Jaromír Soukup: Nesedejme na lep Babišovi, nejsme premianti

Počet nakažených dramaticky nestoupá, plicních ventilátorů mají naše nemocnice dostatek. Ba co víc, dokonce nadbytek. A u roušek, kterých máme každý minimálně jeden pár, posíláme návod na jejich rychloušití do jiných zemí okolo. Počty mrtvých se ve statistice prakticky neprojeví a vlastně jediné, co v grafech zůstane, a to na hodně dlouho, bude ona ekonomická recese.

Protože -  pojďme si to říct na rovinu - ekonomický kolaps, který nás čeká, nezpůsobil virus, ani ta opatření proti němu, ale špatná reakce na onu situaci. A za špatnou reakci považuji postup, kdy pokračujeme ve tvrdých restrikcích bez ohledu na dopady na naší ekonomiku. Restrikce by podle mého měly smysl pouze v tom případě, kdyby se potkala s lékem či vakcínou. Což, jak víme, je velmi nepravděpodobné.

A právě teď je ta chvíle, kdy se rozhodujeme, jakou cestou se vydáme. A prosím vás - přestaňme si v tomto případě hrát na premianty. Nehrajme si na někoho, koho se snaží ostatní země následovat. Není tomu tak. A mě už celkem unavuje stále opakující se tvrzení premiéra Babiše i ministrů, že jsme světový unikát. Že se od nás svět učí, jak se chovat proti koronaviru. Jen na vysvětlenou, o tvrdých opatřeních české vlády se ve světových denících hovoří spíše jako o kuriozitě než jako o efektivním řešení krize. Českým přístupem se nikdo neinspiruje. Nemá taky proč: každý stát mé své vlastní experty - epidemiology. Každý stát má svého vlastního profesora Romana Prymulu. Například německé kancléřce radí virolog Christian Drosten. Americkému prezidentu Trumpovi pak expert Anthony Fauci. A tak bych mohl jít stát po státě...

Takže znovu říkám, tohle není volba mezi smrtí versus ekonomikou. Právě naopak. Koronavirus tady s námi totiž bude už napořád, a tak je důležité se s ním naučit žít. Tohle je boj o zachování života a ekonomiky zároveň. Slovy klasika: "To je to, oč tu nyní běží."

A když mi dnes řekl Miloslav Ludvík, ředitel největší tuzemské nemocnice v pražském Motole, že nemocnice zaznamenaly zásadní pokles diagnostikovaných infarktů, zatrnulo mi. A když jsem se ptal, jak je to možné, když lidé jsou prokazatelně více vystresovaní než v době před krizí, tak mi zcela otevřeně řekl to, co již delší dobu tušíme. Lidé se totiž bojí ze strachu před nákazou novým koronavirem chodit do nemocnic. A tak sice politici na jednu stranu volají po tom, aby se zdravotnictví vrátilo do normálu, ale na druhou stranu nechávají lidi dál v panice. A to v důsledku znamená jediné: řada lidí dnes úplně zbytečně riskuje život, protože jsou i díky drakonickým opatřením vlády vyděšení.

Znovu tedy apeluji. S novým koronavirem se musíme naučit žít. On prostě nezmizí. A není  řešení být zavřený doma do konce života. Ale stejně jako se lidstvo naučilo žít s vědomím existence viru chřipky nebo nebezpečím nákazy virem HIV, tak se naučme přijmout i riziko nového koronaviru. Ano, samozřejmě buďme ostražití, dodržujme všechny hygienické předpisy, ale nepřestávejme žít.