Paul McCartney: Jednou sbalím královnu

Ve škole místo poslouchání desek radši hráli karty a kouřili. Občas dostali i rákoskou. Přesto se "vidláci z Liverpoolu" stali zřejmě nejslavnější kapelou historie. Paul McCartney se svěřuje, jak uviděl Boha, v čem se cítí nejistý i které muzikanty nejvíc obdivuje. A překvapí vzpomínkou na to, jak se jeho bývalá manželka proměnila ve veverku.

Chodil jste do školy s Georgem Harrisonem, s nímž jste pak dali dohromady Beatles. Podporovali ve vás učitelé kreativitu, ať už v hudbě nebo v jiných oborech?

S muzikou to bylo hodně těžké. Ve škole jsme se po téhle stránce žádné podpory nedočkali. Typická hodina hudební výchovy probíhala následovně: ve třídě bylo asi třicet kluků na jednoho učitele. Ten přišel a doprostřed třídy postavil na lavici gramofon. Pak na něj položil desku a prohlásil: "Teď si něco společně poslechneme a vy mi potom řeknete, co si o tom myslíte." Pustil desku a odešel. Takže jsme jednoho kluka postavili ke dveřím coby hlídku a vytáhli cigarety, karty a tak. A muziku většinou vypnuli. Když se učitel objevil na chodbě, zasyčela na nás hlídka, že už jde, ať típneme cigára a tváříme se, jako že nic. Kantor se na nás hloubavě podíval a zeptal se: "Tak co tomu říkáte?" A my odpověděli: "Fakt dobrý, pane učiteli."

Koho byste tedy označil za svého nejlepšího učitele hudby?

Asi tátu. Uměl moc dobře na piano a na rodinných oslavách vyhrával pokaždé, dokud ho nezačala trápit artritida. Pak jsem to musel převzít po něm, takže jsem se naučil hrát všechny jeho staré písničky. To pro mě byla škola jako hrom. Kromě toho mi jednou k narozeninám dal trubku, na kterou sám někdy ve dvacátých letech hrál v kapele. Učit mě ale nechtěl, neuměl noty a vždycky říkal, že se musím učit pořádně od nějakého profíka. Několikrát jsem to zkusil, ale nebavilo mě to.

Co se stalo s tou trubkou od táty?

Jednou jsem dostal nápad, že bych ji vyměnil za kytaru. Táta proti tomu coby muzikant nic neměl, a tak jsem přišel k první kytaře. Pak jsem se skamarádil se spoustou kluků, kteří na kytary hráli taky, a pořád jsme si povídali o muzice a probírali skladby, co se nám líbily. Takhle jsem potkal i George Harrisona. Vždycky ráno jsem nasedl do autobusu a na další zastávce přistoupil on. Do školy nám to trvalo asi půl hodiny. O pár let později se mu to vyplatilo - hledali jsme s Johnem kytaristu a George naprosto přesně znal všechno, co nás zajímalo. Ne že by se občas chytal jako ostatní - u něj stačilo jen říct název skladby a on hned přesně věděl.

Byl jste dobrý student?

No, spíš jsme pořád měli nějaké průšvihy. Nejhorší bylo, když jsme museli dolů do kabinetu - tak se tomu tehdy říkalo. Tam člověka čekal výprask. Musel jste napřáhnout ruku dlaní vzhůru a dostali jste "šest pořádných", jak se tomu říkalo. Učitel prostě vytáhl ten svůj ďábelský nástroj, tenkou dlouhou rákosku, a tou vás sešvihal do dlaně. Vyprávělo se, že u George se jednou netrefil a místo dlaně zasáhl zápěstí, což je nebezpečné, tam můžete klidně proseknout tepnu nebo žílu. Dnes by kantora za něco podobného okamžitě vyhodili z práce, ale tehdy to bylo naprosto běžné. George odešel ze školy s obřím jelitem na zápěstí a doma u večeře si toho všimli. Táta se začal vyptávat a on musel celou věc přiznat. Na druhý den šel do školy, sedí ve třídě a vtom se ozve klepání na dveře. Dovnitř vejde pan Harrison a ptá se učitele: "Vy jste včera na mýho syna vzal rákosku?" Učitel přikývl a pan Harrison mu dal pěstí. Spravedlnost zvítězila.

Když jste začínali, byly v módě pseudonymy - třeba Billy Fury a koneckonců i Ringo Starr. Neměli jste vy ostatní chuť dát si taky nějaký podobný pseudonym?

Přesně, tehdy se to bralo málem jako povinnost. Dnes se mi jméno Paul McCartney docela líbí - dorostl jsem do něj a koneckonců jsem do něj jako do značky investoval poměrně dost energie. Ale v té době jsem chtěl něco zvučnějšího, takže jsem si říkal Paul Ramon. Na turné jsme vyjeli s chlapíkem, který si říkal Johnny Gentle (Honza Hodný). To byl trochu paradox, protože všichni tehdejší muzikanti si dávali drsné pseudonymy jako Billy Fury (Zuřivý) nebo Boost Morning Wild (Divočina po ránu), jen my měli hodného Honzu. Tenkrát jsme fungovali jako jeho doprovodná kapela a na tom turné za námi chodili Johnnyho skotští fanoušci a ptali se: "A vy se jmenujete jak?" Já řekl, že Paul Ramon, George se představil jako Carl Harrison a z Johna se stal Long John Silver.

Jak to, že Ringovi pseudonym zůstal a vám ne?

Když Ringo přišel do kapely, už k němu ten pseudonym patřil. Byl z nás nejstarší a taky jediný profesionál. My ostatní byli ještě víceméně amatéři. Jedna z věcí, která byla na Beatles vždycky dobrá, je to, že jsme se nikdy moc nestarali o showbyznys. Jen Ringo měl pořádnou kapelu - bubnoval v Rory Storm and the Hurricanes a my je brali jako naprosté profíky. O jeho pseudonymu se tudíž vůbec nediskutovalo.

Co byla pro rané Beatles největší škola? Jak se z vás stala tak skvělá kapela?

Začínali jsme v maličkých klubech v Liverpoolu. Pak jsme odjeli do Hamburku a to byla zkušenost jak hrom - a zdaleka nejen tím, že jsme se coby banda postpuberťáků najednou octli zcela bez dozoru ve vykřičené čtvrti. To samozřejmě taky stálo za to, ale největší školu jsme tam absolvovali jako muzikanti. Hráli jsme ohromně dlouhé sety, někdy i osmihodinové, jen s pár přestávkami. Tím pádem jsme se museli naučit spoustu písniček. Nechtěli jsme se nudit a v tom věku je nejhorší nuda přehrávat pořád stejných deset skladeb dokola. Takže jsme měli v repertoáru asi tak milion písní s milionem akordů. A takhle to vlastně celé začalo - učili jsme se mraky akordů, a tím se z nás stali opravdoví Beatles.

A v Hamburku jste si taky udělali jméno, že?

Dnes se o tom tak často píše - neznámá kapela odjela z Liverpoolu do Hamburku a tam se z nich staly hvězdy. Ale ve skutečnosti to tak vůbec nebylo. Když jsme se vrátili domů, pořád nás znali jenom kamarádi z Liverpoolu. Hráli jsme v klubech, které by už dneska vůbec nemohly fungovat, jak byly malé a celkově nevyhovující. A my měli pouze jedinou jistotu - že nám nikdo pořádně nezaplatí. Pro všechny jsme byli vidláci z Liverpoolu, odkud se to tehdy dalo jen těžko někam dotáhnout. Londýn byl moc daleko.

Beatles dodnes obdivuje celý svět. Koho ale obdivujete vy?

Ze všech lidí, s nimiž jsem v muzice kdy spolupracoval, to pořád jsou hlavně původní spoluhráči, tedy John, což byl vážně vynikající kluk, George a Ringo. S Johnem jsme společně strávili hodiny a hodiny času a spoustu toho udělali, a já měl velkou čest pozorovat, jak skládá všechny ty úžasné songy, a znal jsem je dřív než kdokoli jiný. Třeba na vznik Julie nebo Across the Universe si vzpomínám dodnes. Moc rád jeho věci poslouchám.

V kapele jste ale byli docela na kordy, ne?

To se vůbec nevylučuje. Náš vztah měl vývoj - ze začátku jsme k Johnovi vzhlíželi už proto, že jsme já i George byli mladší. A on byl něco jako hrdina ze školní party. Něco z toho mu zůstalo - bylo ho vždycky všude plno, vždycky byl nejvíc slyšet. Když jsme spolu začali psát písničky, napřed jsem se mu chtěl aspoň trochu přiblížit, pak se mi podařilo srovnat s ním krok a potom už jsme psali víceméně každý zvlášť. A tím začalo to soupeření, o němž mluvíte. Ale vždycky to bylo pro dobro věci, kapela z toho měla užitek. Chtěli jsme jeden druhému ukázat, a tak jsme ze sebe dostali to nejlepší. Já napsal Penny Lane, on Strawberry Fields Forever.

A jaké muzikanty máte v oblibě mimo Beatles?

Můj největší obdiv má asi Stevie Wonder. To je neuvěřitelná muzikantská osobnost. A já jsem moc vděčný za to, že jsem s tímhle frajerem mohl pracovat. Natočili jsme spolu písničku Ebony and Ivory - pro některé lidi to byla komerce a ošklíbali se nad ní, ale já to považoval za skvělou věc, už kvůli textu a vyznění skladby. Zpívali jsme o rasové snášenlivosti, o tom, že spolu bílí a černí dokážou žít v souladu. Na tom snad není nic špatného, ne? Se Steviem jsme si to tehdy v Karibiku úžasně užili. Pracovali jsme tam s první ženou Lindou na desce a ona povídá: "Pozvi ho k nám na oběd." Byla neděle, tak jsme si udělali den volna. Linda se dala do vaření s tím, že ve dvě hodiny bude oběd na stole. Ve tři Steviemu volám, kde je. Prý akorát vyjíždí a za chviličku bude u nás. V deset večer tam byl jak na koni. To je prostě Stevie. Za nic se ale nemusí omlouvat, on je perfektní, a tak mu nelze nic vyčítat.

Jakou coververzi Beatles máte nejradši?

Asi Eleanor Rigby od Raye Charlese, ta je fakt vynikající. Taky jsem měl docela štěstí s Yesterday, protože od té existují asi tři tisíce coververzí. Vždycky jsem z toho měl ohromnou radost a zároveň mě zajímalo, kdo vlastně tyhle "převzatiny" dělá. Jednou jsem si to někde našel a byla to fantastická jména - Frank Sinatra, Elvis, Ray Charles a tak.

A když to otočíme, jsou skladby, na jejichž autory žárlíte, protože byste je nejraději napsal sám?

Občas se mi stane, že něco slyším a líbí se mi to opravdu hodně. Třeba Fields of Gold od Stinga. Když jsem to slyšel poprvé, říkal jsem si: "To jsem měl napsat já. Co si to ten chlap dovoluje?" Jako kdyby mi ukradl kus duše.

A co modernější hudba? Kdy jste si naposled poslechl písničku nebo album, které vás vážně oslovilo?

To byl asi Kendrick Lamar. A taky se mi líbila Dark Twisted Fantasy od Kanye Westa.

Kde vlastně hudbu nejčastěji posloucháte?

Asi v autě z rádia. A taky si pořád chodím kupovat cédéčka a pouštím si vinylové desky, přece jenom už jsem starší. Na druhou stranu ale používám i Spotify.

Když je řeč o nových jménech, vy s nimi občas i spolupracujete. Před časem jste pomáhal s novou nahrávkou rapové hvězdě Stormzymu.

Potkali jsme se ve studiu na Abbey Road, když jsem tam slavil dotočnou svého nového alba Egypt Station. Udělali jsme si takový malý večírek s lidmi jako Johnny Depp, Orlando Bloom nebo Kylie Minogue. Stormzy přišel taky, tak jsme se dali do řeči. Na Abbey Road mimochodem zůstala ta fantastická atmosféra z našich časů - kdykoli se tam ocitnu, mám pocit, že ve vedlejší místnosti narazím na Johna, jak nahrává Girl nebo něco takového.

A jak ta spolupráce se Stormzym probíhala?

Vlastně mě na začátku pouze požádal o radu - chtěl svou muziku trochu vylepšit. Jako raper umí skvěle pracovat se slovy, ale hudba pro něj do té doby nebyla tak důležitá. Tak jsem si sedl k pianu a ukázal mu nějaké základy - jak se mačkají základní akordy, jak chytit C dur a pak z toho obyčejným posunutím udělat D moll, E moll, F, G a A moll, což prakticky na všechno bez problémů stačí. Podle mě to pochopil skvěle.

Na albu Egypt Station máte píseň I Don’t Know, kde zpíváte, že se toho ještě spoustu musíte naučit sám. Opravdu to tak cítíte, po tom všem, co máte za sebou?

Samozřejmě. To jenom děti si myslí, že jednou přijde chvíle, kdy do sebe už všechno dostanou, budou všechno umět a dál už nebude kam jít. Ve skutečnosti vám život pořád hází nějaké míčky, které musíte odpalovat, a platí to i v šestasedmdesáti, ať už prodáte desek, kolik chcete. Učíte se zkrátka celý život. Stačí, když se vám narodí děti, protože na jejich výchovu žádný manuál neexistuje - něco si můžete načíst v nějakých příručkách nebo si nechat poradit od zkušenějších, ale pak zjistíte, že zrovna na vaše dítě tohle neplatí, a musíte improvizovat nebo hledat nové cesty. Pořád narážíte na nějaké nejistoty.

V čem cítíte nejistoty vy?

V každodenních záležitostech. Povedla se mi ta písnička, nebo ne? Dělám dobře, když dítěti dovolím to či ono? Místy se tím docela trápím. Lidi mají pocit, že když jste slavná hudební hvězda, máte zaručený přísun štěstí, ať se děje cokoli. Samozřejmě si nestěžuji, měl jsem skvělý život. Ale i ve skvělém životě má člověk spoustu starostí, včetně těch nejobyčejnějších.

Při překonávání nejistot mnohým pomáhá víra. Vy sám jste už před více než padesáti lety, v roce 1967, prohlásil o svém spoluhráči Georgi Harrisonovi: "Závidím mu, protože on víru našel. A zasloužil si to, protože ji opravdu hledal." Pořád mu závidíte?

Já na rozdíl od George nikdy doopravdy víru nehledal. Máma byla katolička a táta protestant, takže se u nás moc nábožensky nežilo. Ježíš dělal skvělé věci, ale v Bibli se dá najít i spousta hrůz, především o pomstě. Takže si z různých náboženství vyzobávám to, co se mi líbí. Ale přitom si myslím, že nad námi něco je. Měl jsem pár hluboce spirituálních zážitků, hlavně v mládí, když jsme ujížděli na drogách. Především jednou, když jsme si s kamarádem Robertem Fraserem a pár dalšími lidmi vzali DMT, které tehdy docela frčelo. Najednou jsem uviděl Boha, úplně mě to přibilo k zemi. Vypadal jako… jako nekonečná zeď, jejíž vršek vůbec nebyl vidět. A viděli jsme to s Robertem oba úplně stejně. Ne že by mi ten zážitek nějak od základu změnil život, takhle to na mě nefunguje, ale rozhodně mi zůstal v paměti. Teď úplně vidím ty titulky: McCartney spatřil Boha!

Máte ještě nějaké takové spirituální zážitky?

Občas - s mými nejdražšími, kteří tu už nejsou. Někteří lidé říkají, že naši blízcí nikdy neodejdou a sledují nás, což samozřejmě racionálnímu uchu zní jako nesmysl. Jenže mě tahle myšlenka začala oslovovat, hlavně poté, co zemřela Linda. Možná jsem si to v tom strašlivém smutku vědomě vsugeroval, protože jsem tomu uvěřit chtěl, ale to je mi vlastně jedno. Jednou jsem byl někde na venkově a v tom ke mně přiběhla bílá veverka. A já věděl, že to je ona, Linda, a že mi dává znamení. Samozřejmě to neumím nijak zdůvodnit, ale byla to krásná myšlenka.

Ještě se vrátíme k muzice. Říkal jste, že se vám líbí Kanye West - aby ne, když jste s ním taky spolupracoval.

To bylo hodně vtipné. Mě ten kluk zajímal, líbily se mi nějaké jeho věci a chtěl jsem si vyzkoušet, jak se skládá pro hip hop, na nějž se muzikanti z mé generace dívají často skrz prsty, ale já mu chtěl dát šanci. Myslel jsem, že to bude jako s lidmi, s nimiž jsem dělal předtím - že se prostě posadíme, budeme zkoušet riffy, vyhrávky a akordy a když se nám něco zalíbí, nějak to rozvineme, jak jsme to dělali s Johnem a dalšími. Takže jsem začal něco vymýšlet a povídám mu: "Tak se připoj!" Jenže on si to jen všechno nahrával na iPhone a o pár týdnů později mi poslal svou verzi, kterou z toho vytvořil. Zněla trochu jinak, ale to je jedno. Nakonec to nazpívala Rihanna, což mě taky dost pobavilo - takže jsem vlastně nepřímo napsal písničku pro Rihannu. V mém věku, chápete to?

Ano, to byl slavný hit FourFiveSeconds. Ale to není jediná píseň, kterou jste s Westem udělali.

Ještě třeba All Day. K té se taky váže zajímavá historka. Když se nám s Lindou narodila první dcera Mary, byli jsme v porodnici, celí nadšení, a já si všiml obrazu na zdi - reprodukce Picassova Starého kytaristy. A v tu chvíli mě napadlo, co to vlastně hraje za akord. Vyprávěl jsem to Kanyemu a zahrál mu k tomu, co se mi s tím Picassem pojilo, a on z toho udělal úvod k All Day.

Zpátky k vaší zatím poslední desce. O co jste se při jejím nahrávání snažil?

Chtěl jsem, aby byla rozmanitá, aby na ní bylo co poslouchat i pro lidi, jimž je fuk, že jsem před pětapadesáti lety hrál v jedné celkem známé kapele. Takže tu máme akustické balady jako Confidante, rockovou Who Cares nebo sedmiminutovou Despite Repeated Warnings. A ještě něco: chtěl jsem, aby na albu bylo aspoň pár písní, jež bych v klidu mohl zahrát na koncertě a lidi by neměli pocit, že by místo nich raději slyšeli něco z šedesátých let.

Musím říct, že třeba I Don’t Know je opravdu krásná melodie, ta se v koncertním programu jistě bude vyjímat skvěle. Kromě jmenovaných je na desce třeba skladba People Want Peace, které by to námětem slušelo na některé z pozdních desek Beatles, nebo ještě spíš na něčem od Johna Lennona. Máte pocit, že opět přišel čas na angažované písně o tom, že lidé chtějí mír?

Bohužel mám. Zase se nám, už poněkolikáté od těch šedesátých let, vrátila éra násilí a arogance. Funguje to v cyklech, jako s módou, když se zase začínají nosit kalhoty do zvonu. Před několika lety to vypadalo, že už by svět mohl být v pohodě, ale očividně si musíme počkat na další zhoupnutí kyvadla. Ale ono to přijde, už jsem to zažil mockrát. Nemá smysl panikařit, že přijde konec světa - kdyby to mělo nastat, už by dávno přišel.

Už skoro šest desetiletí jste výrazným symbolem britské kultury a společnosti - tak výrazným, že výsadnější postavení má možná jen pár lidí v čele s královnou Alžbětou II. K té vy cítíte, jak znalci vaší tvorby dobře vědí, velké sympatie.

No ano, deska Beatles Abbey Road končí písničkou Her Majesty, to je takové moje vyznání, snad ji to tehdy moc nezaskočilo (McCartney zpívá, že královna je "holka jako lusk" a že ji "jednou sbalí"). Ono to má hlubší kořeny - královnu korunovali v roce 1953, to mi bylo deset. Byla to obrovská událost, tehdy se kolem toho v Anglii točilo všechno, třeba u nás ve škole jsme o tom psali eseje a já v jedné kategorii dokonce vyhrál. Dodneška mám pocit, že královna drží celou Británii pohromadě - nebýt jí, kdovíjak bychom po všech těch hádkách politiků skončili.

Někteří vaši spoluobčané jsou ovšem jiného názoru, monarchie je podle nich drahý přežitek.

Já vím, dokonce některým jejich argumentům i rozumím. Jen si říkám, že by bylo zajímavé vidět na papíře nějaká čísla, kolik nás královská rodina stojí a kolik nám naopak přináší. Třeba by kritici nakonec změnili názor. Ale mně je to vlastně docela jedno, myslím si, že královnu máme kvůli důležitějším věcem a že dělá skvělou práci. Vždycky jsem byl jejím velkým fanouškem a hrdým poddaným.

Však jste jí také na slavném koncertě v Prince of Wales Theatre hráli už krátce poté, co jste se proslavili, a zanedlouho jste od ní dostali Řád britského impéria.

Ano, rád říkám, že zatímco Alžběta I. měla svého Waltera Raleigha, Alžběta II. měla Beatles. Jsem ohromně rád, že moje písničky provázejí celou její éru, tedy až na těch prvních deset let, ale to už je z dnešního pohledu prakticky detail. Dnes většina lidí, co jsou na světě, jinou hlavu našeho státu nezažila.

Nedávno jste se s ní setkal znovu, když vám předávala Řád rytířů cti - vaše zatím poslední vyznamenání. O čem jste spolu mluvili?

Já bych vám to vážně ohromně rád řekl, ale bohužel to mám zakázané. Všichni jsme slíbili, že o tom nebudeme mluvit, a raději budu hodný kluk, aby se na mě Její Veličenstvo nezlobilo. Akorát mi bylo líto, že tam nebylo piano. Moc rád bych ji naučil aspoň základní akordy jako toho Stormzyho.