Střízlivý odhad hovoří o jedenácti milionech obětí genocidy za druhé světové války, z toho více než polovina byli Židé. Po skončení konfliktu se jeden ze strůjců konečné otázky, uprchlý Adolf Eichmann, stal horkým kandidátem pro soudní tribunál. Zbývalo ho jen najít.
Náročná operace izraelského Mosadu nakonec slavila úspěch. Podobně prosluly i akce jiných tajných služeb, byť některé méně ospravedlnitelné - odstranění nepohodlného Trockého nebo předávka Rudolfa Abela na Mostě špionů.
Izraelské komando čekalo na Adolfa Eichmanna před jeho domem v buenosaireské Garibaldiho ulici. Válečný zločinec a jeden z hlavních architektů holocaustu se každý večer vracel domů z práce stejným autobusem, 11. května 1960 z něj však nevystoupil. Už to vypadalo, že pečlivě naplánovaná operace selže, Eichmanna ale nakonec přivezl další autobus. Tři únosci v čele s Peterem Cvi Malkinem ho vzápětí strhli na zem, nacpali do auta a na podlaze vozu převezli do připraveného úkrytu.
V něm Eichmann strávil příštích devět dní a málem také přišel o život. Jeho únosci z izraelských tajných služeb Mosad (rozvědka) a Šin Bet (kontrarozvědka) sice byli dokonalí profesionálové, ale prakticky každý z nich v koncentračních táborech někoho ztratil. Když Eichmann přeříkal hebrejsky modlitbu k Hospodinovi a prohlásil, že je "velký přítel Židů", bylo zle. "Někteří mí lidé málem neuposlechli příkaz, aby se na něho nesahalo. Chtěli ho zabít. Ale nestalo se tak a on se začal normálně bavit," vyprávěl později šéf tajných zpravodajců Iser Harʼel.
Do Izraele letěl Eichmann strojem společnosti El Al. Stačilo ho zdrogovat, převléci do uniformy palubního personálu a nikomu ze spolucestujících nepřišel onen postarší, zjevně velmi unavený "příslušník záchranného týmu" podezřelý. Svět se o Eichmannově zajetí dozvěděl teprve z projevu izraelského premiéra Davida Ben Guriona v místním parlamentu Knesetu. Necelý rok poté předstoupil Eichmann před soud a 1. června 1962 byl za své nezpochybnitelné zločiny popraven.
Proplešlý muž střední postavy
Únos Adolfa Eichmanna je dodnes považován za jednu z nejpovedenějších akcí tajných služeb vůbec. Úspěch se však nerodil lehce a předcházelo mu dlouhé pátrání a pečlivé přípravy. První informace pocházely od lovce nacistů Simona Wiesenthala, na stopu Harʼela a jeho muže ale přivedl až roku 1957 hesenský generální prokurátor Fritz Bauer - byl židovského původu a nevěřil, že Německo o potrestání Eichmanna skutečně stojí.
Najít a identifikovat v Argentině nacistického Obersturmbannführera se Harʼelovi muži pokoušeli poprvé v roce 1958, ovšem stopa mezitím vychladla. Celý následující rok přešlapovali na místě, až v létě 1959 jim Bauer předal klíčové informace, podle kterých Eichmann odjel po válce do Jižní Ameriky s pasem vystaveným na jméno Ricardo Klement a po jistou dobu pracoval pro společnost Capri zabývající se stavbou vodních elektráren.
To šéfovi pátracího týmu Cvi Aharonimu z Mosadu stačilo. Vyhledal dům v Garibaldiho ulici a 19. března 1960 spatřil masového vraha na vlastní oči: "Zhruba padesátiletý proplešlý muž s vysokým čelem, střední výšky a postavy, sbíral suché prádlo." Aharoniho spolupracovník mezitím Eichmanna vyfografoval aparátem ukrytým v tašce a snímky putovaly do Izraele k identifikaci. Na začátku května přiletěl do Buenos Aires Harʼel, aby osobně dohlížel na zhruba třicítku podřízených připravujících únos.
Týden poté přišel únos a na Eichmanna čekal rozsudek smrti - jediný, který byl kdy v historii izraelského civilního soudnictví vynesen.
Jménem Sovětského svazu
Morální právo unést a postavit před demokratický soud jednoho z organizátorů holocaustu Izraeli málokdo upírá. O to víc, že Argentina předchozí žádosti o vydání nacistických zločinců systematicky sabotovala. Pro únosy a vraždy emigrantů, které prováděly sovětské zpravodajské služby, naopak omluva není. Začal s nimi Josif Vissarionovič Stalin a pokračovali v nich další vrcholní politici.
Za Stalina byly takových případů desítky. Tak například v září 1937 rozstřílel Vladimir Pravdin (narozený v Londýně jako Roland Abbiate), zabiják ruské výzvědné agentury NKVD, ve Švýcarsku samopalem uprchlého sovětského špiona Ignatije Reisse a o osm měsíců později vyletěl v Rotterdamu do povětří předák ukrajinských nacionalistů - Jevhen Konovalec. Za Chruščova na konci padesátých let odpravil člen KGB Bogdan Stašinskij v Německu stříkací pistolkou plněnou kyanidem dva předáky ukrajinské opozice - Lva Rebeta a Stepana Banderu. Za Brežněva, v prosinci 1975, zemřel ve Vídni bývalý sovětský námořní důstojník Nikolaj Artamonov, a jak to dopadlo s Alexandrem Litviněnkem a Sergejem Skripalem, máme ještě v živé paměti.
Zdaleka nejslavnější je však vražda někdejšího Leninova druha a Stalinova rivala Lva Trockého, kterou provedli sovětští špioni a specialisté na "mokryje děla", tedy na politické vraždy, Leonid Jetingon a Josif Grigulevič v srpnu 1940 v Mexiku.
Stalin nezapomíná
Hlavním organizátorem akce byl sice Jetingon, jeho podřízený Grigulevič je však postavou mnohem všestrannější a zajímavější. Kariéru zahájil ve Španělsku během občanské války. Cvičil partyzány vysílané do týlu generála Franca, ale boj s vnitřním nepřítelem byl pro NKVD minimálně stejně důležitý. Byla to práce pro otrlé. Grigulevičovi nebylo ani pětadvacet, když se v červnu 1937 podílel na několikadenním mučení a vraždě trockistického předáka Andreu Nina. "Tekla krev, loupala se kůže, svaly se trhaly. Byly to fyzické útrapy až na samé hranici lidské výdrže," líčil praktiky později španělský komunista Jesus Hernández.
Grigulevič se osvědčil a díky tomu byl vybrán do Jetingonova týmu, kterému Stalin svěřil provedení operace Utka (kachna), tedy vraždu Lva Trockého skrývajícího se v Mexiku. První pokus z května 1940 měl na starosti právě Grigulevič. Dvacetičlenné komando vrahů vedené malířem Davidem Siqueirosem tenkrát vpadlo do přísně střežené vily a v ložnici manželů Trockých vypálilo třiasedmdesát kulek. Trockij i jeho žena nicméně přežili schovaní pod postelí. Napodruhé už slavný revolucionář takové štěstí neměl. Jetingon na něho nasadil syna své španělské milenky Ramóna Mercadera, který se k Trockému vloudil v roli obdivovatele a v nestřežené chvíli mu rozpoltil hlavu cepínem.
Po Trockém Tita
Teprve poté Grigulevič rozvinul veškerý svůj talent. Válku prožil v Argentině, a když skončila, ukradl identitu jednomu váženému, nicméně již dávno mrtvému kostarickému občanovi a do budoucna vystupoval jako Teodoro B. Castro: světák a obchodník s těmi nejlepšími kontakty. Spřátelil se s kostarickým prezidentem Josém Figueresem a svou novou vlast dokonce zastupoval coby poradce v OSN. Poté začal do Itálie vyvážet kávu, přesídlil do Evropy a stal se kostarickým chargé dʼaffaires v Římě. Udržoval přátelské kontakty s italským premiérem Alcidem De Gasperim, asi patnáctkrát ho přijal papež a po chvíli snažení začal Kostariku zastupovat i v Titově Jugoslávii.
Tohoto kroku si Stalin považoval. Tita po sovětsko-jugoslávské roztržce z roku 1948 považoval za arcipadoucha a přál si ho odstranit. Pro úkol vraha byl vybrán Grigulevič, který nadřízeným v únoru 1953 prezentoval čtyři návrhy, jak se Tita zbavit. Tvrdil, že ho může zahubit sprejem obsahujícím zárodky smrtelné plicní choroby, otrávit jedovatým plynem ukrytým v kazetě se šperky či - poněkud fádně - zastřelit, a to dvěma způsoby. Stalin nicméně ani ne za měsíc zemřel a Grigulevič se vrátil do Moskvy.
Ani poté neměl nijak nudný život. Během několika let se převtělil v úspěšného historika a vydal prý celkem osmapadesát knih. Například u nás populárních Dějin inkvizice či biografie Pancho Villa. Až do devadesátých let (zemřel v roce 1988) o jeho minulosti nikdo nic netušil. Na setkání s elitním sovětským špionem vzpomínal český historik Vladimír Nálevka: "Konverzoval snad ve všech světových jazycích, hýřil vtipem a bonmoty, znal kdekoho z veřejného a odborného světa Latinské Ameriky, byl lehce ironický vůči tehdejšímu sovětskému establishmentu."
Stalinova bomba
Špioni, jejichž práce měla na světovou politiku zřejmě vůbec největší dopad, rovněž pracovali pro Sovětský svaz. Díky nim Stalin dokázal získat o několik let dříve jadernou a posléze termonukleární zbraň a překvapivě rychle smazat strategický náskok Spojených států.
Šéf sovětské "bombové" špionáže Leonid Kvasnikov ve Spojených státech působil od února 1943 a jeho podřízení - například Alexander Feklisov, Anatolij Jackov a Semjon Semjonov - řídili v té době hustou síť idealistických, marxisticky smýšlejících vědců vyrábějících v rámci projektu Manhattan americkou atomovou bombu. Nejlepším zdrojem ze všech byl pro Rusy německo-britský teoretický fyzik Klaus Fuchs, který Sovětům naservíroval klíčové informace - jak připravit pro bombu štěpný materiál, jak ji s co největší účinností odpálit či jaké množství uranu a plutonia Američané používají. Po válce navíc - během šesti schůzek s Feklisovem - Rusům prozradil teoretické předpoklady nutné k sestrojení termonukleární zbraně. Zrádců mezi vědci však bylo mnohem víc - Ital Bruno Pontecorvo, Brit Alan Nunn May či geniální dvacetiletý mladíček Theodore Hall.
Na konci čtyřicátých let se k sovětským atomovým špionům připojil také Rudolf Abel (ve skutečnosti ruský Němec William Fisher) známý ze Spielbergova filmu Most špionů. Do Spojených států se dostal na konci roku 1948 přes Prahu, Německo a Kanadu. V New Yorku mu - nám již známý - Grigulevič předal peníze a doklady na jméno dávno mrtvého Emila Roberta Goldfuse. A sovětský špion se tu zařídil po svém. Začal malovat a jeho brooklynský ateliér se brzy stal místem schůzek mladých umělců. Krytí to bylo dokonalé a Abel brzy převzal kontakty svých předchůdců, mezi které patřil například Fuchs nebo později popravení manželé Rosenbergovi.
První sovětská atomová bomba explodovala v srpnu 1949 a použitelnou termojadernou zbraň vyrobily obě supervelmoci prakticky zároveň. Svět se tím navždy změnil a špioni na tom měli nezpochybnitelnou zásluhu. Abel sloužil ve Spojených státech až do srpna 1957, kdy ho zatkla FBI. Zavinil to jeho "zpovykaný" spolupracovník Reino Häyhänen, který - když ho ústředí povolalo do Moskvy - zavolal během mezipřistání v Paříži na americkou ambasádu a přiznal se: "Jsem důstojník sovětské zpravodajské služby, posledních pět let jsem pracoval ve Spojených státech a teď potřebuji pomoc."
V následném procesu dostal prozrazený Abel pětačtyřicet let vězení, ale tak hrozné to s ním nakonec nebylo. Ani ne pět let poté ho Američané na Glienickém mostě, spojujícím tehdejší Západní Berlín s NDR, východním Německem, vyměnili za pilota špionážního letounu U2 Garyho Powerse, kterého Rusové sestřelili u Sverdlovska. Historik jako z Griguleviče se z něho nestal a zbytek života strávil přednáškami a besedami s dětmi doma v Rusku, kterým vyprávěl o životě a práci sovětského špiona.
_480x270.jpg "Česká tajenka")
