Robert Redford: Zájem žen mě zaskočil

Robert Redford končí s herectvím. Alespoň tak to berme teď - poté, co to veřejně oznámil. Za rok může být ale zase všechno jinak, jako bylo všechno jinak ještě před rokem a něco, kdy mluvil o nových rolích.

I kdyby ale dnes skončil, zanechal za sebou nesmazatelnou stopu společnými filmy s Paulem Newmanem, Jane Fondovou a dalšími, o kterých mluví v následujícím rozhovoru, z něhož vyplývá, že jako režisér, producent a organizátor festivalu Sundance hodlá být činný i nadále.

Ještě poměrně nedávno jste si v rozhovorech liboval, že jste v životní fázi, kdy vás baví hrát. Jenže rok se sešel s rokem a vy jste oznámil konec herecké kariéry. Co se přihodilo, že jste tak razantně obrátil?

Nic zásadního ani závažného se nestalo. Prostě jsem přemýšlel a dospěl k rozhodnutí, že ve dvaaosmdesáti letech nastal čas herectví zanechat. Vždyť se mu věnuji už šedesát let. Došel jsem k názoru, že bych se mohl plněji věnovat jiným věcem, především režii a produkci. Ale znáte to - stejně jako platilo u mých slov zmíněných v otázce, může platit i teď: "Nikdy neříkej nikdy."

A kdo se v tom teď má vyznat? Vycházejme z toho, co tvrdíte nyní. Nebude se vám stýskat?

To teprve poznám.

Dejme tomu, že ne. Čím hodláte svůj poloviční důchod naplnit?

Určitě chci hodně číst. A mám ještě jeden časově docela náročný koníček - výlety do přírody. Miluji hory, rád se do nich vydávám, ať už pěšky, nebo v sedle, protože na mě působí uklidňujícím dojmem. U Sundance, kde mám ranč, i u Santa Fe, kde bydlím, hory máme. Toulám se po nich a učím se novému jazyku, jazyku přírody, který je velmi podnětný. Na to začne člověk přicházet až v pokročilejším věku, až potom ocení, co všechno mu může příroda nabídnout, když se jí sám rozhodne otevřít.

Předpokládám, že to, v čem hodláte pokračovat, je i organizování festivalu Sundance a práce filmového institutu, který při něm vznikl. Jaké místo mají tyto vaše aktivity v součtu toho, co jste během života vykonal?

Myslím si, že jsou přirozeným vyústěním všeho, čemu jsem v životě věřil a co jsem prosazoval. Pokusil jsem se najít mechanismus pro to, aby dostaly prostor mladé talenty, aby získaly možnost se rozvíjet, vědělo se o nich, dostávaly více příležitostí a mohly oslovit širší publikum. Nejde o tažení proti filmovému průmyslu. Sundance není namířen proti filmové akademii (uděluje Oscary, pozn. red.). Naopak, cílem je její význam posílit, obohatit ji o nové aspekty.

Vaše snažení ale bývalo často vykládáno přesně opačně, téměř jako nějaké záškodnictví. Lze takovým pohledům úspěšně oponovat?

Snažil jsem se o to při každé příležitosti a myslím, že leccos uvedl na pravou míru čas. K nedorozumění přispělo například to, že jsem Sundance založil v Utahu a obešel přitom Kalifornii, sídelní stát filmového průmyslu. Kdekdo hned konstruoval spikleneckou teorii o vzbouřencích z hor, kteří plánují vzít útokem Los Angeles. Skutečnost byla prozaičtější. Nikde jinde jsem takový podnik založit nemohl, protože jsem na to neměl peníze. O městském festivalu jsem si mohl nechat jen zdát. Zato jsem měl pozemek v Utahu. Jednu dobu jsem dokonce uvažoval o tom, že by festival mohl probíhat čistě v přírodě, pod širým nebem. Trvalo to, ale postupně se ukázalo, že všechno podnikám s nejčistšími úmysly.

Ledaže by se vynořil nějaký dravý investigativec a dokázal, jak moc jste se jako pořadatel Sundance obohatil. Jsou festivaly, které to umožňují.

Sundance mezi zlatokopecké přehlídky nepatří. Na počátku ani o žádný festival nešlo. Původně jsem měl představu tvůrčích dílen pro mladé adepty filmových řemesel, a tím pádem bylo od počátku jasné, že půjde o beznadějně neziskovou záležitost. Byl jsem závislý na ochotě svých kolegů od filmu - scenáristů, režisérů, herců, kameramanů, střihačů -, že obětují dva nebo i tři týdny svého času, přijedou a povedou semináře, kde své budoucí kolegy proškolí v tom, co je čeká. Musel jsem se spoléhat na laskavost kolegů z branže. Tak jsme začínali.

To zní skoro jako z pohádky v dnešním světě filmu, kde se zdá být všechno už jen o penězích.

Však jsme také na tohle úskalí záhy narazili. Proto se zrodila myšlenka přerodu tvůrčích dílen ve festival. Bylo krásné, že jsme pomáhali začínajícím tvůrcům pilovat si řemeslo a profesi, jenže se ukázalo, že na konci našich snah je slepá ulička. Natočili sice filmy, jenže je neměli kde uvést, protože sítě kin jsou svázány s velkými studii a nezávislým filmařům poskytují prostor zřídka. Napadlo nás tedy, že dalším logickým krokem je uspořádat festival, kam by se všichni ti nadějní filmaři, které jsme postrčili, sjeli a předvedli alespoň jeden druhému, jak poznatky získané z našich tvůrčích dílen zúročili. V začátcích nám na to stačilo nevelké kino, jediné v Park City, kde byly v celém městečku pouhé čtyři restaurace. Když se na to dívám zpětně, bylo to šílenství. Vzpomínám si, že jsem stával před vchodem do biografu a lákal kolemjdoucí dovnitř.

To už je představa jako z absurdní frašky: Robert Redford jako uvaděč v biografu.

V biografu, ve kterém se promítalo třicet nezávislých filmů, z toho skoro polovina dokumentárních. Nezávislých filmů! Koho tehdy v Utahu zajímal nezávislý film?

Jde vidět, že někoho asi ano. Přežili jste i s tak pošetilou ideou?

Přežili. Hodně dlouho jsem nevěřil, že se festival odlepí od země. A trvalo čtyři, možná pět let, než se to podařilo. Pomohl nám nástup globalizace v devadesátých letech. Najednou jsme mohli nabídnout i zahraniční filmy a s tím začali přijíždět také tvůrci z ciziny. Festival začal růst. Dnes máme sedmdesát tisíc návštěvníků ročně a potýkáme se s problémem opačné povahy: festival mohutní, ale Park City se scvrkává. Radnice tomu chce čelit, začala plánovat zběsilý rozvoj města za každou cenu, tak divoký, že se pomalu nemáme kam hnout. Očekávám, že bude ještě veselo.

Nebylo by řešením přemístit akci jinam?

Sundance si veřejnost z nepochopitelných důvodů spojuje právě s Park City, ačkoli sám festival se tam nekoná. Centrum festivalového dění, kde už máme vlastní kina, je z Park City vzdáleno asi šedesát kilometrů. Nevím, jestli by dělalo dobrotu, kdybychom ho začali spojovat s jiným místem, třeba s nedalekým Heberem, který se přímo nabízí. Musíme se nad tím zamyslet.

Z toho, jak zapáleně o festivalu mluvíte, mi vychází, že o tom, pověsit práci na hřebíček a zbytek let si užívat, asi vůbec nepřemýšlíte. Ve svém věku už byste na to měl nárok.

A to zase ne. Činnost mě udržuje v chodu. Mám to tak nastaveno celý život a osvědčilo se to, stálý pohyb vpřed, nabírání zkušeností z nových a nových oblastí. To mě bavilo a aktivně udržovalo při životě. Hodně mi pomáhal i sport, kde jsem mohl zkoušet nové disciplíny a být fyzicky hodně aktivní.

Nastavil jste si to tak už v dětství?

Vlastně ano, i když podmínky, v jakých jsem vyrůstal a dospíval, nebyly nijak ideální. Nutily mě však k realistickému postoji k životu. Jen s ním by to ale byla nuda, a tak jsem ho vyvažoval kreativitou. Prostě jsem si vymýšlel různé příběhy, které se pak dají buď sepsat, nebo nakreslit. Já tíhl k malování, znamenalo pro mě spásu. Proto jsem v počátcích uvažoval, že bych se stal malířem. Doba byla těžká, končila válka, lidé byli chudí, nikdo neměl nic. Tenhle ponor do imaginárních příběhů mě zachraňoval. Zůstalo to ve mně, tak jako si člověk nese do dospělosti něco z toho, co v něm zakořenilo už v dětství. Vzpomínka na to, jak mi ty mé vymyšlené příběhy pomáhaly ze srabu, byla tak silná, že mi bylo jasné, že vypravěčství se v nějaké podobě stane mým životním údělem.

S herectvím se loučíte nostalgicky - rošťáckou kriminální komedií Stařec a bouchačka. Je to z vaší strany promyšlená dramaturgie?

Dá se to tak říct. S myšlenkou odchodu na herecký odpočinek jsem si pohrával už při předchozím filmu Our Souls at Night. Jsem s ním velice spokojen, jenže tohle moje opětovné setkání s Jane Fondovou bylo dost smutné, jde o těžké drama o mezilidských vztazích, a já se chtěl rozloučit něčím povznášejícím. Tak jsem si ještě chvíli počkal.

Příběh notorického kriminálníka, bankovního lupiče-recidivisty je povznášející?

Ale ano! Ten chlapík, hlavní hrdina Forrest Tucker, nikdy nikomu neublížil, každou loupež provádí s úsměvem a stejně tak se nechá s úsměvem zatknout a zavřít. A pak skoro pokaždé uteče, snad sedmnáctkrát pláchne z vězení, protože to ho na jeho zločinecké dráze baví ze všeho nejvíce. Utíkat. Uprchne z vězení, zase ho chytnou, on jim však unikne znovu, pořád dokola. A na tomhle neuvěřitelném bizarním příběhu je nejpoutavější, že je skutečný. Ten člověk opravdu žil.

Sluší se připomenout, že David Lowery, režisér vaší herecké derniéry, uvedl jeden ze svých prvních filmů právě na Sundance. Měl tedy u vás něco jako protekci, když přišel se Starcem a bouchačkou?

Film Ain’t Them Bodies Saints, o němž mluvíte, se nám na Sundance před pěti lety moc líbil. Poctivá práce, řekl bych. Zaujal mě svým komorním laděním, které se ale najednou bleskurychle promění téměř v pravý opak. Zajímalo mě, co je to za člověka, jenž ho natočil, a tak jsem se s ním seznámil. Získal si mě. Protekci u mě měl - ale já bych tomu radši říkal důvěra -, už když mi nabídl roli ve filmu Můj kamarád drak, který natočil pro Disneyho. Důvěru nezklamal, naopak posílil, a tak jsem s radostí přijal i jeho další návrh.

Po filmu George Roye Hilla Butch Cassidy a Sundance Kid jste si stejně rád zahrál i v jeho Podrazu, druhém ze snímků, které vás nerozlučně spojily s Paulem Newmanem. Jak na ně vzpomínáte? A na který více?

Na oba vzpomínám v tom nejlepším, protože oba jsou skvělé. Kdybych si musel vybrat a nutili jste mě být přísně objektivní, dal bych přednost Podrazu. To je jeden z nejlepších filmů vůbec, a to výlučně zásluhou režiséra George Roye Hilla. To on ho od základu vymyslel, měl od začátku jasnou představu i o hudbě a dalších věcech. Hodně dlouho jsem Podraz neviděl, ale nedávno mě dcera přiměla, abych se na něj znovu podíval. Zůstal jsem bez dechu. Opravdu dobrý film, výborně natočený.

To bylo znamenité spojení, vy a Newman, úžasná souhra. Škoda že jste toho spolu nenatočili více.

Ano, u obou zmíněných snímků mezi námi došlo ke vzácné symbióze. A vyvinulo se z toho obrovské přátelství, jež nás naplňovalo tak, že jsme na filmy nějak zapomněli. Když nás napadlo, že bychom spolu mohli něco natočit do třetice, bylo už pozdě. Průběžně jsme sice oba hledali vhodnou látku, jenže dlouho se žádná nevyskytla, až jsem nakonec narazil na knihu Billa Brysona A Walk in the Woods. Usoudil jsem, že by mohla být tím pravým, jenže jsem to nedomyslel. Od našich společných filmů uplynulo už hodně let a Paul viděl situaci realističtěji než já. Věkový rozdíl mezi námi byl značný a roky jako by ho ještě prohloubily. "Nejsem si jistý, jestli bych to fyzicky zvládl," přiznal se Paul naprosto otevřeně. "Nedopadlo by to dobře." Došlo mi, že má nejspíše pravdu, těch padesát let od našeho prvního filmu zhodnotil prozíravěji než já. Nedlouho nato zemřel.

Přesto jste ale v roce 2015 snímek natočil.

Protože mě jako ten, kdo by Paula mohl nahradit, napadl Nick Nolte. Přikláněl jsem se k němu více a více, protože jednak jsme podobně staří a jednak jsme měli obdobné životní cesty. Od nápadu k realizaci uplynulo hodně let, ale myšlenky na film podle zmíněné knihy jsem se nevzdal, protože téma mi připadalo tak dobré, že by byla škoda ho zahodit. Krásná kniha, se silnou myšlenkou, nádherné postavy, zamyšlení nad přírodou a úlohou, jakou v ní má člověk.

Ve snímku hrajete a produkoval jste ho. Nepřemýšlel jste i o režii, když jde navíc o téma zachování přírody, které je vám tak blízké?

Zrovna v té době jsem měl pocit, že režírování už jsem si užil dost. A co se produkování týče, jsou dva způsoby, jak se chopit produkce. Jeden je ten, že film doslova vydupete ze země a dennodenně se staráte o desítky výrobních drobností, což však není nic pro mě. Potom je druhý způsob, že se zkrátka o něco zasadíte, finančně, ale ještě více vyjednáváním, přemlouváním, přesvědčováním. Tenhle postup mi vyhovuje více a takovou producentskou roli jsem přijal, když se rodil A Walk in the Woods.

Co vás láká na režii ve srovnání s herectvím?

V první řadě rozhodně možnost mít plnou kontrolu nad výslednou podobou filmu. A pak také větší tvůrčí volnost. Mám vyhlédnutých pár témat, kterým bych se rád věnoval, jenže jako pouhý herec bych se k nim nemusel nikdy dostat. Mohu se do nich pustit jen jako režisér. To ale neznamená, že by mě hraní bavilo méně než režírování.

Oťukávali jste se s Nickem Noltem před natáčením snímku A Walk in the Woods? Poznávali jste se? Jak probíhala příprava?

Sice jsme se před kamerou už jednou setkali, ve filmu Pravidla mlčení, ale nějaká příprava by určitě bývala neuškodila. S tak napjatým rozpočtem, jaký jsme měli, na ni však nebyl čas, ani jsme nezkoušeli. Párkrát jsme si spolu sedli, vyjasňovali si, jak své postavy vidíme a jak je hodláme pojmout, ale nic víc. Šli jsme na to rovnou a doufali, že souhra se dostaví přirozeně.

Co se vám nepodařilo s Paulem Newmanem - sejít se ještě jednou před kamerou -, jste s Jane Fondovou naštěstí stihl. Další příklad nezapomenutelného spárování. Ona se nechala slyšet, že při každém setkání s vámi ve filmu se do vás znovu a znovu zamilovává. Oplatíte jí tento kompliment?

No, vzhledem k tomu, že jsem už pár let šťastně ženatý… Ale ano, při práci s Jane mezi námi pokaždé dojde k něčemu zvláštnímu. I po té spoustě let, která uplynula od doby, kdy jsme spolu točili poprvé - déle než padesát let už to je! -, si pořád dokonale rozumíme. Nemusíme si nic vysvětlovat, o ničem diskutovat, není třeba zkoušet, prostě to funguje. Když mi nabídli, abych s ní natočil ještě jeden film předtím, než umřu, neváhal jsem ani chvilku. Milostné příběhy se navíc budou točit, i když všechny ostatní žánry vyhynou. Snímek Our Souls at Night je ke všemu milostný příběh věrně odrážející náš pokročilý věk. Takových je málo.

Bývali jste pěkný pár. Jak se díváte na toho krasavce, lamače srdcí a playboye, který se na vás svůdně usmívá přes propast půl století?

Ještě pořád mě to svým způsobem udivuje a nechce se mi tomu věřit. Jako úplně mladému klukovi mi totiž nikdy nikdo ani nenaznačil, že jsem hezký. A poprávu. Nazrzlé vlasy, které se nikdy nedaly pořádně učesat, mi trčely na všechny strany. Byl jsem pihatý a zubatý. "Hezkej kluk" - to jsem na svou adresu říkat neslyšel. Přišlo to později a dost mě to zaskočilo. Nebyl jsem na to připraven.

Ale vy jste to celé hned zkraje riskantně ohrozil rolí ve filmu z roku 1965. Zkusíte hádat, kam mířím?

Nemusím hádat. Vím. Narážíte na snímek Jaká je Daisy Cloverová. Také mi tehdy hodně lidí říkalo, že jsem blázen a že si zničím kariéru, která sotva začala.

Hrát v roce 1965 homosexuála bylo možná skoro stejně odvážné jako dnes točit film bez sexuálně menšinové postavy. To jsou paradoxy, co říkáte?

Tehdy ohrožovalo kariéru často jen podezření, že by herecká hvězda mohla být gay. Já roli přijal, protože byla ohromná a odlišovala se. Bral jsem ji zkrátka jako báječnou příležitost a také možnost leckoho překvapit - nabourat zažitou představu, kterou si o mně leckdo udělal. Postavu Lewise jsem nepojal jako čistého homosexuála, i když scénář ho vykresloval právě tak. Udělal jsem z něho bisexuála, ale zato čistého narcise, který musí mít každého, na koho se podívá. Vzpomínám si, že jsem o tom vedl diskuse s producentem Alanem J. Pakulou i režisérem Robertem Mulliganem. Argumentoval jsem tím, že ve scénáři je postava příliš jednorozměrná, že by mě lákalo udělat z Lewise trochu složitějšího člověka. A jim se ten nápad líbil. Mně se zase líbilo, že jsem si mohl zahrát s Natalií Woodovou.

Byly obavy z toho, že vám taková role uškodí, liché?

Byly, ale to nebylo do poslední chvíle jasné. Přišel jsem do Hollywoodu z Broadwaye právě kvůli tomu snímku, jenže hned nato jsem natočil Štvanici s Brandem a Jane Fondovou, kde jsem hrál naprosto odlišnou postavu, ostrého zločince, a do třetice Zakázaný majetek s Poitierem a zase s Natalií. Tedy tři úplně odlišné role těsně po sobě. Tu sérii jsem završil docela závažnými pochybami o tom, jestli chci u filmu zůstat, a abych je vyřešil, odjel jsem do Evropy. Tam jsem strávil rok, pronajal si malý domek na jihu Španělska a přemýšlel, jestli bych se přece jen neměl věnovat malování. Za dobu mé nepřítomnosti měly všechny tři filmy premiéru, šly do kin po sobě - jako dávka z kulometu -, a když jsem se vrátil, zjistil jsem, že mě role ani v jednom z nich nezařadila do žádné typové škatulky.

Náš rozhovor se točí kolem snímků, kde jsou protagonisty senioři, lidé na sklonku života. To je zdánlivě v pořádku, ale jde o deformovaný pohled. Současný film a kultura se potýkají spíše s ageismem a upřednostňuje se mládí. Čím to podle vás je?

Myslím, že hlavně strachem, nevíme si rady se stářím. Nedaří se nám vypěstovat si pohled na něj jako na pozitivní hodnotu. Bojíme se ho, protože nám přibližuje obraz vlastního konce, který si neumíme představit. Podle mě je to ale umělý problém a lze mu čelit prostě tím, že je člověk rád a vděčný za to, že je na světě co nejdéle, že dýchá, chodí, hýbe se. Zatím to vypadá tak, že více než jeden život nikdo z nás nedostane, proto by z něj měl vytěžit co nejvíce.

Odpověď jste pojal v obecné rovině, ale neznepokojuje vás - jako člověka, kterému budoucnost filmu zjevně leží na srdci -, že drtivá většina mainstreamové produkce cílí na mladou generaci?

S tím se dá dělat patrně jen to, že se tvůrci nebudou rozpakovat točit snímky i pro opomíjenou výseč publika, pro starší diváky. I to byl jeden z faktorů, který sehrál roli, když jsem se rozhodoval pro A Walk in the Woods. Část starší generace zlomila nad filmy hůl, protože se příliš přizpůsobují mladým divákům - samé efekty, rychlost, rámus. To by bylo v pořádku, kdyby se tak nedělo na úkor snímků, jež známe z dřívějška - těch, které stály na příběhu, na zajímavých postavách a nemusely si pomáhat efekty a zeleným pozadím, či takových, jaké se točily, než i do filmové tvorby vtrhly franšízy. Mou vidinou byli i starší diváci, kteří se s postavami na plátně ztotožní a současně si vzpomenou, jací byli zamlada.

V jakém směru mohou tuto tendenci podle vás ovlivnit noví, draví hráči ve filmovém byznysu, tedy televizní společnosti jako Netflix nebo Amazon?

K tomu nemám co podotknout, protože se na televizi nedívám.

Máte někde v šuplíku uložen seznam nesplněných přání, ve vašem případě filmů či rolí, k nimž byste se býval rád dostal, ale nepodařilo se to?

Na takové seznamy nenaplněných snů jsem nikdy nevěřil a nevěřím na ně ani teď. Prostě pracujete, přijímáte takové nabídky, o kterých si myslíte, že za to stojí, a na nic jiného v té chvíli nemyslíte. Postavíte se před momentální úkol s tím, že je to zkouška vašich schopností, a buď ji složíte, nebo ne. Od toho se pak odvíjejí vaše další kroky - hlavně je ale musíte dělat a musejí vést vpřed. K tomu je nutná chuť a energie k pohybu a svěží myšlenky. To je jediné, na co jsem vždycky dbal.