Trnitá a dlouhá byla cesta k prosazení volebního práva pro ženy. Ačkoli boj za zrovnoprávnění něžného pohlaví začal v 19. století v Británii a v USA, ani jedna z těchto zemí nebyla mezi prvními, které ho na celonárodní úrovni uznaly.
Některé americké státy však ženám přiznaly právo volit ještě dříve než první Nový Zéland (1893). Američankám zajistila volební právo ratifikace 19. dodatku ústavy 26. srpna 1920.
Už před tímto datem ale mohly jít volit ženy v americkém Wyomingu (1869), tehdy ještě nečlenském státu Unie, který vzápětí následoval rovněž nečlenský Utah (1870). V roce 1918 požívali stejného volebního práva muži i ženy pouze v patnácti z tehdejších 48 států Unie. Vůbec první zemí na světě, kde získaly ženy možnost volit (ale ne být voleny), byl v roce 1893 Nový Zéland. Připomenout je třeba i Pitcairnovy ostrovy, britskou kolonii, kde ženy volily již v roce 1838.
V Evropě sehrály vůdčí úlohu Finky, kterým bylo volební právo přiznáno v roce 1906. Volit a současně být voleny mohly hned o rok později. Severské území, tehdy ještě autonomní součást carského Ruska, se tak stalo třetí zemí na světě - po Novém Zélandu a Austrálii (1902) - kde si ženy toto právo vydobyly. Dámy po celé Evropě i Americe pokračovaly v úsilí získat volební právo s nadějí, že události ve Finsku pomohou dodat jejich kampani novou energii.
Do konce první světové války následovala příkladu Finska ani ne dvacítka zemí včetně Británie (1918), kde mohly zprvu volit jen ženy starší 30 let (na 21 let byla věková hranice snížena v roce 1928). O ženská volební práva se zasloužily i takzvané sufražetky (podle anglického termínu pro volební právo - suffrage), které se nevyhýbaly ani násilným akcím - napadaly ministry, rušily schůze, vytloukaly okna, držely hladovky a nezavrhovaly ani přímý teror, jako třeba paličství. V Československu získaly ženy volební právo v roce 1919 současně se všemi muži.
_480x270.jpg "Česká tajenka")
_480x270.jpg "Jak to dopadlo!?")
