Fascinace zlem je dobrý byznys

Jednou ze základních ekonomických tezí - že poptávka určuje nabídku - se více než kdo jiný řídí i všelijací podvodníci.

Zákon trhu je neúprosný. Chce zákazník autentické artefakty? Má je mít. Touží po kusu papíru, jehož se před mnoha lety dotýkal sám führer či americký prezident? Ať je po jeho. Že nic z toho neexistuje? Není problém, hlavně ku spokojenosti ctěného sběratele.

Po Adolfu Hitlerovi zbyl megalomanský Mein Kampf, zaznamenány byly desítky jeho projevů a díky badatelské činnosti si lze koupit i obsáhlou knihu přepisů jeho štábních schůzek. Názory málokterého člověka jsou tak jasné a doložitelné na tolika citacích. Přesto existuje dost lidí, kteří mají pocit, že nebudou spokojeni, dokud jim někdo neumožní s vůdcem třetí říše sdílet každou myšlenku, která se mu kdy mihla v hlavě.

Konrad Kujau si to moc dobře uvědomoval. Od začátku sedmdesátých let si vydělával pašováním a prodáváním nacistických artefaktů, nicméně obchod nešel zdaleka tak dobře, jak by si přál. Brzy přišel na to, že když běžné předměty upraví a bude je vydávat za majetek vůdců třetí říše, najde se vždy dost nadšených sběratelů ochotných vyplatit značné sumy. Pokud neonacisté milují něco více než svastiku, tak svastiku, kterou měl na klopě připnutou Joseph Goebbels.

Můj deníčku

Kujau se brzy přesunul k padělání dokumentů, mimo jiné prodal i mnichovskou dohodu s údajnými vpisy Nevilla Chamberlaina. Jako amatérský malíř si troufl vydávat své obrazy za ty Hitlerovy. Přestože bylo známo, že Mein Kampf vznikl na psacím stroji, podařilo se mu prodat několik ručně opsaných stránek coby originály. A jeho majstrštykem se stalo šedesát svazků obsáhlých Hitlerových deníků, o nichž tvrdil, že byly vyneseny z letecké havárie v Krušných horách během dubna 1945.

Monstrózní dílo vznikající od roku 1975, vytvořené především doslovným přepisem Hitlerových projevů smíchaných se spoustou nesmyslů, bylo určeno do soukromých rukou skrytých příznivců nacismu, kteří by neměli dost způsobů k ověření jejich pravost. Shodou okolností se ale o existenci textů dozvěděl Gerd Heidemann, nacismem posedlý spolupracovník deníku Stern, který když dělal reportáž o jachtě Hermanna Göringa, ji jednak koupil a jednak navázal milostný vztah s Göringovou dcerou Eddou.

Heidemann byl natolik uhranut představou deníků, že se dal snadno přesvědčit o jejich pravosti. Nejspíše už v průběhu prodeje se sice dozvěděl pravdu, rozhodl se ale, že rozjetý vlak nebude zastavovat. Pro Stern domluvil v módu přísného utajení obchod za více než devět milionů marek (z nichž část zmizela v jeho peněžence) a na transakci strhl pozornost celého světa.

V tu chvíli bylo jen otázkou času, kdy se na podvod přijde. Ačkoli několik prvních posudků mluvilo ve prospěch deníků, bylo nemožné, aby se v celém díle neobjevila usvědčující chyba. Vždyť Kujau na desky omylem místo iniciál AH vyrazil gotickým písmem FH. Opravdu by führer zaznamenával své myšlenky do zmetků? S odstupem času se jeví úsměvné, že padělku na této úrovni přesvědčivosti byl vůbec někdo ochoten uvěřit.

Heidemann i Kujau strávili nějaký čas ve vězení a deník Stern, jenž mezitím své reportáže prodal do mnoha prestižních médií na celém světě, ztratil pořádný kus respektu. Spálila se i řada odborníků, kteří za zápisky zprvu dávali ruku do ohně. Po propuštění na svobodu využil Kujau statusu místní celebrity a prodával přiznané padělky dopisů a dokumentů. Kandidoval dokonce na starostu Stuttgartu, ale nezískal ani tisícovku hlasů.

Živá mrtvola

U Hitlera se to sice nepovedlo, ale přesto se jeví jako samozřejmé pravidlo: Pokud už dělat padělky, tak jedině v případě dokumentů zesnulých osob. Spisovatel Clifford Irving se přesto rozhodl zkusit své štěstí a porušit ho. Na jeho obranu, Howard Hughes byl v sedmdesátých letech stěží "živým člověkem". Skandály obklopený milionář, nejspíše nejbohatší člověk své doby, strávil třicátá a čtyřicátá léta jako hollywoodský playboy. Stál v čele vzniku jedinečného filmu Pekelní andělé, randil s největšími hvězdami a osobně vymyslel jistý typ "push-up" podprsenky, aby bylo u jeho filmových hrdinek co obdivovat. Zároveň byl konstruktérem a leteckým nadšencem, stanovil si za cíl zkonstruovat nejrychlejší i největší letadlo světa.

První z těchto cílů skončil katastrofou a Hughes se po vážné letecké nehodě začal ztrácet světu. Psychickými poruchami a neurózami trpěl i předtím, fyzická zranění a závislost na morfinu ale jeho démony vyhnaly na povrch. Zvěsti o jeho obsesích a šílených manýrách, z nichž byla značná část pravdivá, nedaly lidem spát. Proto se Hughes uzamkl v jednom ze svých hotelů, jehož celé patro dal pro své potřeby vyklidit, a na dlouhé roky zmizel z povrchu zemského. Firmu řídil telefonicky a kvůli panické hrůze z mikrobů se nechtěl setkávat ani s nejbližšími zaměstnanci svého impéria. Zároveň se odmítal mýt a jakkoli o sebe hygienicky pečovat.

Telefonát od fantoma

Není divu, že existence tohoto člověka nepřestala budit zájem tím víc, čím úpěnlivěji se Hughes izoloval. A Clifford Irving zřejmě nabyl přesvědčení, že když se na něm trochu přiživí, miliardář si toho s velkou pravděpodobností ani nevšimne. Publikoval tedy jeho "autorizovaný životopis" složený z obecně známých faktů i čiré fantazie. Irving však podcenil lačnost davů, jež už dlouhé roky neměly příležitost jednu z největších celebrit ani spatřit, natož od ní něco slyšet. Mnozí ostatně pochybovali, že je ještě naživu.

Vydání knihy se blížilo a debata o její autenticitě vrcholila. První čtenáři šířili vzrušující fámy. Irving mimo jiné podstoupil test na detektoru lži, v němž uspěl. Vše ale krachlo ve chvíli, kdy sám Hughes dal uspořádat tiskovou konferenci pro sedm novinářů, kam byly vpuštěny i televizní kamery. Zklamaní byli ti, kdo čekali, že se slavný fantom objeví - bylo pouze doneseno telefonní zařízení, z nějž se ozval hlas označující Irvinga za lháře. Hughes tvrdil, že se s ním nikdy nesetkal, natož aby mu diktoval svůj životopis. Bylo to poprvé po několika letech, co veřejnost slyšela jeho hlas.

Irving se nakonec přiznal, vrátil honorář a strávil sedmnáct měsíců z dvouapůlletého trestu ve vězení. V roce 1981 napsal o celé eskapádě úspěšnou knihu Podvod, jež byla v roce 2006 zfilmována s Richardem Gerem coby Irvingem. Hughes zemřel roku 1976 ve stavu, kdy ho svědci popisovali jako stěží živou mumii. Vznikl o něm oscarový film Letec Martina Scorseseho, kde Hughese ztvárnil Leonardo DiCaprio.

Proti kultu celebrit

Rovněž další padělatelský příběh, jejž se filmaři rozhodli převést na stříbrné plátno, získal letos několik nominací na Oscara. Inspirován je životem Lee Israel. Když tato zkrachovalá spisovatelka zjistila, že se jí nepodaří uživit psaním autorských biografií, rozjela na začátku devadesátých let byznys s falšováním osobních dopisů mrtvých celebrit, pro něž v Americe existuje celý trh. Pořídila si desítky psacích strojů v antikvariátech, nashromáždila dobový dopisní papír a své spisovatelské schopnosti propůjčila imitování slavných. Zatímco její vlastní talent byl považován přinejlepším za průměrný, projevila nečekaný cit pro vkusné obutí cizích bot.

Vaz jí zlomilo, když se v jednom z dopisů vydávala za dramatika Noëla Cowarda a jeho hlasem se vyjadřovala k "vlastní" sexuální orientaci. Příbuzní autora se podivovali nad tím, že by se Coward tak otevřeně bavil o něčem, co jinak choval v úpěnlivé tajnosti. Vždyť homosexualita byla v jeho době ještě trestná. Vzniklo podezření a Leeiným dopisům začalo být věnováno více pozornosti. Vyšetřovatelé si všimli, že je sice používán době odpovídající, nicméně velmi levný papír - a to i u osobností známých svou zálibou v luxusu.

Israel byla nakonec dopadena FBI a u soudu se ke všemu přiznala. Nevyjádřila lítost - naopak byla pyšná na to, že konečně v životě něco dokázala. Vnímala svůj zločin tak, že skrze něj odhalila falešnost kultu celebrit, jejichž každé slovo se váží zlatem. Upozorňovala také na to, že si za dopisy nikdy neúčtovala víc, než kolik potřebovala na přežití.

Osamělá žena bez rodiny trpící alkoholismem vzbudila v soudci lítost, byl jí tedy vyměřen velmi nízký trest - pět měsíců domácího vězení, pět let podmínky a doživotní zákaz vstupu do všech knihoven a archivů.