Lucie Bílá: Už vím, o čem život je

Když mluví o mamince, která ji před dvěma lety opustila, má stažené hrdlo a do očí se jí derou slzy.

Jakmile přijde řeč na Karla Gotta, kterého vyprovázela na onen svět svými písněmi, není to o nic lepší. Ale Lucie Bílá (53) chce oslavovat život, protože ho má ráda a dnes už i ví, co znamená. "Jsem smířená s tím, co se dělo nebo nedělo, i s tím, co se třeba bude dít, co život přinese. Taky jsem samozřejmě byla puboš, co si myslel, že je pupek světa a nic se mu nemůže stát, že mě se statistika netýká, ale to už mám chválabohu za sebou. A ještě pořád jsem tady a mám plný sály. Lidi mě zastavují na ulici, a když se omlouvaj, tak jim říkám, hlavně že vám nejsem lhostejná. Horší by bylo, kdyby o mě nikdo nestál. Teď akorát beru s kreditkou ještě podpis karty."

Z každé písničky vaší nové desky Ta o mně jako bych cítila váš osobní prožitek, přitom vám je psali cizí lidé.

Ano, všechny vznikly na zadání. Ale vždycky se snažím dělat desku v době, kdy mám ta správná témata a co říct. Chtěla jsem, aby všechno, co mám v hlavě, všechny myšlenky a prožitky, byly nějak pojmenovaný. Takže v těch textech je láska k životu, k mýmu synovi, mamince, partnerovi, ke korálkům (Korálek za korálkem navlíkám…; z textu písně Tenkou nití; pozn. red.), ale i láska k lásce. Je fakt, že jsem si vybrala autory, který mám ráda, a přála jsem si, aby měli rádi i oni mě, protože jsem si s nimi chtěla o těch písničkách trochu povídat. Přemýšlela jsem i nad názvem, a nakonec mi jasně naskočilo, že všechny ty věci, o kterých zpívám, jsem já, že ta deska není jenom o jejich autorech, ale hlavně o mně. Protože ty lidi a témata mám v srdci a v hlavě.

Hodně jste si sedla s Markem Ztraceným…

Z naší spolupráce jsem totálně nadšená, komunikovala jsem s ním dlouze, řekla mu, co chci zpívat, a on to v těch textech úžasně použil. Dokonce i některá má slova a spojení, takže mám pocit, jako bych je opravdu napsala já. A to je skvělý, takový autor je k nezaplacení. Ale jsem moc ráda i za spolupráci s Janou Kirschner. Napsala písničku, která je o tom, na co myslí maminka, když je u postýlky svého dítěte. Uspává ho, snaží se, aby se zklidnilo, a přitom má v sobě spoustu věcí, které potřebuje vykřičet. Ale na dítě se nekřičí, to za nic nemůže, tak si to musí v sobě nechat a přitom mu potichu zpívat… To znám taky. Na celé desce není jediná věc, která by mi nebyla blízká.

Marek vám ale napsal i písničku Protože. Videoklip má na YouTube už přes milion a půl zhlédnutí. Domlouvali jste se konkrétně, jak bude text vypadat?

Řekla jsem mu, že chci zpívat písničku o svý lásce, ale hlavně v ní lidem sdělit, proč mám mladšího muže, abych to nemusela dokolečka pořád všem vysvětlovat.

A proč tedy?

Protože můžu a protože ti starší jsou už rozebraní. (smích) A nepotřebuji a ani jsem nečekala na chlapa, který za mnou přijede na bílém koni. Stačí, že přijel na harleyi z Ostravy. Takže tak. Celá ta deska je pro mě neuvěřitelný hudební zážitek. Už ve studiu to tak bylo. Těším se třeba, až si na koncertě zazpívám Hořká jako rtuť od Petra Soukupa. Jsou písničky, které si ráda poslechnu v rádiu, a jsou ty, co miluji. Ale jsou samozřejmě i takové, co nemusím.

 

Myslíte Neposlušné tenisky?

Ne, Tenisky jsou moje začátky, dětský dudlík, to je v pořádku, to ke mně patřilo.  Mám na mysli písničku Praštilo. (z textu: Praštilo do vedení, je tma a vidět není, svíčky jsem někde ztratila. Jé, nejde televize, tak to je tedy krize, tak to bych teda vraždila; pozn. red.)

Tu neznám, ale hned si ji vygoogluji!

Neee, to není třeba. (smích) Ale jak jsem říkala, pak jsou písničky, na které se těším, že je budu zpívat na jevišti. Třeba Mluv se mnou. Která ženská nezažila, že má vedle sebe chlapa, co se tváří jako kyselá okurka a neřekne, co se děje. Vy cejtíte ve vzduchu dusno, které by se dalo krájet, ale od něj se nic nedovíte. Takže si domýšlíte strašné věci a on má přitom jenom hlad. (smích)

Mně se líbí písnička Doma. O mamince, která je tam nahoře a hlídá vás.

Ona se jmenuje Domov, ale víte, že Doma by byl lepší název? Asi jí tak budu říkat. V písničce Desatero taky nezpívám slovo kulajda (z textu: A nemusíš znát kopce knih a používat slovo hřích, ber to jako recept na kulajdu; pozn. red.) Vždycky řeknu jenom "můžete to brát jako recept". Tečka. Dokonce jsem se kvůli tomu pohádala s Gábinou Osvaldovou (autorkou textu písně, pozn. red.) Říkám, Gábinko, já nebudu zpívat kulajdu. A ona: "Musíš, dyť jsem to psala já…"

Vy jste měla s maminkou velmi silný vztah, což mezi matkou a dcerou nebývá samozřejmostí. Je to i tím, že vás podporovala v kariéře?

To nebylo tím, rodina mě vždycky podporovala, i když tatínek s tím ze začátku nesouhlasil. Pro něj jsem byla komediant a říkal mi, ať se držím řemesla, ale maminka to respektovala, vždycky mi fandila a před tím přísným tátou mě obhajovala. Ale já jsem byla s maminkou nějak propojená. Samozřejmě to máme všechny maminky se svými dětmi. Pamatuji si, když jsem viděla Filipa malého, jak letí ze schodů a cítila v sobě tak strašnou bolest, že na to nikdy nezapomenu. Naštěstí se mu nic nestalo. A tohle je to propojení. Ale s maminkou jsme byly tak spojený, že když odcházela, myslela jsem si, že odejdu s ní.

Myslíte ten poslední den?

Maminka odcházela dlouho, ale ona už v tom odchodu pokorném a krásném byla tak veliká, že mi dala příležitost, abych si na to zvykla. Ale na tohle se člověk nikdy nepřipraví. Já nevím, kde to vzniklo, ale tak to prostě mezi náma bylo. Maminka nikdy nebyla jako já, že by nahlas říkala věci jako mám tě ráda a podobně. Ale něčím uvnitř byla tak veliká, a já dokonce mám teď klip, kterým prezentuji svůj nový produkt (LB coffee, pozn. red.), kde se usmívám a vidím, že jsem celá ona. Dokonce si pamatuji, že při tom jejím odchodu jsem měla pocit, jako bych se dívala jejíma očima. Neumím to vysvětlit.

Ale písnička Domov vznikla už před dvěma lety a celou tu dobu ji zpívám na svých koncertech, i když zpočátku jsem s tím měla velkej problém. Ale teď si vždycky někde v tom sále představuji svoji maminku a ta slova mířím někam nahoru. Každýmu se to stane. A je to něco, co je důležitý, nemůžu se tomu vyhýbat, zvláště proto, že jsem tady pro lidi a musím znát jejich bolesti. Dneska už mi málokdo v sále může říct, dyť ty nic nevíš. Já už hodně věcí vím.

V textu zpíváte doslova: … vím, že mě strážíš zpod mraků… Zažila jste to? Měla jste někdy pocit, že vás před něčím zachránila?

Určitě je něco mezi nebem a zemí, protože jednou už mě maminka ochránila. Měla jsem sen a uposlechla varování. To ještě maminka žila a mně se zdálo, že vycházím z domu a ona na mě křičí do telefonu. Přitom maminka nikdy ani nezvýšila hlas. Tak jsem jí zavolala: "Děje se něco?" A ona: "Ne, proč?" Aha, takže varovnej sen, řekla jsem si. A ten den jsem měla koncert s Arakainama. Tak jsem se připoutala vzadu v autě, ani andělíčky jako jindy jsem po cestě nevyráběla, a pořád jsem koukala kolem sebe, co bude.

Dokonce jsem po koncertě nejedla ani nepila a furt byla opatrná, protože jsem čekala, že něco přijde. Když se pak udělalo špatně Honzovi Toužimskému, říkala jsem si: Jo, to je asi ono. Vzala jsem za něj nějakej křest, a když jsem se dostala na hotel, přemluvili mě ještě nějací svatebčané, ať jdu chvíli za nimi. Tak jsem jim zazpívala Desatero.

V jednu hodinu ráno. Pak jsem šla na pokoj a v noci mi něco prasklo v břiše. V sedm hodin jsem už byla na chirurgickém sále. A teď si představte, kdyby se mi ten sen nezdál. Tak jsem se třeba najedla, opila, neprobudila… Kdoví, co všechno se mohlo stát. Ale já prostě čekala, že něco přijde. Samozřejmě, když už bylo všechno v pořádku, asi stokrát jsem maminku objala a pořád jí děkovala. Takže asi tam nějaký propojení je. Na sny si člověk má dávat bacha a rodiče poslouchat, protože mají vždycky pravdu. Já jsem se s nimi často hádala, ale oni věděli. A kdybych dnes mohla tou svojí životní zkušeností infikovat, tak svého Filipa pokoušu ze všech stran. (smích)

Nedávno jste se v katedrále sv. Víta, Václava a Vojtěcha při zádušní mši loučila s Karlem Gottem. To jste musela být hodně silná, že jste v takové situaci byla schopná zpívat.

Zpočátku to pro mě bylo nepředstavitelné. Ještě teď mám v sobě zármutek, jako by mě opustil rodinný příslušník, a tak to cítí, myslím, každá rodina v naší zemi. Ale tohle jsou věci, které se neodmítají. Šlo o Káju, tam nebylo možné říct ne. A věděla jsem, že by to mohlo udělat radost Ivance. Tak jsem udělala všechno pro to, abych jí v tý těžký chvíli pomohla.

Bylo to především jeho přání. To jste musela být poctěna, když vás o to kdysi osobně požádal.

Akorát že když si o to tenkrát řekl, tak jsme to všichni obrátili v humor a nikdy by mě nenapadlo, že se to vyplní.

Zpívala jste už na pohřbu Stelly Zázvorkové. Lze se v takové chvíli něčím odosobnit, oprostit se od toho, kde jste a komu zpíváte, abyste to zvládla?

Mluvíme o tom a mám sevřené hrdlo. Ale je logické, že se na to ptáte. Na tu mši za Karla Gotta jsme se připravovali, měli jsme zkoušky. A já věděla, že nejdůležitější bude, abych udržela na uzdě svoje emoce. Já tam byla pro Káju, pro lidi, kteří přišli, pro Ivanku a holčičky. Tak jsem je musela nechat na doma. Protože je pravda, že jednu špatnou zkušenost jsem už měla. V den, kdy odešel Péťa Muk, jsem zpívala dvoják - dvě představení s Petrem Maláskem - a během obou koncertů jsem musela z jeviště odejít. Prostě jsem to neustála. Když přišla mše za Karla, věděla jsem, že tohle se už nesmí opakovat, že ty svoje emoce nesmím vůbec pustit, jinak bude zle. A doufám, že jsem obstála, že ten profík ve mně se neztratil.

Setkáváte se často s tím, že lidé chtějí, abyste jim zpívala na svatbě nebo na pohřbu?

Ano, samozřejmě. Tím, že máme takové povolání, lezeme lidem do jejich obýváků, jsme s nimi na Vánoce, tak najednou mají pocit, že by s tím člověkem, kterýho mají rádi, chtěli prožít i hezký nebo třeba smutný chvilky. Stává se mi to. A na svatbách jsem zpívala. Ale pohřby jsou pro mě velmi těžká chvíle a já se jim svým způsobem vyhýbám. Až tak, že jsou lidi, které jsem milovala, ale zůstala jsem se svým smutkem doma a loučila se s nimi sama. Jenomže jsou situace, který nejdou vyřešit jinak. Ale jsem ráda, že v den, kdy nás Kája opustil, i ten následující, jsem byla na jevišti. Tam, kde se cítím nejlíp a nejbezpečněji. Protože, kde jinde bych se měla vyrovnat s bolestí na duši než na pódiu, kde to můžu vyzpívat, vykřičet a rozdělit se o ni s lidmi, kteří mě nikdy nezklamali? Za celou moji kariéru byli to nejvíc. Ať se mi doma hroutily vztahy nebo se mi dělo cokoli jiného, i odchod mé maminky, vždycky jsem měla jeviště a svoje fanoušky. A proto jsem ráda, že v takhle těžký chvíli jsem mohla být s nimi.

Během vašich veřejných vystoupení, nejen těch koncertních, vás pořád někdo zaznamenává na kameru nebo aspoň pořizuje snímky. Dělá to na vaše přání, jaký s tím máte do budoucna záměr?

Už dvacet let mám vedle sebe Lukáše Froňka a teď do mého týmu přibyl ještě jeden člověk, který tím, že mě nezná, mě vidí jinak. Jsou to nové oči a uši.  A s Lukášem jsme vydali dvě fotografický knihy a některé z natočených záběrů jsem použila do reklamního spotu k mému novému projektu.

Tím projektem myslíte kávu, kterou teď prodáváte pod svým jménem?

Ano, spojila jsem se s úžasnou soukromou pražírnou a mám teď svoji zrnkovou kávu. Prodává se přes e-shop a z každé plechovky jde třicet korun na charitu. Divím se, že jsem s tím nepřišla už dávno. Lidi po mně chtěli, abych měla svůj parfém nebo nějakou módní značku, ale to ke mně nepatří. Kdežto káva ano. Káva je rituál. Tolik lidí mě zve na kávu a teď můžu zvát i já je. Takže vedle kulturního domu v Otvovicích, který provozuju, a dělání korálků a andílků pro charitu, bude tohle další můj směr. Připravovali jsme ten projekt rok a mluvila jsem nejen do toho, jak by ta káva měla chutnat, ale i v jakém balení se bude prodávat. Mám čtyři druhy kávy a jsou pojmenované podle mých rolí v muzikálech. Carmen…

A co bude s těmi ostatními záběry? Střádáte si je na celovečerní film?

Lukáš se mnou točil i na Slavících, tak jsem si je teď prošla a má tolik vzpomínek na Káju… Nádhernejch a krásnejch. Taky mám natočený úžasný bratislavský koncerty Fifty, a až přijde čas… Za dva roky mi bude pětapadesát a za sedm let to taky nebude k zahození. Něco z toho třeba jednou bude. Ale ještě se mi nechce vzpomínat ani bilancovat, teď rozjíždím krásné projekty. Kávu, u které si lidi, doufám, rádi poslechnou moji desku.