S instinktem stěhovavých ptáků se dnes i ty největší hvězdy přesouvají k televizi, o níž se ještě nedávno ve filmových a divadelních kruzích mluvilo s velkým despektem. Nyní se však zdá, že nabízí často kvalitnější příležitosti než film potácející se v bludném kruhu komiksů a frančíz. V televizním seriálu se uvolila hrát i jedna z největších hvězd devadesátých let. A o překvapení nebyla nouze.
I ty, Brute? Už i vás, výlučně filmovou herečku, zlákala blikající televizní obrazovka? Jaký je důvod?
Není to úplně poprvé, ale je pravda, že k seriálové práci pro televizi jsem se vrátila po mnoha letech, skoro po dvaceti. Nikdy jsem se však neprezentovala jako filmová herečka, ani se za ni nepovažovala. Jsem prostě jen herečka. Mezi námi neexistuje žádná skupina "výlučně filmových herců". A ptáte-li se mě na důvod, proč jsem na nabídku kývla, jmenuje se Sam Esmail.
Tedy režisér seriálu Mr. Robot, po němž svým neopakovatelným stylem natočil pro Amazon psychologický thriller Homecoming. Stačilo jen jeho jméno? Šla jste do toho naslepo?
To samozřejmě ne. Scenáristé Eli Horowitz a Micah Bloomberg zabalili nádherný starosvětský příběh do moderní zápletky a k tomu se jim ještě podařilo vytvořit nenásilnou moralitu. Když přidáte neuvěřitelně invenční práci režiséra, myslím, že jsem si nemohla vybrat lépe.
Nesehrála v rozhodnutí ani tu nejmenší roli skutečnost, že se v poslední době i velké filmové hvězdy pouštějí do práce pro televizi?
Úvahy o velkém plátně a malé obrazovce jsou u herců poměrně časté, ale tímhle způsobem opravdu nepřemýšlím. Snad je to tím, že mám doma hodně velký televizor. Ale vážně - všechny spekulace převážilo nadšení, které na mě Sam přenesl - že můžeme společně vytvořit něco opravdu zajímavého a na větší ploše sdělit něco zásadního. Cítila jsem, že jde o příležitost, již se sluší využít.
Jakou roli hraje ve vašem životě televize z opačného pohledu, z pohledu diváka?
Ráda bych, aby hrála větší, ale je to složité. Mám tři děti a vyhýbám se tomu, aby u nás byla zapnutá od rána do noci. Pouštíme ji až později večer, ale to už se pomalu chystám do postele. Docela mě to mrzí, vždyť jsem s televizí vyrůstala a dívala se na ni ráda. Dnes mi však připadá, že pro děti se tam najde vhodný pořad jen málokdy. Za časů mého mládí to bývalo jiné. Televize stmelovala rodinu. Sesedli jsme se a dívali se na pořady, které zaujaly každého bez ohledu na věk. To mi dnes schází.
Čím to dětem vynahrazujete?
Jednu dobu propadly legu. Mnohokrát jsem po nich musela uklízet doslova tisíce kostiček, ale nemůžu jim to vyčítat. Zjistila jsem při tom, že práce s legem - už jen když ho třídím podle barev -, je skvělý relax. Přibližně ve stejné době jsem podlehla čínské deskové hře madžong. Začalo to docela nevinně. Moje mnohaletá přítelkyně, stylistka Elizabeth Stewart, ho hraje už dlouho a často o něm mluvila. Měly jsme zrovna nějakou práci v Itálii a já ji poprosila, ať mi podrobněji vysvětlí, o co při té hře jde, abych ji alespoň trochu chápala, protože to se mi do té doby nedařilo. Začala mě učit, a když jsme se vrátily domů, zavolala jsem pár dalších kamarádek a nakazila je. Potom jsem si dokonce najala učitele madžongu a po třech letech se z něj stala moje nejoblíbenější hra. Hrajeme každé úterý.
V některých rodinách nahrazuje televizi DVD a jiné přehrávače. Mohla byste dětem pouštět své starší filmy, aby věděly, kdo je jejich maminka.
Vy si děláte legraci, ale ono opravdu chvíli trvalo, než jim v plném rozsahu došlo, co je jejich máma zač. Je to však logické. Jejich vrstevníky nezajímám. S jednou výjimkou - když k nám chodily na návštěvu holčičky, které oceňovaly, jak hezky umím plést copánky. U našich dětí jsem tedy začala mírně, Hookem, kde jsem hrála Zvonilku, ale s manželem jsme se nejvíc těšili, až jim pustíme Mexičana, protože při jeho natáčení jsme se seznámili. Dívali jsme se společně asi pět minut a pak přišla střílečka. Násilnické scény nám už vypadly z hlavy. Po očku jsem se podívala na děti. Byly vyděšené. "Tak to asi nebude ten správný film," usoudili jsme s manželem a vypnuli ho.
Místo toho jste dětem raději něco přečetla. Dodržovala jste tuhle tradici dlouho?
Co nejdéle to šlo. Ten zvyk jsem získala od svého otce, který nám každý večer před spaním četl. Lepší způsob usínání jsem dodnes nepoznala.
Jenom četl, nebo i vyprávěl smyšlené příběhy?
Pokud si dobře vzpomínám, tak jen četl. Vybíral knihy, do nichž jsme věkem už dorostli, ale na to, abychom si je četli sami, byly ještě trochu složité. A znovu musím zdůraznit, jak krásný odchod do říše snů nám každý večer připravil, jak nás na té cestě provázel jeho hlas. Snažila jsem se dětem tohle potěšení zprostředkovat taky, ale mělo to svá úskalí. Jako herečka jsem se snažila každou postavu hlasově odlišit, děti se ale kroutily: "Ne, nehraj! Prosím! Jenom normálně čti." Nevím, jestli se nemám cítit dotčená.
Vy jste se krátce po sobě objevila v rolích žen, jež se v souvislosti s dětmi ocitly v extrémních situacích: v Tajemství jejich očí vám zavraždili dceru a v (Ne)obyčejném klukovi se váš syn stal terčem šikany. Nevyužila jste jich pro rodičovskou osvětu?
Šikana je velice složitý problém a s dětmi jsem ho nejednou probírala, protože jsou právě ve věku, kdy by se jich mohla dotknout. Román, podle něhož byl (Ne)obyčejný kluk natočen, by si měli přečíst snad všichni rodiče a jeho myšlenky tlumočit svým dětem. V první řadě tu, že když se jim něco podobného stane, když si na ně někdo zasedne, nesmějí si to nechávat pro sebe, ale musejí se svěřit někomu dospělému, rodičům, učitelům, prostě někomu, kdo to může řešit. To je jediná možná cesta, jak tomu učinit přítrž bez toho, aby si dítě odneslo do života psychické trauma.
Máte nějakou radu, kterou byste předala rodičům podobného dítěte, jež - a to cituji přímo z filmu - "prostě nemůže zapadnout"?
Jednu už jsem zmínila, ale univerzální doporučení neexistuje. Každá rodina je specifická, musí si najít vlastní recept a mít ve svém středu někoho, kdo si řešení vezme za své. Základem by se měla stát empatie a láska, což dojde snad každému, kdo se jen na chvíli zamyslí nad tím, že je život krátký na to, abychom láskou a city šetřili. Před všechny rady bych ale předřadila jednu, která mě napadla teď při vaší otázce: jistě se najde spousta povolanějších lidí, kteří budou moci s danou problematikou poradit lépe než nějaká americká herečka.
Můžete porovnat spolupráci se Samem Esmailem a s jinými režiséry, kterých jste zažila nepřeberně?
Ještě víc než na množství jsem měla štěstí na pár takových, kteří v sobě mají špetku génia. A to platí i o Samovi. Navíc mám dojem, že v nadšení, s jakým každý den přichází na plac, se mu nevyrovná žádný. Neustále se usmívá a je na něm znát, jak hrozně ho práce baví. To je základní věc, protože takový postoj je nakažlivý a přenáší se na ostatní. Pak může přijít jakkoli náročná scéna nebo natáčecí den, kdy vcházíte do studia za tmy a za tmy ho opouštíte, ale dobrou náladu a příjemné rozpoložení si tím zkazit nenecháte.
Zvláštní kapitolou jsou režírující herci. I s pár takovými jste už pracovala, naposledy před třemi lety s Jodie Foster při Hře peněz. Jaká byla?
Neobyčejně trpělivá. A vždy výtečně připravená. Měla jsem dojem, že si dobře rozumíme. Herec se při práci může těžko setkat s větším porozuměním než u člověka, který je sám špičkou v hereckém oboru. Ví totiž přesně, o co jde, a má pro kolegy hluboké pochopení. Pro Jodie to přitom musela být náročná práce, protože ve filmu hrála roli i spousta technických vymožeností, ona ho však udržela v rovnováze a nenechala se tím lákavým aspektem svést, aby převážil nad vkladem nás, herců. A já se hodně snažila, abych Jodie nezklamala.
Jakým směrem se ubíraly vaše úvahy, zda právě tuhle roli přijmout, nebo ne?
Scénář mi nabídl George Clooney, který film produkoval a s nímž jsem v něm pak hrála. Nadchl mě po prvním přečtení. Na ten bezprostřední pocit zpravidla nejvíc dám. Otočím poslední stránku a vím, jestli je to pro mě to pravé, nebo ne. Málokdy si tenhle první dojem nechám vyvrátit. George ale hned zkraje moje nadšení tlumil s tím, že si musíme promluvit s Jodie. Proběhl jeden dlouhý telefonický rozhovor, při němž jsme zjistily, že příběh vidíme hodně podobně, a tato názorová shoda nás povzbudila. Brzy nato jsme všichni tři začali obcházet televizní studia, ve kterých se značná část filmu měla odehrávat. Strávili jsme hodně času mimo jiné i v režii zpravodajských relací, abychom nasáli atmosféru, zjistili, co přesně taková práce obnáší a jakému tlaku jsou aktéři vystaveni. Byl to pro mě vzrušující zážitek, poučná zkušenost, a i když se mi všechno jistě nepovedlo dostat na plátno, zanechalo to ve mně hluboký dojem.
Hra peněz je silnou výpovědí o vztahu politiky a financí. Myslíte, že má přesah i do reality, byť jde o fikci?
O to se přece film snaží vždycky - vyjádřit se k současné realitě, i když na fiktivní bázi. A nejen film, každá umělecká forma, od poezie po hudbu, poskytuje pohled na realitu, nejlépe nečekaný, něčím odlišný, který by mohl zůstat lidem skryt.
Povídání o snímku režírovaném kolegyní Jodie Foster nás nevyhnutelně dovádí k otázce, jestli i vy sama neuvažujete o režii.
Není to poprvé, co na takový dotaz odpovídám, a vždycky když padne, cítím se ohromně polichocená. Ale celý ten čas odpovídám stále stejně: Ne, nechci režírovat. Znám totiž své intelektuální hranice a stejně tak dobře vím, jak jsem na tom s trpělivostí. Zkušenost mě naučila, že čtyři dotazy za hodinu, které si žádají jasnou odpověď, je maximum, které jsem schopná snést. S tím bych za kamerou dlouho nevydržela. K lidem, kteří do toho s odvahou jdou, závidím podobně jako lidem, kteří umějí malovat nebo hrát na cello, a doufám, že třeba v příštím životě v sobě tu schopnost najdu. V tom současném mi ale stačí být jim nablízku, obdivovat jejich schopnosti a pro jejich plnou realizaci jim poskytnout ty své, když o ně projeví zájem.
Hereckých nabídek máte jistě stále nepočítaně. Přišla zrovna ta na Homecoming v pravý čas?
Mám přesně ten pocit. Ale to se mi stává často. Mám dojem, že většina rolí, které jsem odehrála, vždycky přišla nějakým způsobem v pravou chvíli, a k tomu se pokaždé sešli i ti správní lidé a dobrá parta. Tady navíc moje radost plyne také z toho, že od natáčení k uvedení neuplynul rok nebo i víc, jak je běžné u filmů, takže mám na práci ještě živé vzpomínky a můžu svůj pohled porovnávat s pohledem diváků.
Nabídku jsme tedy probrali. Co poptávka? Jsou role, po kterých toužíte a jež se vám zatím vyhýbají?
Určitě existují takové, které bych ráda hrála, protože kdyby tohle puzení ustalo, dospěla bych nejspíš k nemilému závěru, že už pro mě není práce. Ale jestli vaše otázka směřovala k nějaké konkrétní vysněné úloze, asi vás zklamu. Žádnou nemám. Připadá mi, že ne já vyhledávám role, ale ony vyhledávají mě. A protože jsem během kariéry měla štěstí na dobré příležitosti, nechávám to tak a nehodlám na tom nic měnit.
Po třiceti letech u filmu jste možná už zpohodlněla a už vás tolik nebaví trávit týdny na natáčení mimo domov. Přinesl seriál Homecoming v tomto ohledu vítanou změnu?
Máte pravdu, jeden čas jsem se zdržovala doma tak důsledně, že se lidé divili, když na mě někde narazili, protože jsem získala pověst, že nevytáhnu paty. To se ale týkalo hlavně doby, kdy byly děti ještě malé. Seriál však v tomhle ohledu žádnou podstatnou změnu nepřinesl, točil se i v dost vzdálených lokacích a tam se rozdíl mezi přípravou filmu a televizního projektu stíral. Nepřišlo mi to ničím odlišné.
Když nic jiného, seriál se točí po epizodách, je rozsekaný na kousky, v tomto případě na dost krátké segmenty od pětadvaceti do zhruba pětatřiceti minut. Už to je zásadní rozdíl, ne?
Ano, to přiznávám. Točí se kapitoly, které je třeba respektovat. V hotovém tvaru je tedy na můj vkus až moc titulků, úvodní, závěrečné a znovu úvodní a zase závěrečné. Ale jinak všechny epizody režíroval Sam, což u většiny dnešních seriálů nebývá pravidlem, a tím pádem jsem pracovala se stabilním, neměnným týmem. I když je to překvapivé, tato práce se skutečně od natáčení filmu moc nelišila.
Neměnného režiséra jste si prý stanovila jako podmínku, stejně jako jste dopředu požadovala celý scénář, což také nebývá zvykem.
Ano, je to tak. Film má jednoho kapitána, který ho řídí od první klapky až k premiéře, naopak v seriálu se střídají mnohdy s každou epizodou. Na to nejsem zvyklá. A otevřeně říkám, že kdyby nerežíroval Sam, asi bych roli nepřijala.
Na první pohled by se zdálo, že zmíněná epizodická rozdrobenost může herci dovolit luxus rozšířit vývojový oblouk postavy, více se do ní dostat. Je to tak, nebo je spíše na obtíž?
Mluvit o luxusu je trochu přehnané. Luxus to nebyl pro nikoho ze zúčastněných. Všichni jsme se museli soustředit víc než za běžných okolností, a tím to bylo spíš složitější. Kolik stránek scénáře nás čeká zítra? Které? Sam to samozřejmě věděl, ale do určité míry nechával herce i štáb v nejistotě. Chvílemi mi to připadalo, jako bych měla připravovat oběd o deseti chodech a k tomu žonglovat s míčky. Tím si nestěžuju, naopak, bylo to sice namáhavé, ale podnětné.
Opravdu tedy nevidíte žádný rozdíl mezi filmem a televizí?
Podle mě žádný není. Obzvlášť v poslední době. V televizi vznikají ohromně zajímavé věci. Laťka je nasazena hodně vysoko. Jak už jsem řekla, nejsem nijak dychtivá divačka, takže posun, k jakému v televizní tvorbě došlo, jsem zaznamenala poměrně pozdě. Dostal mě seriál Gangy z Birminghamu. Zírala jsem s otevřenou pusou - ty kostýmy, herecké výkony, lokace. Nechtělo se mi věřit, že je to televizní záležitost. To byl zlomový zážitek, který proměnil můj pohled na televizi. K tomu všemu mě na práci pro tohle médium přitahuje i to, že můžu divákovi donést něco přímo domů. Jsme jako roznášková služba. Dodáváme zábavu až pod nos.
Jak dlouho jste seriál natáčeli?
Přibližně čtyři měsíce.
To není málo.
Není. Natáčení bylo jednou věcí zvláštní - jakoby to probíhalo tak, že čím náročnější úkol se nám postavil do cesty, tím rychleji jsme s ním byli hotovi. První týden jsme končili před polednem. Všichni jsme byli na jednu stranu velice spokojení, jak nám to jde od ruky, ale na druhou jsme se až trochu styděli. Takhle to nejde, říkali jsme si. Nemůžeme točit jen čtyři hodiny denně. A tak jsme trochu překopali harmonogram.
Vyskytly se naopak momenty, jež natáčení brzdily?
Moc to nepřeženu, když řeknu, že každá druhá moje scéna byla s nějakou rekvizitou. Pořád jsem něco někam přenášela, telefonovala mobilem a podobně. Kdybyste sesypala všechny moje dosavadní role na jednu hromadu, zjistila byste, že tolik rekvizit jako tentokrát jsem nikdy nepoužila. Zdržovaly nás třeba záběry, když jsem měla škobrtnout na vysokých podpatcích a podobně, protože na první klapku se povedly málokdy.
Na place jste se potkala i s kolegy, s nimiž jste pracovala už předtím, například s Dermotem Mulroneyem. Taková setkání jsou nejen o práci, že?
Pokud zmiňujete právě Dermota, s nímž jsem točila už potřetí, pak určitě. Okamžitě si vzpomenu na Svatbu mého nejlepšího přítele, v níž jsme spolu hráli už před více než dvaceti lety. Taková legrace, jakou jsme si tehdy užili, se už asi opakovat nebude. Stali se z nás velcí kamarádi a mám podezření, že Sam na to myslel, když nabídl roli mně i jemu.
S manželem, kameramanem Danielem Moderem, jste se při práci sešli také vícekrát. A jistě ne naposledy.
Pracovali jsme spolu už na sedmi filmech, pokud dobře počítám. A určitě bych s ním ráda zase někdy točila, protože mě s ním dělat baví. Ovšem jestli je to oboustranné, na to se budete muset zeptat jeho.
Asi víte, že Homecoming vznikl původně jako podcast. Nějak si vás jako fanouška podcastů a vůbec nových médií neumím představit.
Taky že nejsem. Ale na fenomén podcastů jsem narazila už před čtyřmi roky při práci na Tajemství jejich očí. Chiwetel Ejiofor, s nímž jsem hrála hlavní dvojici, mě do nich zasvětil, protože během natáčení je pořád poslouchal a vyprávěl o nich. Upozornil mě i na Homecoming, který mě zaujal, i když jsem neměla úplně ponětí, o čem přesně mluví. Připadalo mi to jako sci-fi, a i když jsem si ho pak pustila sama, dost jsem tápala.
V roce 1990, kdy jste prorazila a na čas se stala asi nejpopulárnější herečkou na světě, vám bylo třiadvacet. Dnes o podobnou metu usilují zástupy stejně mladých hereček. Pokusíte se o srovnání? Mají to lehčí, či těžší než kdysi vy?
Těžko posoudím, jestli to mají lehčí, nebo těžší, jedno ale vím jistě. Nechtěla bych dnes být dvacetiletá uchazečka o pozici v showbyznysu, a to z jednoho prostého důvodu: neumím fotit selfíčka. Vůbec mi to nejde. Svedu vyfotografovat skupinu lidí spolu se mnou - to prostě natáhnu ruku jako opice a ono to nějak vyjde -, ale na sólové fotky jsem beznadějná.
Nové způsoby prezentace, selfíčka a vůbec mobilní technologie, které umožňují, že se každý člověk může stát paparazzim, sociální sítě, technický pokrok, tohle všechno jako by svým dílem zbavilo filmové hvězdy někdejšího mysteria, záhadnosti, nedosažitelnosti. Kam se tyto atributy poděly?
Mysterium filmových hvězd? To je podle mě už dávno pryč.
