně dští negativně zaujaté životopisy.
Do kin také přišel snímek, v němž se pohybujete opět bezpečně na půdě fantazie, a to přímo fantazie J. K. Rowlingové. Jak jste prožíval natáčení dvojky Fantastických zvířat?
Role černokněžníka Grindelwalda mi přistála na krku, vlastně ani nevím jak. Domlouval jsem se s producenty, domlouval jsem se s režisérem a pak se mi doneslo, že by se mnou chtěla mluvit autorka. Tak jsme se sešli a dlouho si povídali o scénáři, postavě, o všem možném. A pak mi jednou věcí vyrazila dech. Tahle Jo Rowlingová, která je pověstná tím, do jakých ohromujících detailů propracovává prostředí svých knih a postavy, kterými je zalidňuje, najednou povídá: "Nemůžu se dočkat, co s tou postavou uděláte." Chápete? Odevzdala mi ji s naprostou důvěrou. To mě vážně dostalo.
A nezklamal jste její důvěru?
Nevím, protože ani tenhle film jsem neviděl. Ale Grindelwald je zajímavá postava a já se mu snažil vdechnout život co nejpřesvědčivěji. A opět - v očích všech protivníků je to ukázkový padouch, ale on je v podstatě ke všemu, co dělá, vedený těmi nejlepšími úmysly. A jedná vždy z nejhlubšího přesvědčení. Bohužel není zábavný, ani trochu. Ale hrát ho pro mě zábava byla, protože podobně jako třeba kapitán Jack nabízel vděčný prostor k experimentům, k rozvíjení jeho povahových rysů, vyhrocování situací, do kterých se tenhle skoro až fašista dostává. Bavilo mě to. Už se těším na třetí díl, který by se měl točit někdy v půlce příštího roku.
Na závěr se chci omluvit, že jsem pominul vaši prvotní vášeň, hudbu, a zaměřil se jen na vaše zaměstnání. Napravme to aspoň poslední otázkou: Kdybyste měl shrnout svůj dosavadní život rockově jadrným názvem skladby nebo alba, jak by zněl?
Ty máš ale kliku, hovado.
