Trianonská smlouva zůstává bolestným momentem v maďarské historii

Šok a pocit křivdy - takové reakce vyvolala u Maďarů mírová smlouva, kterou jejich zemi předložily vítězné mocnosti po první světové válce. Na základě dokumentu podepsaného 4. června 1920 v paláci Velký Trianon ve Versailles přišlo Maďarsko o dvě třetiny území z dob Rakouska-Uherska a více než tři miliony Maďarů se ocitly za hranicemi země. Trauma z rozdělení národa ovlivňuje maďarskou politiku dodnes.

Trauma z rozdělení národa není ani po sto letech zcela zhojeno. Zájem o maďarskou menšinu žijící za hranicemi země je i pro současné maďarské politiky samozřejmou agendou, což ovšem okolní státy někdy přijímají s nelibostí. V roce 2010 byl 4. červen maďarským parlamentem prohlášen za "den národní soudržnosti". V sousedních zemích, které Trianonskou smlouvou získaly části území historických Uher, vyvolal tento krok vlnu nevole a protestů, neboť za ním viděly revizionistické nároky Maďarska.

Podle odhadu maďarských úřadů žije dnes mimo Maďarsko asi pět milionů lidí hlásících se k maďarské národnosti. Nejvíce jich obývá západ a centrální část Rumunska, jih Slovenska a severosrbskou Vojvodinu. Oficiální údaje těchto států uvádějí v souhrnu asi 2,5 milionu osob.

Mírová smlouva s Maďarskem byla navržena podle obdobného dokumentu podepsaného v září 1919 s Rakouskem. Oba státy byly považovány za nástupce Rakouska-Uherska a tomu odpovídaly i tvrdé podmínky, jež jim státy Dohody předložily.

Trianonská smlouva zavázala Maďarsko k uznání států vzniklých po rozpadu habsburské monarchie a k placení válečných reparací. Zároveň mu byl stanoven strop na velikost armády, která mohla mít maximálně 35 tisíc mužů a nesměla disponovat letadly, tanky ani těžkým dělostřelectvem.

Přerozdělení země 

Nesrovnatelně větší ranou však pro Budapešť byla ztráta velké části území předválečného Uherska. Nové hranice přitom ne vždy respektovaly etnické složení obyvatelstva a jejich vytyčení bylo v takových případech motivováno hospodářskými a vojenskými zájmy sousedních zemí. Ve výsledku se zhruba tři miliony etnických Maďarů ocitly za hranicemi své země, a to i v případech, kdy na postoupeném teritoriu tvořili kompaktní většinu.

Československo získalo z někdejších Uherska Podkarpatskou Rus a území Slovenska. Rozsáhlé územní zisky zaznamenalo také Rumunsko, jež si připojilo oblast Sedmihradska a část Banátu. O něj se Rumunsko podělilo s Královstvím Srbů, Chorvatů a Slovinců, ke kterému bylo kromě toho připojeno také Chorvatsko-Slavonsko. Malý teritoriální zisk si připsalo i Rakousko, a to v podobě části Burgenlandu. Po vypořádání všech nároků se maďarské území smrsklo z předválečných 280 tisíc na 93 tisíc kilometrů čtverečních a nový stát měl necelých osm milionů obyvatel namísto někdejších osmnácti.

Podmínky míru vnímala maďarská veřejnost jako nespravedlivé a ponižující. Jejich stát ke všemu přišel o velkou část své hospodářské základny a nebylo vůbec jisté, zda bude ekonomicky životaschopný. Po revizi trianonské smlouvy proto volaly prakticky všechny politické síly v Maďarském království. Požadovali ji jak konzervativci, kteří maďarskou politiku ovládli ve 20. letech, tak i krajní pravice, jež se s konzervativci střídala u moci v následujícím desetiletí.

Snaha o revizi versailleského mírového systému přivedla Budapešť ke spolupráci s fašistickou Itálií a Hitlerovým Německem. Díky tomuto spojenectví získalo Maďarsko na podzim 1938 zpět jižní Slovensko a část Podkarpatské Rusi, kterou v následujícím roce připojilo celou. V létě 1940 pak Budapešť získala zpět severní část rumunského Sedmihradska. Ze zmíněných zisků se však Maďarsko netěšilo dlouho. Po druhé světové válce se rozsah jeho území vrátil do hranic z roku 1937.