Má šest dospívajících dětí a zdá se, že rolemi, které v poslední době přijímá, chce potěšit hlavně je.
Po Disneyho snímku Zloba: Královna všeho zlého se Jolie nechala pohltit expandujícím vesmírem marvelovských komiksů a ve filmu Eternals, který se právě natáčí, se připojila k rodině superhrdinů, v níž má za příbuzné mimo jiné Iron Mana, Spider-Mana nebo Avengery. V životě známé herečky však není vše tak pestrobarevné jako v komiksu. Deprese, osobní krize, rozvody... I o nich mluví hollywoodská hvězda otevřeně a přemýšlí, jak se z takových kotrmelců poučit.
Po pěti letech jste se vrátila do světa pohádek bratří Grimmů, jak je vidí Disneyho studio, a ve filmu Zloba: Královna všeho zlého společně vyprávíte další osudy zlovolné panovnice ze Šípkové Růženky. Jaký to byl návrat? Jako mezi dávné dobré známé?
Určitě. Vezměte si, že Elle Fanningové bylo čtrnáct let, když jsme pracovali na původním snímku Zloba: Královna černé magie. Byla ještě malá holka, kdežto dnes je z ní mladá žena. Samovi Rileymu se v mezičase narodilo dítě - taky tedy svým způsobem dospěl. No a vyrostly i moje děti. Tehdy byly ještě moc malé, aby si natáčení řádně užily, tak si to vynahradily tentokrát. Z mnoha ohledů jsem si tedy připadala, jako když se vracím k rodině.
Michelle Pfeifferová si pochvalovala, že "dvojka" se jí točila obzvlášť dobře i proto, že se cítila v bezpečí, jelikož kolem sebe měla spoustu žen. Vnímala jste to podobně?
Ona hrála hlavně ve scénách se mnou a s Elle, takže síla ženství byla v těch okamžicích umocněná, rozumím jí. Ale neopomíjela bych ani Sama nebo Chiwetela Ejiofora, kteří byli taky ohromní. Myslím, že na pocitu soudržnosti, který jsme při natáčení zakoušeli, měli podíl všichni, jak to ve správné rodině má být.
Elle Fanningová se zase dala slyšet, že jste si vypěstovaly neobyčejný vzájemný vztah, a to nejen před kamerou, ale i mimo natáčení. Otázka zůstává stejná - vnímala jste to podobně?
Každopádně. Mám ji moc ráda. Jsme si opravdu hodně blízké.
Z titulků už se vytratili jak bratři Grimmové, tak další pohádkář Charles Perrault, který v "jedničce" rovněž figuroval, a nahradila je skupina scenáristů. Vyprávíte tedy už nezávislý příběh, jakýsi derivát. O čem?
Dá se říct, že jsme původní příběh rozšířili. Přibyly nové postavy, ty původní dozrály a společně prožíváme jak nová dobrodružství, tak se také vracíme do minulosti. Zkoumáme do větší hloubky předešlý život mé postavy, královny Zloby, kde se vzala a proč se z ní stal tak zlý tvor. Zkrátka rozšiřujeme divákům obzor o nové reálie.
Když jsou u Disneyho ve formě, umějí natočit působivé scény. Vypíchla byste nějakou skutečně pozoruhodnou?
Těžko takhle narychlo vybírat. Snad scénu společné večeře nebo vůbec první setkání mé postavy s královnou, kterou hraje Michelle, kde úplně fyzicky cítíte, jak do sebe narazily dva neslučitelné světy. A do děje vstoupí také celá nová skupina postav, vlastně nový živočišný druh, jelikož se pohybujeme v oblasti mýtů, legend a pohádek, a tu vede právě Chiwetel. Ta vnese do děje hodně vzruchu. Film podle mě šikovně vyvažuje už ověřené prvky, které si diváci oblíbili v předešlém dílu, s novými.
Ve filmu máte působivou masku i kostým. Nenapadlo vás vystřelit si z vaší drobotiny a vlastní děti trochu vyděsit?
Teď už nejsou tak malé a asi by mi na to neskočily. Ale ten nápad jsem dostala, když jsme točili jedničku. Kostým i masku jsem na sobě měla první den, ještě mě v nich neviděly, a tak jsem si jedno z dětí vybrala - neprozradím vám které - a vyrukovala na ně. Zpětně musím přiznat, že to nebyl nejlepší nápad. Myslela jsem, že to bude legrace, ale nedomyslela jsem, jak se malé dítě dívá na ženu. V každé totiž vidí více nebo méně mateřskou postavu. I proto Zloba nahání takovou hrůzu, protože je žena. A teď se žena, přímo matka, protože dítě mě poznalo, proměnila a předstoupila před ně jako zlý démon. Opravdu to nebyl dobrý nápad. Musela jsem se před ním odstrojit, všechno to ze sebe strhat, odlíčit se a uklidňovat ho, že jsem to já, ať nemá strach. Děti si na mě potom postupně zvykly, ale to, které to schytalo nejvíc, neslo vše s velkou nelibostí, až jsem si myslela, že to hraje, aby mě vytrestalo, ale nebylo to tak.
Litovala jste toho?
Samozřejmě, že mi to bylo líto, i když potom bylo už všechno v pořádku. Ale ověřila jsem si ještě u jednoho dítěte, které kdosi přivedl na natáčení, že jsem opravdu nejspíš přestřelila. Začala jsem na ně mluvit, vůbec by mě nebylo napadlo, že ho ve studiu mezi spoustou lidí můžu vyděsit, ale ono stálo jako opařené a pak ze sebe jen stísněným hláskem dostalo: "Ať na mě ta čarodějnice nemluví!" Mrzelo mě to, vždyť já mám děti tak ráda. Ty moje to o mně vědí a už mi odpustily.
Několikrát jste se už zmínila o filmovém štábu jako o rodině. Vedle ní máte ale hlavně skutečnou rodinu, hodně početnou, i když teď se o jednoho člena zúžila, protože váš nejstarší adoptivní syn Maddox odjel studovat biochemii na vysokou školu do Jižní Koreje. Oplakala jste to?
A jak jsem to obrečela! Ale on byl naprosto fantastický. Objal mě, přitiskl mě k sobě a dlouho jsme jen tak stáli. To je ta výměna úloh, kdy skončí vaše péče a děti si začnou dělat starost o vás, jestli jste v pohodě. Přiznávám, já jsem úplně v pohodě nebyla, ale on to zvládl bravurně.
Ptáčata opouštějí hnízdo, s tím se musí vyrovnat každá matka. Jen vy to budete mít o něco četnější, než je obvyklé…
Však já se s tím taky vyrovnám. Jen je to teď čerstvé a bylo to poprvé… A když se s tím nevyrovnám, tak náš dům, který máme v Kambodži, je od jeho univerzity vzdálený ani ne šest hodin. Možná tedy za pár týdnů budu sedět zase v letadle… Ale ne, postupně začíná převládat pocit mateřské hrdosti na to, jakého mám báječného syna. Už jen obor, který si vybral! I škola je vynikající, takže mám samé důvody k radosti.
Zůstaneme ještě u rodiny, i když opět v jiném smyslu. Před nedávnem jste se připojila k velké, stále se rozrůstající rodině, které se mezi fandy říká MCU, tedy Marvel Comics Universe (v překladu Svět marvelovských komiksů, pozn. red.). Budete hrát v Eternals. Začněme prostou otázkou: koho?
Thenu. To je velice agresivní postava, superhrdinka nadaná samozřejmě řadou nadlidských schopností a k tomu velmi zdatná bojovnice. Což pro mě znamená, že se musím opět pustit do bojového výcviku se zbraněmi. Už to je důvod, abych se měla na co těšit, o samotném přijetí do velké marvelovské rodiny superhrdinů nemluvě. Přitahovala mě už dávno, kdy jsem do ní ještě nepatřila. Neuvěřitelně všestranná sbírka postav, které se navzájem doplňují, každá umí něco jiného a patřičně zvláštního, jak to v komiksech bývá. A vlastně i v rodinách.
Bojový výcvik… Vždyť vy už musíte všechno umět. Počínaje Larou Croft jste se stala jednou z opravdových akčních hrdinek.
Máte pravdu, že jsem před kamerou bojovala nesčetněkrát a rozmanitými technikami, ale nikdy se nenaučíte všechno. Navíc Thena je opravdu atypická postava. I proto ji mám ráda. Takže se musím učit nové věci. Už jen to, jak při bojových scénách důstojně nosit její kostým, byl docela oříšek.
Tvrdíte, že jste po marvelovské rodině už dlouho obdivně pokukovala. Ve vašem postavení by přece bývalo stačilo zavolat marvelovskému bossovi Kevinu Feigemu a mohla jste se k vysněné rodině připojit už dávno. Nebo jste to udělala?
Ne, to mě nikdy nenapadlo, ale máte pravdu, možná jsem to měla udělat. V dané situaci to bylo tak, že zavolali oni mně, a první, na co mě nalákali, bylo jméno režisérky Chloé Zhao. Hned mi bylo jasné, že právě ona natočí velmi svébytný film. V jejím pojetí jde nejen o akční podívanou s mnoha zvláštními postavami a dějem zabírajícím širokou časovou výseč, ale i o vyznání lásky Zemi. Způsob vyprávění se mi zamlouvá a Thenu jsem si oblíbila.
MCU je v dnešním Hollywoodu opravdový fenomén, pohlcuje stále nové herecké tváře, až možná zbude jen pár vzdorujících disidentů. Vznikají další a další snímky, ve kterých se utváří a vyvíjí skutečně nový alternativní vesmír. Je to pro herce podnětné, něčím výjimečnější než práce na standardních filmech?
Na filmech z říše komiksů Marvel je nádherné, jak velký a bohatý je to svět - vždyť Eternals budou už pětadvacátý snímek v řadě a počet dál rychle roste. Kevin je obdivuhodný v tom, jak to dokázal dát dohromady a jak se stará, aby tenhle fenomén nestagnoval a stále vzkvétal. Jednotlivé snímky přitom obstojí i samostatně jako kterýkoli jiný film zobrazující dění v určitém prostředí, třeba zrovna v rodině, na krátkém nebo středně dlouhém časovém úseku. A všechno se to přitom skládá do rozsáhlé mozaiky. Mám radost, že jsem se stala součástí tak unikátního týmu, kde si všichni vycházejí vstříc a pracují pro zdar tohoto grandiózního celku. A pracují tvrdě, to mi můžete věřit. Nikdo z nás nechce rozčarovat tu ohromnou masu fanoušků a snažíme se jim dát to, co chtějí. Je to vlastně služba a její laťka je nastavená pěkně vysoko.
Když ztělesňujete tak silné a mocné ženské postavy, stane se, že něco z jejich síly si odnesete i do soukromého života?
Myslím, že k tomu může dojít. Tyhle role jsou pro herce náročné, musejí mobilizovat hodně sil a vydat ze sebe maximum. A přijdou okamžiky, kdy se cítíte vyčerpaný, vyřízený, hotový. Tenhle typ postav vám ale nedovolí takovým pocitům podlehnout. Jako by vás nabíjely svou vlastní energií. Zatnete zuby a překonáte to. Donutí vás. V tom je tenhle typ rolí, řekla bych, až skoro motivační.
Pomáhají vám nějakým způsobem i vaše děti? Koneckonců tyto filmy jsou určené hlavně pro jejich věkovou kategorii…
Marvelovský svět mají samozřejmě taky rády. A do určité míry mi i pomáhají. Knox se věnuje bojovým uměním se zbraněmi a Viv dělá karate, tak se občas stane, když je vezu do tělocvičny, že tam zůstanu a cvičím s nimi. Trochu se prostě přede všemi producíruju, že jim ještě stačím. A teď si vzpomínám, že dikci a přízvuk královny Zloby jsem si před natáčením filmu zkoušela na nich, při koupání. Byly docela vykulené, když každou větu, kterou ode mě slyšely, jako by říkal někdo jiný. Vyzkoušela jsem snad dvacet různých způsobů a už mi z toho doslova hrabalo - a děti se najednou při jedné větě daly do smíchu a já věděla, že jsem na to konečně kápla. To bylo přesně to, co jsem hledala, a taky že na to zareagovaly.
Vivienne si v první Zlobě dokonce zahrála pětiletou Růženku. Uvidíme ji i v pokračování?
Neuvidíte. Ona mi dodnes úplně neodpustila, že jsem z ní tehdy udělala růžovou princezničku. Chvíli asi potrvá, než tuhle křivdu stráví.
Nezávidějí ostatní vaše děti Vivienne? Nederou se také před kameru?
Ne, moje děti zatím nemají herecké sklony.
Na rozdíl od maminky, když byla v jejich věku? Nebo ne? Kdy vás napadlo, že chcete být herečkou jako otec a do určité míry i matka?
Přesně si to nepamatuju, ale asi někdy v tom věku. To snad ani jinak nešlo. Nejen že jsem vyrůstala ve městě, které bylo a dodnes je přímo synonymem pro film. A nejen že jsem díky otci měla film denně doslova z první ruky. Možná ještě víc mě podnítilo, když mi maminka vyprávěla, jak toužila stát se herečkou. A když mi vyprávěla o babičce, která měla stejné sny. Mámě se aspoň trochu vyplnily, babičce vůbec. Myslím, že hlavně proto mě nikdy nenapadlo, že bych mohla dělat něco jiného než herectví. Upnula jsem se na to a začala chodit do hereckých kurzů. Ale vždycky mě bavila i psychologie a mám taky ráda historii. S herectvím jsem si to v duchu srovnala tak, že se v téhle profesi budu vtělovat a vžívat do různých postav a že budu hrát ve filmech z rozličných historických epoch. Ale když se nad tím dnes zamýšlím a podrobuju se jakési psychoanalýze, největší motor v tomhle směru pro mě znamenala máma. Chtěla jsem jí udělat radost. Taky když zemřela, můj postoj k herectví se mírně proměnil.
V jakém smyslu?
Máma umřela, když jsem toho ještě moc odehraného neměla. Hrála jsem dál, ale začala jsem to dělat pro svoje děti. Časem mě napadlo, že každý rodič je svým způsobem herec. Kvůli dětem ze sebe děláme kašpary, celé dny dobrovolně šaškujeme. To mě baví. Snad ještě víc než opravdové herectví. Jen se stále častěji zamýšlím nad tím, že kdybych se na to bývala tak neupnula, živila bych se dnes něčím jiným. Třeba bych psala, nevím. Jenže jsem se v sobě nikdy nesnažila hledat žádné jiné sklony, a takhle to dopadlo.
Pomůže, když má mladý adept téhle profese rodiče herce?
Navštěvovala jsem hlavně díky rodičům kursy ve Strasbergově studiu, ale podle mě nejdůležitější je, aby člověk vyspěl a dozrál. U Strasberga do mě pumpovali Stanislavského. Jenže mně bylo třináct. Co jsem si asi mohla vzít z toho, když nás učili, že při uchopení role musíme čerpat z vlastních zkušeností a zážitků nashromážděných v hloubi duše. Jenže ve třinácti jsem toho v hloubi duše moc nashromážděného neměla. A když se mě dnes mladí lidé ptají, co by měli studovat, jak by na to měli jít, aby se z nich stali herci, doporučuju jim, aby hlavně žili. Aby žili co nejvíc naplno. Aby si všímali, co se kolem nich děje, naslouchali, reagovali. I běžnému člověku tyhle úplně obyčejné věci pomáhají, aby byl slušnější a ohleduplnější ke svému okolí. Když to aplikuje herec, i při práci komunikuje s druhými upřímněji a věrohodněji, a to divák ocení.
Říká se, že osobní krize pomáhají hercům, aby ze sebe dostali to nejlepší, co v nich je. Můžete to potvrdit z vlastní zkušenosti?
Myslím si, že na tom něco pravdy bude, a to, co jsem prožívala v druhé půlce devadesátých let, by to mohlo ilustrovat. Natočila jsem Giu, získala Zlatý globus za miniseriál George Wallace, dostala jsem se v branži do určitého povědomí, ale upadla jsem do depresí, které kulminovaly tím, že jsem si oholila hlavu, chodila pořád ve stejném oblečení a herecké kariéry, která se tak slibně rozjížděla, jsem nechala a místo toho jsem začala studovat režii a scenáristiku. V takovém rozpoložení…
Promiňte, že vám skáču do řeči - z čeho jste při tak slibném rozjezdu upadla do depresí?
V té době jsem se poprvé rozváděla. A profese mi sice přinesla první úspěchy, ale s nimi se dostavily i hluboké pochybnosti. Nebudu rozvádět to, že jsem byla ohromně svobodomyslná, milovala jsem volný způsob života, trávila ho nejraději ve společnosti přátel, a najednou jsem měla pocit, že tohle všechno se ocitlo v ohrožení. Důležitější bylo, že jsem nabyla pocitu, že dál už nemám co říct. Že jsem už ze sebe vydala všechno, co ve mně je. Nepřipadala jsem si ničím zvláštní, cítila jsem se nejlépe ve společnosti sobě podobných a najednou jako by mi život chtěl naznačit, že to tak není. To bylo těžké dilema. Hledala jsem se a vůbec se mi to nedařilo. V takovém rozpoložení mi nabídli roli v Narušení.
Úlohu psychicky silně rozkolísané dívky, o které si nikdo není jistý, jestli je nebo není blázen… Tomu se říká ve vašem oboru timing, ne?
Ta role skutečně nemohla přijít v méně vhodnou dobu. Ale vzala jsem ji i v té své vnitřní nejistotě. Převážila radost z toho, že okolí moje pochybnosti nesdílí a důvěřuje mi. Ne že bych se jich díky tomu úplně zbavila, ale film jsem natočila a pak jsem z různých stran slýchala, že by z toho mohl být Oscar. Opět zvláštní, protichůdné pocity. Někdo potom dodal, že Oscara možná ale nezískám z prostého důvodu, že jsem svým pojetím diváky nechala v nejistotě, jestli moje postava opravdu není psychicky nemocná.
Safra! To je přece pro interpreta kompliment jako hrom!
Já to tak nakonec taky vzala.
A oprávněně. Oscar za vedlejší roli šel za vámi. Teď by to chtělo ještě toho za režii. Co vás před osmi lety přivedlo k rozhodnutí přesednout z jedné židle na druhou?
Patřím k těm hercům, kteří se na film dívají jako složené, kolektivní dílo, k němuž každý přispívá tím, co umí. Příspěvek k celku může být drobný nebo obrovský, ale každý má svoje místo a smysl a navzájem se všechny doplňují. Při natáčení mám úctu ke každé zúčastněné profesi. Vždycky jsem si uvědomovala, jaké mám v tom procesu místo, a nikdy by mě nenapadlo uvažovat o režii nebo o tom, že bych někdy napsala scénář.
Který byl tedy onen zlomový okamžik?
V podstatě to byla náhoda. Začalo to tím, že jsem se chtěla dozvědět něco víc o válce v bývalé Jugoslávii. Jen čistě pro sebe, protože pro moje vnímání byla do té doby válka něco nepochopitelného a nepředstavitelného. Vydala jsem se tam, setkala se se spoustou zajímavých lidí, včetně znásilněných žen, načerpala jsem mnoho poznatků. Ocitla jsem se tehdy na nějakou dobu pryč od svých dětí, taky jsem na pár dnů onemocněla, a v podstatě jen proto, abych si všechny informace a vjemy utřídila, začala jsem je házet na papír v podobě scénáře. Na to, že by se někdy měl realizovat, jsem ani nepomyslela. Bylo to jen takové cvičení. Potom si ale scénář někdo přečetl, usoudil, že není špatný, a věci vzaly rychlý spád. Nejenže vznikl zájem podle něj točit, ale dohnali mě i k tomu, abych ho režírovala. Tak se vyklubal film V zemi krve a medu.
A před dvěma lety šel do kin váš zatím poslední, čtvrtý film Nejdřív mi zabili tátu. Zase válečný snímek, tentokrát o genocidě v Kambodži, odkud jste adoptovala svého nejstaršího syna. Zabýváte se problematikou dodržování lidských práv, angažujete se v humanitární oblasti. Co jste si od tohoto snímku slibovala?
Uvědomovala jsem si, že tamní lidé takový film potřebují, že potřebují zahájit vnitrospolečenský dialog na tohle tragické, stále ještě živé a neuzavřené téma. A pochopitelně jsem měla obavy, jak film v Kambodži přijmou, protože to téma se tam obchází nejčastěji mlčením. Film měl premiéru právě tam a všem nám bylo jasné, že drtivá většina diváků bude z těch, které tato neblahá dějinná epocha zasáhla. Potomci zavražděných, ti, kteří přežili. Také sympatizanti Rudých Khmerů. Současná vládnoucí garnitura. Královská rodina. Ale přijali film nadmíru dobře. Promítali jsme ho i na stadionu, kde došlo tehdy k velkému masakru, pořádali jsme diskuse s diváky a pamětníky na radnicích. Bylo to dojemné. Doslechla jsem se, že díky filmu se prarodiče konečně rozpovídali před vnoučaty, před nimiž do té doby na toto téma mlčeli.
Určitě jste při práci na filmu měla na mysli i svého syna Maddoxe…
Ano, natočila jsem ho i pro něj. Přála jsem si, aby byl u natáčení, aby všechno sledoval a prožíval. Jezdí do Kambodže často, ale tahle zkušenost byla pro něj jiná. Poznal a pochopil, co zřejmě prožili jeho biologičtí rodiče a nahlédl na svůj původ ze značně odlišného úhlu.
Po těch osmi letech se cítíte lépe za kamerou než před ní, jak jste se dala slyšet. Čím to je?
Ráda sleduju, jak hrají kolegové. Baví mě dívat se na jejich herecké výkony. Mám ráda, když kypí emoce. Mám ráda příběhy. Myslím, že z druhé strany kamery přistupuju k filmu zcela jinak, než když stojím před ní, a s chutí poskytuji druhým prostor, který v opačném případě obsazuji sama. To je na režijní práci pěkné. Musíte najít v lidech, co je v nich nejlepší, patřičně to zabalit a prodat. Pro mě je to ohromná zkušenost a radost.
Uvědomujete si, že pro své děti, ale i pro spoustu mladých žen, které vás obdivují, jste v mnohém jejich vzor. Jak takový závazek nesete?
Beru ho skutečně zodpovědně. Mám se sice ještě hodně co učit a sama potřebuju vzory, abych zůstala nohama na zemi. Ale pokud mě má někdo za vzor, přistupuju k tomu velice vážně a snažím se komunikovat s mladými lidmi na celém světě a být jim v mezích svých možností nápomocná. V době, kdy jsem byla mladší, bych bývala sama občas uvítala podobný druh pomoci, vím tedy, jaký to může mít význam, a velmi ráda svými skromnými silami přispěju.
